Rozhovor s P. Massimem Sbicegem

28. ledna 2011

Don Massimo Sbicego, 38 letý farní kněz, který se právě připojil k FSSPX, nedávno poskytl rozhovor Marcu Bongimu pro Italský distrikt. Jejich web nám laskavě poskytl povolení k překladu.

Marco Bongi: Jak jste se seznámil s FSSPX? Slyšel jste o něm předtím, než jste jej přímo poznal?

P. Massimo Sbicego: V roce 1992 mě zaujalo staré číslo časopisu La Tradizione cattolica; „Zajímalo by mě, zda jej ještě vydávají.“ Pokusil jsem se kontaktovat vydavatele a zaplatil jsem si předplatné. Mezitím jsem dokončil svou seminární průpravu, byl jsem v červnu 2000 vysvěcen a započal jsem svou duchovní službu. Až do května 2007 jsem nenavštívil priorát v Rimini a nesetkal se s Donem Luigim.

Když jste byl seminaristou, hovořil s vámi někdy někdo o arcibiskupu Lefebvrovi a staré mši?

Ne. Tradice v jejím pozitivním rozměru v současné seminární výuce chybí. Když se zmiňuje „předkoncilní“ mše, je to jen, aby se zdůraznila nedostatečnost této liturgie a této teologie. Vím, že dokonce ještě nedávno v odezvě na motu proprio jistí „liturgici“ ukazovali seminaristům DVD, které připravilo Bratrstvo sv. Pia X., s (tradiční) mší, aby zesměšnili tento obřad a gesta při něm.

Co jste zakusil, když jste poprvé navštívil mši všech časů?

Cítil jsem, že jsem v přítomnosti Boží, tak trochu jako Mojžíš na hoře Sinaj, poprvé byla celebrace „před Ním“ a On sám byl zde. V koptském ritu rubriky předepisují, že by kněz měl vstoupit do sanktuária bosý, mimoto náš pontifikální obřad předepisuje, aby měl biskup zvláštní obuv. Když jsem poprvé celebroval mši svatou (tj. tradiční latinskou mši), náhle jsem pochopil proč: Mojžíš před hořícím keřem. A tak je to pokaždé, když vstupuji do sanktuária: hořící keř Jeho přítomnosti.

Jak vypadá život v FSSPX?

Především je to jednoduchý, bratrský život. Arcibiskup Lefebvre jej sestavil na základě své zkušenosti na misijním území: chápal důležitost nejen apoštolátu, ale také důležitost toho, mít místo, kde se duchovně a intelektuálně „dobijete“, místo, kde žijete bratrsky s ostatními kněžími. Zamýšlel mít místo, které by také kněze chránilo před světem. Tímto místem je „priorát“.

To je skvělé, protože zde je vždy laskavé slovo, spíš než věroučná debata; musí se tu něco opravit, je tu host, který přijel zdaleka; je tu modlitba při jedné liturgii navzdory různorodosti jednotlivých národních jazyků.

Pak jsou zde sestry, které jsou příkladem ve všem: v modlitbě, svědomité práci, pozornosti, skromnosti, zdrženlivosti... a bratři, nábožensky zasvěcení, ale nevysvěcení, kteří se o nás všechny velkoryse starají – o dům, hosty a nás kněze.

Hostí prioráty lidi, kteří nepatří do Bratrstva?

Řekl bych, že priorát je otevřený a vítá ty, kdo respektují jeho rytmus a účel – kněz je vždy k dispozici k popovídání si, povzbuzení, jako útočiště, nebo jako pomoc při rozlišování. Pak jsou zde specifická setkání, která se organizují pro kněze a laiky – několikrát za rok se konají duchovní cvičení sv. Ignáce dle metody P. Francesca da Paola Valleta popularizované P. Ludovicem Maria Bariellem.

Jaký je denní rozvrh? Apoštolát...?

V podstatě existují dva programy: když jsme doma (v priorátě během týdne ve všední den, kdy se neslaví žádný svátek), a když vykonáváme apoštolát (o víkendech nebo zasvěcených svátcích).

V priorátě je oficiálně budíček v 6.00, ale mnozí kněží vstávají před tím a recitují jitřní hodinky a chvály; v 6.30 se společně recituje první kanonická hodinka, pak rozjímání a Anděl Páně; v 7.15 mše svatá a díkůvzdání; v 8.10 snídaně. Pak nastává doba, kdy se oddáváme studiu, přípravě k jednání, katechezi, setkáním nebo přípravě článků; pak je čas na různé druhy manuální práce a pochůzky nebo i další chvilku na modlitbu, na breviář (třetí nebo devátou kanonickou hodinku). Písmo svaté atd. Ve 12.15 se recituje sexta a Anděl Páně a pak je ve 12.30 oběd. Odpoledne je opět čas na studium, práci nebo modlitbu (soukromá recitace nešpor) do 18.50 s obvyklou modlitbou svatého růžence a Anděl Páně (každý čtvrtek je eucharistické požehnání). Večeře je v 19.20 a ve 20.45 večerní pobožnost následovaná velkým silenciem do 8.00 následujícího dne.

Co se týká apoštolátu o víkendech, svátcích a dalších příležitostech, platí obvyklé povinnosti pro kněze (breviář a mše svatá) a pro všechny členy Bratrstva (každodenní růženec), ale rozvrh je flexibilní a závisí na různých situacích a potřebách.
Já ještě nemám toto důležité poslání, moji spolubratři však cestují stovky kilometrů, aby pomáhali věřícím a setkávali se s nimi, celebrovali pro ně mši svatou, řešili nesčetné problémy spojené se zřizováním kaplí, slavením svátostí, ubytováním a problémy s nepřátelstvím kněží a biskupů v tom smyslu, že k nám nejsou příliš vlídní.

Myslíte, že další kněží budou následovat vašeho příkladu?

Upřímně si myslím, že další kněží a seminaristé si kladou tuto otázku. V důsledku vlastního rozhodnutí zasvětit se Pánu člověk zjišťuje, že je nezbytné znovu vážně promýšlet kněžský rozměr „presbyterátu“ a posvátné aspekty mše svaté.

Pokoncilní ideologický trend doznívá v podstatě v agnostickém systému. Mezi mladými kněžími a mládeží existuje na druhé straně opětné probuzení a oni hledají autentičnost v naší víře, a proto se přibližují katolické tradici.

Moderní kněz, první oběť nové církevní cesty, často zakouší hlubokou krizi identity. Z ní může vybřednout pouze tím, že si vezme zpět prostředky, které poskytuje živoucí tradice Církve: na prvním místě mši svatou všech časů, pak breviář, bratrský kněžský život a pak apoštolát.

Mnohokrát díky, otče Massimo. Děkuji vám.

> Rozhovory / Rozhovor s P. Massimem Sbicegem