Trojí zranění dnešního kněžství

Arcibiskup Marcel Lefèbvre

Výtah z přednášky ze dne 30. ledna 1974 v Tourcoing, Rex Regum 1997-2004.

Obsah

…Promluvme tedy o této krisi kněžství: o této krisi jakožto skutečnosti.

Věřím, že tuto krisi znáte právě tak dobře jako já a nemusím tak v této souvislosti uvádět jednotlivé příklady. Jistěže bych mohl na tomto místě uvést statistiky a skutečnosti, avšak – a nutno říci, bohužel – tyto skutečnosti byly ukázány v televizi. Už deset let se hovoří o „knězi“, a mluví se o něm všemi možnými způsoby. Bezpochyby lze o knězi hovořit i nevěcným způsobem. Musíme však bohužel konstatovat, že existují i skutečnosti, které jsou bolestné: kněží, kteří opouštějí své kněžství, svou kněžskou službu. Někteří tak činí na základě tomu odpovídajícího oprávnění, jiní dokonce bez něho, někteří tak činí za vskutku trapných okolností, u jiných zas se zdá, že ztratili víru v to, o čm by měli vydávat svědectví. Jiní opět trpí, a já věřím, že tato skupina je nejpočetnější: část kněží, kteří trpí krisí Církve, protože kněz, který je zcela mužem Božím a mužem Církve, musí trpět, když vidí, jak jeho Matka je napadána, jak se to dnes opravdu děje, a jak prodělává krisi, která zřídka kdy byla tak těžká jako ta, v níž máme dnes obstát.

Proto se mi zdá jako správné stanovit jasněji a zřetelněji, v čem tato krise kněžství tedy opravdu spočívá. Připadá mi, jako by knězi byla brána jeho matka, totiž Církev. Přinejmenším je zde úsilí jeho Matku, Církev, deformovat v její podstatě, je zde snaha vzít mu nebo deformovat v jeho očích to, co je mu nejdražší, totiž Nejsvětější Oběť Mše svaté a její liturgii. A konečně mu berou jeho katechismus. Řekněte mi tedy, co má knězi zůstat, když se mu vezme jeho Matka, Církev, jeho Oběť Mše svaté a jeho katechismus. Co pak knězi opravdu zůstane?

Církev

Co tedy bylo ideálem kněze, co si myslel budoucí seminarista při vstupu do semináře, alespoň v mé době? Chtěl sloužit své Matce, Církvi. A proč? Protože věřil, že Církev je jediný prostředek k věčné spáse, jediný prostředek, jímž mohou být duše zachráněny. Stálo tedy za námahu, zasvětit svůj život Církvi, aby byly zachráněny duše. Když už se ale této Církvi nepřisuzuje žádná víra, když se věří, že duše zachraňují všechna náboženství, tak k čemu ještě sloužit Církvi? Ponechme jednotlivé duše v těch náboženstvích, v nichž zrovna jsou, nechejme každému jeho vlastní svědomí. Už nestojí to za to obětovat se, když spása duší je zajištěna všemi náboženstvími.

Podstata Církve je deformována. Církev už není představována jako společnost, která je nutná pro věčnou spásu, jako nezbytná cesta pro dosažení věčné spásy. Je zde postavena jako prostředek, který může být pro věčnou spásu užitečný. To je však něco zcela jiného. Znamená to, že je změněna definice Církve samotné a to je nadmíru vážná věc; neboť tímto způsobem je jakýkoli misijní duch Církve podříznut hned u kořene.

Proč přeplouvali misionáři oceány, proč se vystavovali smrtelným tropickým nemocem, když ne kvůli záchraně duší? Pokud by nebyla jejich přítomnost na prospěch spáse duší, ale byla užitečná jen pro jakýsi pokrok, sociální rozvoj, sociální spravedlnost, pro materiální pokrok, proč to pak dělali? Kvůli tomu se nestává kněz knězem, nikoli kvůli tomu přeplouvá misionář světové oceány; k tomu dochází naopak za účelem obrácení duší, neboť je přesvědčen, že mnohé duše zahynou, když nepoznají našeho Pána Ježíše Krista. Kromě toho není pravda, že lze být zachráněn prostřednictvím jiných náboženství. Výslovně říkám: „prostřednictvím jiných náboženství“, neříkám: „v jiných náboženstvích“. Není pravda, že člověk může být zachráněn skrze jiná náboženství; svou spásu lze nalézt pouze skrze katolickou Církev, skrze našeho Pána Ježíše Krista. Pod nebem není žádného jiného jména, jež by nám bylo dáno k dosažení naší věčné spásy. Právě to říká také svatý Petr: „Žádné jiné jméno pod nebem než jméno našeho Pána Ježíše Krista!“ V důsledku toho také neexistuje žádný jiný prostředek než Jeho Církev, která je Jeho mystickou Nevěstou a jíž náš Pán dal všechny své milosti. Žádná milost v tomto světě, žádná milost v dějinách lidstva není propůjčena bez toho, že by nebyla zprostředkována Církví a blahoslavenou Pannou Marií.

Znamená to tedy, že duše v jiných náboženstvích nemohou být zachráněny? Ovšemže mohou. Jakým způsobem ovšem v tomto případě budou zachráněny? Budou zachráněny skrze křest touhy, byť by i po tomto výslovně netoužili.
Jak víte, existují tři druhy křtu: křest vodou, křest krví a křest touhy.

Křest touhy může být požadován výslovně, jak se to děje ze strany žadatelů o křest, jež jsem vídal v Africe a kteří existují i dnes: jedná se zde o osoby, o dospělé, kteří žádají o křest, kteří tedy mají výslovné přání být pokřtěni a mohou být zachráněni dokonce už předtím, než přijmou křest vodou.

Občas jsem potkal v Africe poctivé žadatele o křest, kteří mi říkali: „ Ale, Otče, když nejsem pokřtěn a teď umřu, přijdu do pekla!“ Vždy jsem jim odpovídal: „Určitě ne! Máte-li ve svém srdci správnou a dobrou vůli, když milujete dobrého Boha, chcete plnit jeho vůli a toužíte po křtu, pak již milost máte!“ Samozřejmě tato milost se stane dokonalejší a bohatší v den, kdy tito lidé přijmou křest, pokud nevyvstane překážka v podobě těžkého hříchu nebo skutečnosti, že setrvávají ve svých těžkých hříších.

Z pohledu žadatele o křest tedy existuje výslovný křest touhy, ale existuje i křest touhy výslovně nežádaný, který spočívá v tom, že dotyčná osoba koná Boží vůli. Duše protestantů, budhistů, mohamedánů, kteří mají toto upřímné přání, totiž plnit vůli dobrého Boha, mohou nevysloveně vykazovat touhu po křtu a v důsledku toho přijmout nadpřirozenou milost, milost věčného života; to se však děje jen skrze Církev. Tímto nevysloveným přáním je spojuje křest s duší Církve a oni mohou být zachráněni skrze Církev, nikdy však skrze své vlastní náboženství. Falešná náboženství stojí v oposici vůči Duchu Svatému, nemohou být cestou Ducha Svatého.

Víra

Stejně jako je deformována podstata Církve a kněz tak už přesně neví, proč a k čemu byl vysvěcen, právě tak byla zfalšována i definice jeho víry. Toto je snad těžko pochopitelné, nicméně ve svaté Církvi to má základní význam. Je zde definice víry, kterou nelze měnit. V současnosti však lze vidět úmysl změnit i tuto definici víry.

Víra je vyznání, je to „ano“ lidské inteligence k pravdě zjevené Božím slovem, a to na základě autority Boha, od něhož toto zjevení pochází. Věříme v pravdu, která k nám přichází zvenku, ze slova Božího. A tato víra musí být věřena na základě autority Boha, který nám ji odhaluje. To je definice víry. Co se ale nyní z víry dělá? Vnitřní pocit. To je modernistická definice víry, která byla odsouzena svatým papežem Piem X. Víra není nějaký osobní pocit, cosi čistě subjektivního, pouhé přiklonění se k Bohu, jež uskutečňuje každá duše pro sebe, v oblasti svého vlastního svědomí. To není víra. A právě toto je ale to, co ničí celou autoritu Boží, celou autoritu Církve. Protože však víry se nám dostává zvenku, jsme povinováni se jí podrobit. Každý člověk je zavázán k tomuto podrobení se. „Kdo věří, bude zachráněn, kdo však nevěří, bude zavržen.“ To jsou přesná slova našeho Pána. Závazek víry je nám tedy bezpodmínečně uložen, je nám uložen zvenčí; není to jen ryze osobní pocit, žádná pouhá láska k Bohu, nijaký k Bohu směřující pouhý pocit.

Toto je však právě to, co věřili modernisté a co dnes bohužel věří mnoho lidí, kteří začínají přetvářet pojem víry. Tím se také stává pochopitelné, proč tvrdí, že všechna náboženství vedou ke spáse; protože každý člověk má víru podle svého svědomí, zachraňují všechna vyznání víry. Svědomí jsou rozdílná, jeden věří takovým způsobem, druhý onakým. To všechno nehraje – tak se to říká – žádnou roli, jenom když je svědomí zaměřeno k Bohu. Pak je prý člověk s Bohem sjednocen. To je naprosto mylné. A co nám říká antimodernistická přísaha, kterou skládali všichni přítomní kněží, kteří přináleží k určité věkové skupině – a která nám ostatně byla předčítána ještě při zahájení koncilu? „Pevně věřím a upřímně vyznávám, že víra není neurčitý náboženský pocit, který se vynořuje z temnoty podvědomí z nutkání srdce a z náklonnosti mravně poučené vůle. Naopak věřím, že víra je opravdové přiznání se lidské inteligence k pravdě, již jsme přijali zvenku, je přiznáním se, skrze něž věříme pravdu – a to na základě autority Boží…“ To je tedy víra – a to je něco zcela jiného. Je dobře tyto věci opakovat, mohli bychom je jinak zapomenout.

Musím vám však bohužel předložit dokument, který byl zveřejněn v posledních týdnech a který pochází od oficiální komise pro katechezi francouzského episkopátu, jejíž sídlo se nachází v prostorách pařížské arcidiecéze. Vydavatelé ve vztahu k víře říkají - nevymýšlím si to, pouze to předčítám – následující slova o pravdě: „Pravda není něco přijatého, uzavřeného, nýbrž cosi pochopitelné v procesu.

Pravda je tedy něco, co teprve povstává, jako např. něco, co někdo vytváří. Člověk pravdu nepřijímá, sám ji konstruuje. Vidíte ten absolutní rozdíl hledisek… Nalézáme zde všechny modernistické bludy odsouzené svatým papežem Piem X. Je mi líto, že musím dojít k takovýmto zjištěním, jsme však k tomu donuceni. Nemusíme se bát toto tvrdit, protože pozvolna se staneme protestanty a modernisty. Bezpochyby budeme pomalu ale jistě otráveni. Ještě to dojde tak daleko, že objevíme sami sebe jako protestanty nebo jako modernisty, aniž bychom si toho byli vědomi, tak jako se v době arianismu takto znovunalezla většina věřících a biskupů v pozici ariánů…
První bolest kněze: jeho Církev je zfalšována.

Oběť mše svaté

Druhé zranění způsobené knězi: jsou mu brány důvody oprávněnosti jeho vlastní existence.

Jaký je skutečný důvod existence kněžstva ve všech náboženstvích? Kněz a oběť jsou dva bezpodmínečně nutně a navzájem nerozdělitelně spojené pojmy. Neexistuje žádná oběť bez kněze, právě tak jako není kněze bez oběti. Pojmu kněz nelze rozumět bez pojmu oběti. To platí pro všechna náboženství, tím více pro naše svaté náboženství.

Bůh sám se postaral o to, aby nám tuto oběť dal, vložil ji do našich rukou a ustanovil speciální svátost, která knězi propůjčuje zcela zvláštní charakter. Charakter, který jej přičleňuje ke kněžství našeho Pána a umožňuje mu mít na něm podíl, aby mohl přinášet oběť. Jediná Oběť kříže přece pokračuje na našich oltářích. Je to tentýž kněz a tentýž obětní beránek, který je přinášen na oltáři: náš Pán je onen pravý kněz. A my, vysvěcení kněží, kteří jsme obdrželi tento zvláštní charakter, jsme jen jeho nástroji. Jsme pouze nástroji jediného Kněze, jenž sám je naším Pánem, nástroji, abychom přinášeli jedinou Oběť, jíž je opět náš Pán, který je přítomen na oltáři.

Vidíme, jak je důležité uchovat základní pojmy. Co je pro seminaristu nejkrásnější? Hlas, který jej volá, aby vystoupil k oltáři. Zažívali jsme to během celého našeho času v semináři: přijímají se nižší svěcení, jedno po druhém, pak se stane člověk podjáhnem a jáhnem; brzy však budu vystupovat k oltáři. Budu obětovat Tělo a Krev našeho Pána, Vyslovením proměňovacích slov budu moci nechat sestoupit Boha na oltář. Tak jako Panna Maria svým fiat! (Staniž se..) nechala sestoupit našeho Pána do svého lůna. Budu mít stejnou moc jako blahoslavená Panna Maria, když vyslovila své fiat!

Když v této víře vyslovujeme proměňovací slova, sestupuje Ježíš z nebe do způsob chleba a vína. Pro ubohého tvora, jímž pravdu jsme, je toto nepravděpodobná, neuvěřitelná důstojnost.

Stojí to tedy opravdu za námahu být knězem, vystupovat k oltáři, aby se přinášela božská Oběť, aby pokračovala Oběť kříže. A to je liturgie, to je Mše.

Rozdílet svaté přijímání: co může dělat kněz lepšího, než rozdílet svaté přijímání? Nemůže činit nic lepšího než dávat našeho Pána Ježíše Krista, který je v eucharistii přítomen. Právě to je důvod pro jeho celibát. Nehledejme tento důvod nikde jinde.

Celibát

Často se říká: „Celibát pro kněze byl zaveden, aby se mu ulehčilo naplňování povinností jeho úřadu. Kněz je svým úřadem velmi přetížen, musí být věřícím k dispozici dnem i nocí. Proto musí být kněz svobodný a panenské čistoty.“ To samo však není tím důvodem. Kdyby tomu tak bylo, mohli by zde přítomní lékaři říci to samé: Také oni jsou voláni ve dne v noci, také oni jsou celý den zaměstnáni, když se svým nemocným chtějí opravdu trochu věnovat. Pravděpodobně mají ještě méně času než kněz. To samé platí o mnoha jiných přítomných, kteří jsou vystaveni námahám jiných povolání. Zde se jedná o něco zcela jiného: o vznešenost kněžství. Jedná se o jeho blízkost, o jeho úzký vztah k Bohu. Přesně řečeno jde o tu možnost, kterou má, totiž vyslovit proměňovací slova a nechat sestoupit našeho Pána na oltář. To je nejhlubší důvod pro panenství kněze. Právě tak se slušelo, aby blahoslavená Panna Maria zůstala pannou, protože byla tak úzce spojená s tajemstvím Nejsvětější Trojice a s tajemstvím, kdy Bůh se stal člověkem. To samé nyní paltí i pro kněze: Také pro něj, který je tak úzce spojen s Bohem, který stojí Bohu tak blízko, který stojí tak blízko našemu Pánu Ježíši Kristu, se sluší, aby pro Boha nasadil svůj celý život a všechny své tvůrčí síly.

Laicisovaná liturgie

Když takto definujeme kněžství, lze pochopit, že stojí za námahu mít kněžské povolání. Jestliže však je podstata mešní Oběti pomalu ale jistě deformována, aby se z ní udělala pouhá hostina, jednoduché jídlo na připomínku Poslední večeře, už to nestojí za to stát se knězem. Nestojí to už za to proto, že vzpomínkovou hostinu může vykonat jakýkoliv libovolný předsedající nějakého shromáždění. Skutečně by stačilo určit k tomu kohokoliv zde z našeho středu. Už by k tomu nebylo zapotřebí kněžského svátostného charakteru, neboť už neexistuje žádná oběť. Neboť pak už dokonce není nutná ani skutečná přítomnost Ježíše Krista ve svátosti. Proč je však tato skutečná přítomnost našeho Pána vskutku nezbytná? Právě proto, protože obětní Beránek musí být obětován. Aby se však mohla podat oběť, musí být také přítomen obětní Beránek. Pokud už ovšem neexistuje oběť, není potřeba ani obětního beránka. Když už pak neexistuje obětní beránek, je také skutečná přítomnost našeho Pána nadbytečná; dokonale postačuje duchovní, spirituální přítomnost. Když je oběť přeměněna v hostinu, přejímáme beze zbytku protestantskou představu… Především už není žádný důvod pro zachování kněžství, když se vzdáme těchto základních principů. Nemá-li kněz už přinášet žádnou oběť, pak také už není žádný důvod k jeho existenci.

Křesťanský a řádový život

Pak už také není žádný důvod, proč se stát řeholníkem či řeholnicí. Nač také jím být? Řeholník je člověk, který obětuje celý svůj život, svou veškerou činnost – a to v nejužším společenství s obětním Beránkem, který se přináší v oběť na oltáři. Nejlepším důkazem toho je, že každá profese (řeholní sliby), ať už slavné či nikoli, nebo každé obnovení profese, se konají pokaždé u oltáře. Děje se tak vždy v úzkém spojení se svatým obětním Beránkem. A právě to je radostí a útěchou řeholníků a řeholnic: vědět, že se s obětním Beránkem, který se obětuje na oltáři, navždy veřejně a oficiálně, přijati v Církvi a Církví, definitivně obětovali na celý svůj život. Když tedy už neexistuje obětní Beránek, který se obětuje na oltáři, není už také důvod, proč být řeholníkem či řeholnicí.

Ale i pro Vás jako věřící křesťany je toto smyslem Vašeho křesťanského života. Co je tedy smyslem Vašeho života? V čem je smysl Vašeho křtu? Spočívá v tom, abyste se obětovali, abyste obětovali celý svůj život spolu s naším Pánem Ježíšem Kristem jako obětním Beránkem, který se obětuje na oltáři.

V tom se nachází útěch apro celý Váš život. To jediné Vás může zachovat ve všech zkouškách Vašeho života. Jděte do nemocnic, mluvte s umírajícími a těmi, kdo se připravují na smrt. Když s nimi nebudete hovořit o Oběti našeho Pána, když oběť těchto lidí nespojíte s Obětí našeho Pána, můžete právě tak hovořit už čemkoli: tito lidé nebudou chápat, oč jde.

Promluvte však k těmto lidem o našem Pánu, který se obětuje na kříži a oltářích. Řekněte jim: „Spojte své utrpení a bolesti s utrpením a bolestmi našeho Pána Ježíše Krista! Pak zachráníte své duše a současně i duše druhých lidí.“ Pak nemocní porozumí, že utrpení má svou hodnotu.

Kolik z lidí, kteří byli ve vězení či koncentračním táboře, se vrátili k víře s vědomím, že trpěli, sami obětovali s Beránkem, který se obětuje na oltáři. Jestliže to už neexistuje, jestliže oběť na kříži a oběť na oltářích už neexistuje, pak už v našem křesťanském životě není nic.  Pak je po všem. Právě to má největší význam: Celá křesťanská duchovnost, duch křesťanství závisí v určitém smyslu na oběti, která je přinášena na oltáři. Nemáme proto právo říkat, že Mše svatá je jednoduchá hostina…

Je-li však naproti tomu Mše obětí, pak je tato oběť přinášena Bohu a ne věřícím. Pak je pochopitelné, že kněz stojí v čele věřících a obrací se k Bohu, že se obrací ke kříži; přináší totiž oběť Bohu. Pokud má hovořit k věřícím, aby je poučil, bude se samozřejmě otáčet k věřícím. Jakmile se však kněz obrací na Boha, což se děje od Offertoria, jedná samotný, koná jen on sám silou svého kněžského svátostného charakteru; věřící zde ustupují vzad…

Katechismus

Konečně poslední ranou zasazovanou knězi je, že mu berou jeho katechismus…

Měl jsem v úmyslu zavést pro mé seminaristy před započetím vlastního seminárního života rok duchovní spirituality, v němž se měla jejich duše rozvinout tak, jak se tomu rozumělo dříve – v askezi a mystice. Chtěl jsem k nim hovořit o ctnostech, o nadpřirozených darech a dalších věcech tohoto druhu. Museli jsme však konstatovat, že už neznají ani základní pojmy, které patří k takovémuto poučování. Nakonec jsme byli nuceni udělat pro tyto mladé lidi, kteří k nám přicházejí, aby se stali kněžími a touží po tom, aby se stali opravdovými kněžími, během tohoto duchovního roku zcela obvyklý kurs s důkladným vysvětlením katechismu. Bylo je třeba nejprve naučit základním pojmům. Tato situace je nepředstavitelná a její vážnost se dá sotva pochopit. Jsme si vědomi toho, že naše víra znamená věčný život, nebo ne? Když kněz křtí, ptá se přece kmotra: „Co ti zprostředkovává víra?“ – „Víra nám zprostředkovává věčný život.“ Znamená tedy pro nás věčný život něco nebo neznamená pro nás nic?  Pokud nám víra vskutku zprostředkovává věčný život, nemáme právo ji zlehčovat výroky jako: „To se nedá nic dělat.“ nebo „Říkají nám, že se to musí dělat.“; Říkají nám, že se tomu musí věřit.“; „Copak já za to mohu?“; „Já tomu vůbec nerozumím.“ Nemáte právo takto mluvit, neboť jste byli ve víře vychováni. Nikdo nemá právo víru měnit. Svatý Pavel sám říká: „ A kdyby sám anděl z nebe přišel a říkal opak toho, co jsem vás učil, tak ho neposlouchejte!“     V každém případě toto jsou slova svatého Pavla. Budiž ještě jednou zdůrazněno: Neobhajuji zde mé osobní představy, nýbrž celou tradici Církve. Nemáme žádné právo bagatelizovat náš katechismus, omezovat ho na minimum. Musíme se vrátit k našemu starému katechismu. Musíme to učinit, protože jinak naše děti nebudou už nic znát a ztratí víru. Nemáme právo přihlížet, jak naše děti opouštějí katolickou víru. Jde o to, aby se jim dostalo výuky pravého katechismu.

To je tedy současný stav kněžství. Jak však mohlo k takovéto situaci dojít? Tento vývoj je opravdu nepředstavitelný. Jak je vůbec mít za možné, že se dětem dává do ruky katechismus, který už nepředává správně víru tradice?

Jak to mohlo dojít tak daleko? Myslím, že je na tyto věci hledět s dostatečným odstupem. Mohli bychom se přirozeně vrátit až k dědičnému hříchu. Mohli bychom dospět až k ďáblu, který bez jakékoli pochyby v tom má své prsty. Aby uvnitř Církve se naplňovaly události takového druhu, aby se dospívalo k sebedestrukci Církve takového rázu, o níž hovořil Svatý Otec, na tom musí mít ďábel svůj podíl. Jinak by to nebylo možné. A on se na tom podílí, buďte si tím jisti.

Humanismus

Podle mého názoru je však třeba se vrátit ke všem omylům, které byly odsouzeny papeži v průběhu minulých dvou staletí. Byly zde liberalismus, komunismus, marxismus, socialismus, sillonismus, modernismus a jiné proudy, které byli papeži soustavně odsuzovány. Lze je doložit podklady ze dvou staletí, tato odsouzení ze strany papežů. Vezměme na říklad encykliku Immortale Dei papeže Lva XIII. Tento papež zde odsuzuje nové právo. To, co nazývá novým právem, je zcela nové pojetí života, světa, Církve; pojetí, které je zcela, podstatně odlišné od pravého pojetí Církve. Spočívá na zednářských principech, které jsou shrnuty v třech slavných slovech: „Volnost, Rovnost, Bratrství“. Tato tři slova mohou znamenat něco velmi dobrého, ale i něco velmi špatného. Jestliže „volnost“ znamená totální volnost, svobodu, tzn. když se všechno přenechá svědomí, pak už nejsou žádné zákony. To znamená zánik jakékoli autority. A to především to, proti čemu se v těchto třech slovech „volnost, rovnost, bratrství“ tento papež obrací. Je ničena autorita.

Svoboda svědomí znamená: dělám si, co chci, neuznávám ani zákon ani osobní autoritu.

Rovnost: Všichni jsme si rovní, nechceme žádnou autoritu.

Bratrství: už není žádný otec. Masa se sbratřuje, všichni lidé se navzájem obejmou, ale už neexistuje žádný otec. Jak si lze představit bratrství bez vztahu k otci, bez otce?  To je sotva mysltelné; přesto se věci tak mají. A právě to nám chtějí vštípit: svržení autority. A porstřednictvím toho se pak odvážili i na autoritu Boží. Takovýto postup znamená napadnout samotného Boha, neboť každá autorita pochází od Boha a znamená podíl na autoritě Boží. To už přece říká svatý Pavel. Bůh je tedy přímo napaden. Nejlepší důkaz pro to spočívá v tom, že svobodní zednáři obětovali bohyni rozumu, to znamená člověku, člověku, který se stal bohem. Krom toho toto tvrdí svobodní zednáři ještě i dnes. Na to nesmíme zapomenout. Nevěřme, že toto všechno by zmizelo!

„Je-li hřích Luciiferův,“ píše Mitterrand, bývalý velmistr Velkého Orientu, „pozvednout člověka na oltáře místo Boha, pak páchají tento hřích všichni humanisté od doby renesance.“ To byl také jeden z bodů obžaloby, jež byly vznešeny proti svobodným zednářům, když byli papežem Klementem XIII. v roce 1738 poprvé exkomunikováni.

A bohužel může tento volnomyšlenkář také říci: „Mezi politikou Pia XII. a politikou jeho nástupců je významný rozdíl. Pojem všeobecného blaha měl u Pia XII. reakcionářský, téměř fašistický a jednoznačně antikomunistický rys. Za Jana XXIII. a pak za Pavla VI. nabývá tento pojem výrazně pokrokový charakter.  Poměr sil ve světě se změnil a Církev se naučila tuto změnu respektovat.“

Přirozeně toto jsou slova svobodného zednáře a já v žádném případě netvrdím, že souhlasím s tím, co tento muž říká. Ovšem tito lidé stojí za všemi těmito změnami. Také na koncilu nebyli nečinní, tím si můžete být jisti. Buďte ujištěni o tom, že také kolem koncilního dění byli aktivní.

„Něco se v Církvi změnilo,“ říká Mitterrand, velmistr Velkého Orientu. „Papeži vydané odpovědi na nejpalčivější otázky, jako například ohledně celibátu kněží nebo kontroly porodnosti, jsou vystaveny tvrdým sporům uprostřed Církve samotné; slovo papeže je jistými biskupy, kněžími a věřícími zpochybňováno. Pro svobodného zednáře člověk, který zpochybňuje nějaké dogma, už je zednářem bez zástěry.“ Toto tedy tito lidé tvrdí. A oni vědí, co říkají.

Přede mnou leží kniha jiného zednářského autora: „Ekumenismus očima svobodného zednáře“ od Marsaudona, příslušníka skotského ritu. Tento Marsaudon mluví především o onom ekumenismu, který se vyvinul v průběhu koncilu. „Katolíci, a především konservativní, by nikdy nesměli zapomenout, že každá cesta vede k Bohu. Prosadit se s tímto odvážně raženým pojmem svobody, který vyšel z našich zednářských lóží, přičemž zde lze hovořit opravdu o revoluci, znamená povznést se velkolepým způsobem nad dogma svatého Petra.“

Nemá smysl vzpírat se proti skutečnosti, která je bohužel správná: na koncilu nebyla ochota jasně definovat různé pojmy, místo toho se používaly víceznačné a zamlžené výrazy. A z těchto víceznačných a mlhavých výrazů se docílilo oněch výsledků, které charakterisují pokoncilní dobu. Pater Schillebeeckx to výslovně řekl a jeho slova byla písemně podchycena v jednom časopisu: „Používali jsme na koncilu víceznačné výrazy a víme, že později z toho odvodíme důsledky.“

Tito lidé věděli, co dělají, neboť v přípravných komisích seděli všichni tito pověstní moderní teologové: Schillebeeckx, Hans Küng, Rahner, Congar, Leclerc, Murphy. Ti všichni byli členy přípravných komisí. Neboť koncilní komise mohli ustanovit podkomise a do nich povolat tyto teology, kteří zcela přesně věděli, čeho chtěli dosáhnout. A jsme-li v dnešní situaci, tito mužové na tom mají natřesenou míru viny. Proniknuti modernistickými ideami, chtějí bezpodmínečně a všemi prostředky  Církev udělat modernistickou. Nesmíme se nechat při této hře obalamutit a musíme mít oči otevřené.

Změna vnímání sebe sama u katolíků

Jak se v současnosti postupuje, aby se z nás stali modernisté nebo abychom byli přiměni akceptovat myšlenky liberalismu? Dělá se tak při školicích kursech, což mohu doložit, zvláště co se týká mé kongregace.

První, co je při těchto školicích kursech řečeno – ostatně je to také tvrzení knížečky, již jsem právě zmínil: „La foi mot a mot“ (Víra, slovo za slovem) a jež byla vydána pařížskou arcidiecézí – první, co Vám řeknou, je: „Přiznejte si, že nastala změna.“

„Přiznejte si, že nastala změna.“ Jak jsem právě řekl, podle tohoto pojetí se musí seminaristům, kněžím a všem ostatním účastníkům těchto školicích kursů vštípit, že nastaly změny a že proto také my se musíme změnit.

„Druhý, obtížnější krok spočívá ve zjištění, jak různými způsoby křesťané hodnotí samotnou skutečnost změny při těchto jejích velmi rozmanitých podobách. Toto zjištění je zvláště důležité proto, že různé způsoby, jimiž se oposice v současnosti projevuje, v mnohem silnější míře vyjadřují spontánní a nevědomý postoj – tváří tvář změnám – k předmětu nežli k vlastnímu obsahu té které změny.

Zdá se, že se rýsují dva základní postoje, přičemž ovšem ale na žádný pád nesmíme zanedbat ani všechna možná stanoviska mezi nimi.

Při prvním postoji se doznává určitý počet novinek, poté, co je konstatováno, že jsou, jedna vedle druhé, nezbytné.“

„S tímto postojem se setkáváme u mnoha křesťanů, u mnoha katolíků, kteří ustupují krok za krokem.“

„U druhého postoje se souhlasí s celkovou obnovou forem křesťanské víry vzhledem k nové kulturní epoše.“

Opakuji: „Přijme-li se tento druhý postoj, dává se souhlas k celkové obnově forem křesťanské víry vzhledem k nové kulturní epoše. Přitom musíme ovšem neustále zkoumat naši věrnost vůči víře apoštolů.“

Je již velmi pozdě, a je nejvyšší čas, se zabývat vírou apoštolů, když víra byla totálně demontována. Je výslovně řečeno, že se musí pokusit vštípit katolíkům tento proces a tuto novou problematiku.

Pokud je akceptována ona druhá diagnosa, je nutný třetí krok. „Křesťan při tom musí nezbytně předvídat hrozné nebezpečí pro víru.“ To říkají výslovně původci sami, ať už je to jakkoli nepochopitelné a strašné. „Nezmizí víra jednoduše současně s oním problémovým postavením, které ji dosud neslo? Křesťan požaduje tedy právem zásadní jistotu, jež mu má umožnit, dostat se přes ty první, neplodné způsoby konání. Toto ujištění, které musí předcházet všechny ostatní kroky, zahrnuje přinejmenším následující body.“ – Vidíte, co zůstává z naší víry: „Duch Svatý je právě onen Duch, který pomáhá věřícím v průběhu dějin.“ – Obrátí se tedy přímo na Ducha svatého; už není žádná hierarchie, žádný učitelský úřad, už není vůbec nic;  věřící jsou inspirováni přímo Duchem Svatým.

V současné době se pracuje na tom, aby se to pomocí letničního hnutí prosadilo. Uspořádají se setkání po způsobu našich setkání: Pak bychom vzývali Ducha Svatého a náhle by začal někdo hovořit v jazyku, kterému by nikdo nerozuměl: jeden by hovořil arabsky, druhý arménsky, třetí hebrejsky. To všechno je ďáblovo dílo. Jinak to není možné. Nejprve tedy přijde Duch Svatý; pak to jediné, co na naší víře zůstane nezměněné, je osoba Ježíše. Co však rozumějí tito lidé pod jménem Ježíš?

A teď konečně přichází garance, kterou dávají oněm věřícím, kteří mají strach, že by touto novou problematikou ztratili svou víru: „Druhý vatikánský koncil skýtá zajisté četné známky určité změny v této problematice.“

Jsme zde skutečně svědky podniku, jenž má za cíl zmatení a převrat. Je třeba to říci otevřeně: zmatení a převrat.

Závěr

Viděli jsme krátce příklad těchto radikálních změn na postavení kněze. Co se nyní dotýká kněze, postihuje celou Církev, nutně také věřících. Nemáme tedy žádné právo nechat se strhnout do tohoto dobrodružství. Je přechodné, jako pominuly všechny herese, všechna bludná učení, jako pominulo všechno, co otřáslo Církví a co se jí přihodilo. Církev musela zakusit bouře. Tato je proto tak strašná, protože útočí právě na kořeny víry, a nadto bohužel ještě prostřednictvím těch, kteří by měli víru jednotlivých věřících chránit. Z poslušnosti celé tradici se musíme stát neposlušnými. Vy mi namítnete: „Jsou to ale přece naši kněží, kteří něco takového od nás požadují. Dokonce i biskup to řekl. Jedná se přece o dokument, který pochází od komise pro výuku náboženství nebo od nějaké jiné oficiální komise, Co mám tedy dělat?“ Tedy – ztraťte víru! – Ne, ne, nikdo přece nemá právo nechat Vás ztratit víru, dokonce ani papež, dokonce ani anděl. Nikdo nemá právo někomu brát víru. Víra v Ježíše Krista je prostředek naší záchrany, cesta naší spásy; nemáme tedy právo ztratit katolickou víru a musíme proto dělat vše, co je v našich silách, abychom si Ji uchovali v sobě živou.

Co se mě týká, tak mi Prozřetelnost dala možnost založit na cestě jednoho kněžského bratrstva seminář, jehož zřizovací dekret byl podepsán Jeho Excelencí Charrièrem. Toto bratrstvo má jistou podobnost s pařížskou misijní společností pro zahraniční misie. V mých plánech nemá být ale těmto budoucím kněžím vzata žádná oblast činnosti apoštolátu. Půjdou tam, kam je budou volat biskupové. Když se jednoho dne otevře Čína, když se otevře Rusko, když je budou volat do Jižní Ameriky, do Afriky, do Evropy, půjde skupina těchto kněží všude tam, kde si je budou žádat, kde je budou chtít.

Jakmile budu mít mladé kněze, pošlu je na jeden rok do Říma, aby v Římě opravdově zapustili kořeny. Chci, aby byli Římany, římskými katolíky, věrně oddaní papeži, učitelskému úřadu Církve, katolické Církvi. Mají pochopit, že ze všech vzpomínek na Řím mohou čerpat oživující sílu. To je tedy, krátce řečeno, moje současná činnost, a mohu říci, že mě naplňuje velkým uspokojením.

> Tématické články / Trojí zranění dnešního kněžství