Rerum Ecclesiae

Okružní list

ctihodným bratřím, primasům, patriarchům, arcibiskupům, biskupům a všem ostatním ordináriům,
jsoucím v pokoji a obcování s Apoštolskou Stolicí:

o povznesení posvátných misií.

Pius PP. XI.

ctihodným bratřím pozdrav a apoštolské požehnání!

Kdo pozorně přehlíží běh dějin církevních, nemůže se jinak vyhnouti skutečnosti, že již od prvních dob znovu získané spásy byla obrácena zvláštní snaha a péče římských papežů, nikdy nezastrašených nesnázemi a překážkami, k šíření světla nauky evangelia a dobrodiní křesťanské vzdělanosti národům, kteří sídlí „v temnotách a ve stínu smrti“. Vždyť k ničemu jinému se Církev nezrodila, než aby rozšířením království Kristova po celém okrsku zemském učinila všechny lidi účastnými milosti vykoupení. Kdo však stojí na místě Ježíše, Nejvyššího Pastýře, nesmí se spokojiti toliko s ochraňováním a zachováváním toho, co má říditi. Spronevěřil by se své hlavní povinnosti, kdyby nevynaložil veškeré úsilí, aby Kristu získal a k němu přivedl duše jemu dosud vzdálené. Jen tak naši předchůdci uskutečňovali božský příkaz:  učiti všechny národy a v každé době vysílati misionáře, z nichž nemálo veřejně oslavilo Církev svatým životem, nebo hrdinným mučednictvím. Snažili se prosvítiti naší vírou Evropu i neznámé a nedávno objevené země, ovšem se střídavým úspěchem. Někdy se totiž stalo, že misionáři pracovali téměř nadarmo. Buď byli pobiti, nebo vyhnáni z líchy, na které začali pracovat. A tato, sotva zbavena své tvrdosti, nebo obrácena v zahradu plnou květů, sama sebe zradila a opět plodila trní a bodláčí. – Přece však je radostné, že v posledních letech ony společnosti, které se starají o posvátné misie u nevěřících národů, s jakýmsi novým nadšením zdvojnásobily práci i výsledek. Zvýšenému úsilí misionářů odpověděla zvýšená štědrost věřících. K tomu beze vší pochyby přispěl onen apoštolský list, který náš poslední předchůdce, blahé paměti, poslal dne 30. listopadu 1919 všem biskupům: „De fide catholica per orbem terrarum propaganda“.  V něm je totiž papež rozněcoval k důmyslné a opravdové spolupráci. Apoštolští vikáři a prefekti obdrželi moudrá ponaučení, jak je třeba odstraniti nesnáze, jak mají jejich podřízení zastávati úřady, aby jejich posvátné poslání přineslo hojnější užitek.

Dobře víte, ctihodní bratři, že od počátku našeho pontifikátu bylo naším pevným úmyslem vše vynaložiti, abychom otevřeli pohanským národům jedinou cestu spásy, roznášejíce apoštolskými hlasateli světlo evangelijní pravdy každého dne dál a dále. A tu se nám zdály dvě věci zvláště žádoucí, ano přímo nutně potřebné, které jsou v těsném spojení: vyslání co nejčetnějších dělníků, vyzbrojených různými vědomostmi, v ty nesmírné a nezměřitelné kraje, které jsou dosud mimo křesťanský kult; a pak opravdové porozumění u věřících, aby se zápalem, vytrvalou modlitbou a též štědrostí spolupracovali na díle tak svatém a úrodném. Zda jsme následovali toho cíle, když jsme rozkázali, aby v našem vlastním paláci byla zřízena misijní výstava? Prohlašujeme také, že nejdobrotivější Bůh to přijal a, jak jsme slyšeli, roznítil při pohledu na obraz jak božské milosti, tak lidské velkodušnosti a vznešenosti v mnohých mladistvých duších jiskry prvotního apoštolátu katolického. A již nyní s radostnou nadějí tušíme, že tak veliký podiv, jaký způsobili apoštolští pracovníci u množství návštěvníků, není prázdným a že nezůstane pro budoucnost bez užitku. Aby však doklady a vážná povzbuzení, která výstava mlčky podávala, jednoho dne nezanikly, ustanovili jsme – snad je vám známo – vybrati z ní, co je nejlepšího a lépe umístiti v nově založeném museu v našem paláci Lateránském. Nebo tam odtud, jakmile Církvi byl dán mír, poslali naši předchůdcové tolik apoštolských mužů, obdivuhodných pro svoji svatost života i horlivost v šíření evangelia do zemí, které zdály se už „zralé ke žni“. A toto museum budou navštěvovati představení misií i podřízení, důstojníci i vojíni, abychom tak řekli. Budou porovnávati svoje způsoby apoštolování a tak se jim otevřou širší a správnější obzory. Avšak i laikové, kteří sem přijdou, budou neméně pohnuti, jak myslíme, než ti, kteří shlédli vatikánskou výstavu. Proto, aby tak silně povzbuzená vůle věřících křesťanů vůči posvátným misiím se ještě více rozohnila k činům, snažně se dovoláváme vaší spolupráce. A jako někdy slušelo a patřilo v jiné věci, tak obzvláště neodpírejte vytrvalou a pečlivou námahu v tomto oboru; zavazuje vás k tomu povinnost vaší hodnosti anebo vás k tomu nabádá vaše úcta k nám. Kolik života bude nám podle božského úradku dopřáno, budeme neustále naplněni úzkostí a starostí o tento díl apoštolského úřadu. Vždyť často při myšlence, že je ještě jedna miliarda pohanů, nenalézáme klidu (2.Kor. 7, 5) a zdá se nám, že na nás naléhá onen hlas: „Křič a neprodlévej, jako trouba zaznívej tvůj hlas.“ (Is. 58, 1).

Povinnost starati se o misie.

Nemáme proč dále rozváděti, v jak velkém rozporu s láskou, jíž jsme povinni Bohu a lidem všem, jest, jestliže ti, kteří náležejí do ovčince Kristova, se nestarají o ty, kteří dosud nešťastně bloudí mimo ovčinec. Povinnost naší lásky k Bohu žádá právem, abychom nejen dle svých sil rozmnožovali počet těch, kteří jej znají a jemu se v pravdě klanějí, ale abychom také co největší počet jejich podřídili vládě láskyplného Spasitele, aby požehnání jeho krve (Ps.28, 10) den ze dne se rozhojňovalo. Abychom se více odvděčili tomu, jemuž nemůže být nic milejšího než, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy (1.Tim. 2, 4). Když Kristus ustanovil právě tuto vlastnost jako zvláštní a výmluvné znamení svých učedníků, aby se milovali, můžeme snad my osvědčiti větší a zvláštní lásku k svým bližním jinak, než že se budeme starat, aby byli vyvedeni z temnot pověry a oděni pravou vírou  Kristovou?  Tato péče předčí o tolik ostatní činy a důkazy lásky, oč duše tělo, nebe zemi, věčnost čas. Kdo koná tento skutek lásky seč je, ukazuje, že si daru víry cení tak, jak je to spravedlivo. Mimo to osvědčuje vděčné srdce vůči dobrotě Boží, neboť onen dar ze všech nejdražší, s nímž jsou ostatní spojeny, sdílí s nejubožejšími pohany.

Kněžstvo a biskupové zvlášť

Nesmí-li se žádný věřící vymykati z této povinnosti, zdaž by to směli kněží, kteří volbou a milostí Ježíše Krista mají účast na jeho kněžství a na jeho apoštolátu? Mohli byste to vy, důstojní bratři, kteří přijavše plnost kněžství, vedete ve jménu Božím každý svoje kněžstvo a lid křesťanský? Čteme, že Ježíš Kristus uložil nejen Petrovi, na jehož stolici jsme nastoupili, nýbrž i všem apoštolům, jejichž nástupci jste vy: Jděte do celého světa a zvěstujte evangelium všemu stvoření! (Mat. 16, 15) Šíření víry je tedy povinností, která se tak dotýká nás, že i vy musíte beze vší pochyby připojiti se k Našim pracím a Nám pomáhati, jak to jen Váš vlastní úřad dovolí. Kéž vám tedy není obtížno říditi se ochotně našim otcovským povzbuzováním; jednoho dne požádá od vás Bůh přísný účet.

Stálá modlitba za misie

Hned s počátku navykejte slovem i písmem svoje svěřence k častější modlitbě k Pánu žní, aby seslal dobré dělníky na vinici svou (Mat. 11, 38) a nevěřícím pomoc světla a milosti Boží. Tento zvyk, pravíme, stálý a nepřetržtý, jistě zmůže víc u milosrdentví Božího nežli modlitby konané čas od času. Hlasatelé víry marně by pracovali, aby obrátili pohany na víru katolickou, marně by prolévali svůj pot, ano i krev, marně by používali dovedností, obratnosti, všech prostředků lidských, ničeho by nedocílili, vše by vyšlo na prázdno, kdyby milost Boží se nedotkla srdcí pohanů, neobměkčila je a nepřitáhla k sobě.  Protože jak je snadno pochopiti, není nioho, kdo by se nemohl modliti, leží v moci každého aspoň takto misiím pomáhati. Vykonáte skutek, jenž současně vyhovuje i Našim tužbám i duchu a cítění lidu, když např. modlíce se růženec nebo jiné pobožnosti ve farních a ostatních kostelích obvykle, přidáte zvláštní modlitbu za misie a za obrácení pohanů. K tomu dílu, ctihodní bratři, nutno vyzývati a povzbuzovati zvláště dítky a řeholnice. Toť Naše přání, aby v útulcích, sirotčincích, patronátech a v kolejích právě tak jako ve všech domech a kláštěrech řeholnic vystupovala každý den tato modlitba k nebi a s nebe milosrdentví Boží sestupovalo na tolik ubožáků a nesčetné zástupy pohanů; nebo co by mohl nebeský Otec odepřít nevinným a čistým duším? Ostatně beze vší pochyby budou moci útlé duše dítek, zvyklých se modliti za věčné spasení nevěřících, při tom také sobě získat s milostí Boží i touhu po apoštolátu a tato pobožnost upřímně a vřele konaná snad učiní z nich časem dělníky Páně na vinici misijní.

Povolání k apoštolátu nutno probouzet a pěstovat.

Přicházíme nyní, ctihodní bratři, k velmi důležité otázce, které musíte vždy věnovat pozornost. Každý, myslíme, zná škody, které nedávná válka šíření víry způsobila. Část misionářů byvši povolána do své země padla během kruté války, jiní, byvši zapuzeni z místa svého působení, zanechali kraj svůj úhorem; tyto ztráty a škody nebylo a není třeba jenom napraviti, je potřeba zvláště vše uvésti do stavu předválečného, ještě víc je třeba zajistiti rozšíření a pokrok misií. Ostatně, vzpomeneme-li na ohromné prostrory, které se dosud neotevřely křesťanské vzdělanosti, na ohromné množství těch, kdož dosud náboženství spásy nepřijali, na potřeby a obtíže, které misionářům působí jejich malý počet, je potřeba, aby všichni biskupové svorně a usilovně hleděli rozmnožiti řady těchto poslaných světců.

Nalezne-li kdo z vás ve své diecesi jinochy, kleriky, nebo kněze, kteří by se zdáli býti povoláni pro tento krásný apoštolát, nejen že jim nebude činiti překážek, nýbrž podporujte všemožně  svojí celou vážností jejich tužbu. Je vám jistě dovoleno svědomitě zkoumati, přicházejí-li duchové od Boha (1.Jan 4, 1); ale jestliže jste usoudili, že Bůh vnukl tento výborný úmysl, nic vás neodstraš a neodvrať od svolení – ani nedostatek kněžstva, ani potřeby diecese vaší, protože vaši věřící, majíce prostředky spasení takřka po ruce (snadno přístupné) jsou méně vzdáleni od spasení nežli pohané, zvláště ti, kteří živoří ve stavu divokém a barbarském. Snášejte se srdcem pokorným pro lásku ke Kristu a k duším ztrátu klerika, ačli je možno to zváti ztrátou; neboť božský zakladatel Církve sv. vyleje k vaší pomoci tím hojněji milosti na diecesi a vzbudí jiný kněžský dorost.

Misijní sdružení kněží pramenem nadšení.

Abyste uvedli v soulad tento úkol s ostatními povinnostmi svého úřadu, ustavte u vás misijní stav kněžstva, nebo již založený povzbuzujte svou radou a vážností k větší činnosti. Toto sdružení, zřízené velice vhodně před sedmi lety, obdrželo od posledního našeho předchůdce četné odpustky a bylo od něho podřízeno posvátnému sboru šíření víry. Rozšířilo se v těchto posledních letech po četných diecesích a My sami nejednou jsme jsme je vyznamenali důkazem Své přízně.

Všichni kněží, kteří jsou jeho členy a studující posvátných věd, jak se srovnává s jejich povoláním, mají zvláště při mši sv. snažně prositi za dar víry pro nesčeté množství pohanů a povbuzovati k této modlitbě jiné. Vždycky a všude, kde se naskytne příležitost, mají kázati lidu o apoštolátu mezi pohany nebo svolávati čas do času pravidelné schůze, kde by bylo jednáno prakticky o tomto předmětu, rozšiřovati brožurky misijní; jakmile se někde objeví povolání misionářské, mají je dle možnosti dále pěstiti a  povzbuzovati, všemožně v mezích své diecese; mají podporovati Dílo šíření víry a obě jeho pomocná díla.

Sebrala-li misijní unie kněží dosud hojně příspěvků pro tato díla, kolik teprve možno doufati od rostoucí štědrosti věřících! Vám, důstojní bratři, kteří jste nejčastěji každý na svém místě ochránci a podporovateli hnutí misijního, je to dostatečně známo. Je si vůbec přáti, aby nebylo kněze, který by se neujímal této věci s veškerým zápalem.

Dílo šíření víry.

Dílo šíření víry ze všech nejvíce podporuje misie; přenesli jsme je, šetříce plně slávy velmi zbožné ženy, která je založila, z města Lyonu sem, zreorganisovali jsme je a dali mu domovské právo Obce Římské. Je třeba, lide křesťanský, podporovati je s takovou štědrostí, jaké vyžadují mnohonásobné podpory misií dosavadních i budoucích. Tyto potřeby, jejich rozsah i množství, často bída hlasatelů evangelia, to vše se zračilo na výstavě vatikánské, ale mnozí snad ji neviděli, pasouce oči raději na hojnosti, novotě a kráse vystavených předmětů. Proto, důstojní bratři, vystupujte bez ostychu a bez omrzelosti jako žebráci pro Krista a pro spásu duší a snažně působte na věřící písmem, nebo slovem, mluveném z hlouby srdce vašeho, aby jejich obětavost a štědrost rozmnožila co nejvíce žeň, kterou sklízí každým rokem „Dílo šíření víry“. Netrpí tak těžce nuzní a ubozí, nemocní a hladoví, nebo žíznící, jako trpí lidé bez víry křesťanské a bez milosti Boží, proto je zřejmo, že ti, kteří milosrdenství prokáží nejnešťastnějším z lidí, nabudou práva na milosrdenství a odměnu Boží.

Dílo svatého Dětství a Dílo svatého Petra Ap.

K hlavnímu Dílu šíření víry řadí se, jak bylo řečeno, dvě jiná díla, která Svatá Stolice přijala za svá. Proto také žádá od věřících, aby jim pomáhali hromadnými sbírkami více než jiným dílům, která sledují cíl užší; jsou to: Dílo Sv. Dětství a Dílo svatého apoštola Petra. Účelem prvého jest, jak všeobecně známo, organisovati a navykati děi, aby střádaly příspěvky na výkup a katolické vychování dětí nevěřících rodičů v zemích, kde je pohazují nebo zabíjejí; druhé obětuje modlitby a almužny na výchovu katolických domorodců v seminářích a pro řehole, aby jejich krajané se rychleji a snáze obrátili ke Kristu, nebo se upevnili ve svaté víře.

Dílu sv. Petra jsme právě, jak víte, dali za nebeskou patronku  sv. Teresii od Ježíška. Vedouc zde život v uzavřeném klášteře, přijala takřka za svého některého misionáře, obětujíc za něj svému nebeskému Snoubenci modlitby, dobrovolná sebezapírání nebo zpravidla a zvlášť prudké bolesti za nemoci, která ji trápila. Pod ochranou panny z Lisieux slibujeme si od tohoto díla nejhojnější ovoce; odtud vyslovujeme živou radost,vidouce jak četní biskupové se stali zakládajícími členy tohoto díla a jak jiná sdružení mládeže katolické si vzala za úkol vydržovati a dáti vychovati domorodého kněze.

Tato dvě díla, jež se právem zovou pomocnými Díly šíření víry, byla doporučena přízni biskupů od Benedikta XV., Našeho předchůdce, blahé paměti, listem, o kterém jsme se zmínili. My neustaneme vám je doporučovati a máme důvěru, že věřící vámi povzbuzováni nenechají se překonati ve štědrosti nekatolíky, kteří tolik podporují rozsévače svých bludů.

Výzva misionářům!

Nyní se obracíme na vás, ctihodní bratři, milovaní synové, kteří jste se stali hodnými pro svou dlouhou námahu a rozvážně konanou posvátnou činnost mezi pohany, abyste byli od Svaté Stolice postaveni v čelo vikariátům a prefektůrám. Dříve, než k vám promluvíme, blahopřejeme vám z plna srdce i hlasatelům evangelia, které řídíte a jsou vám podřízeni, ke vzrůstu, ke kterému jste misie v posledních létech svou láskou a horlivostí přivedli. Ostatně o hlavních povinnostech, jež jsou vám stanoveny, i o těžkostech, s nimiž se při vykonávání úřadu setkáváte, dost moudře a jasně vás poučil Náš předchůdce, takže je na Nás říci vám jen něco více. Přece však chceme, ctihodní bratři, milovaní synové, sděliti s vámi Naše názory na jednotlivé otázky.

Nejdříve obracíme vaši pozornost na veliký význam toho, aby domorodci byli přijímáni do stavu duchovního. Jestliže se o to podle svých sil nevynasnažíte, podle Našeho úsudku bude váš apoštolát nejen chudý, ale na dlouho bude i upevnění a vnitřní výstavba Církve v těch krajinách oddálena a ztížena. Této potřebě se, jak rádi poznáváme a vyznáváme, opravdu vyhovuje a vypomáhá tím, že se zakládají semináře, kde se domorodí jinoši s největší nadějí vychovávají a vzdělávají, aby přijali kněžskou důstojnost a tak mohli vyučovat lid svého kmene pravdám křesťanským. Avšak ještě příliš daleko jsme od rozkvětu, kterého je třeba dosáhnouti. Pamatujete se, jak si náš předchůdce blahé paměti, Benedikt XV., na to stěžoval: „Je bolestné, že jsou kraje, do nichž již před několika stoletími byla přinesena víra katolická a přece tam dosud není domorodého kněžstva, na nejvýš nižšího. Jsou též národy, které byly osvětleny již světlem evangelia a které se povznesly z barbarství na takový stupeň kulturní, že mají v každém oboru světských věd muže vynikající. A přece, ač jsou po dlouhá století vystaveny vlivu spásného evangelia Církve, přece nezískaly dosud vlastních biskupů, od nichž by byly vedeny, ani vlastních kněží, jejichž důstojnost by si vynutila úctu spoluobčanů“ (Maximum illud). Nikdy se snad dost nemyslelo na to, jakou cestou a jakým způsobem se počalo hlásat evangelium, a jak se zakládala Církev u různých národů. A právě to jsme pochopili, když jsme uzavírali misijní výstavu pro veřejnost a upamatovali se na to, co tak zřejmě ukazují první literární památky křesťanského starověku. Kněžstvo, ustanovené od apoštolů kterékoliv nové obci věřících, nebylo odjinud, nýbrž bylo vybráno a ustanoveno z rodáků té či jiné obce. Jestliže vám a vašim pomocníkům římský papež svěřil apoštolský úkol kázati pohanským národům křesťanskou víru, nemyslete proto, že domorodých kněží je třeba jen k tomu, aby pomáhali v misijních pracech podružného významu a vaši činnost nějakým způsobem jen doplňovali. Co jiného je cílem svatých misií, než aby Církev Kristova byla v nesčetných krajích založena a upevněna? A čím jiným se dnes u pohanů upevní, leč týmiž prvky, z nichž i u nás kdysi vyrostla, totiž lidem a kněžstvem, řeholníky a řeholnicemi z toho kterého kraje. Proč by měl být domorodý klerus, který je vlastním synem svého národa, odmítán od práce, od správy svého lidu? A zdaž vám to hojně nepomůže, svěříte-li domorodým kněžím, aby střežili stanice a hojněji vzdělávali, aby tak buď zde, neb onde každodenně jsouce lidu blízko, mohli získávat pro Krista nevěřící? Ba právě tito při rozšiřování království Kristova proniknou nejvíce a mimo všechno očekávání. Neboť kněz domorodý – abychom užili slov samotného Našeho předchůdce – původem, nadáním, vzděláním, smýšlením i náklonnostmi je spojen se svými krajany – a tak mimořádně způsobilý, aby vložil víru v jejich srdce. Mnohem lépe totiž než kdokoliv jiný zná, jakým způsobem a čím je možno je přesvědčit. Často se také stává, že kam nemůže proniknout cizí kněz, tam on má přístup snadný. A není také někdy cizím misionářům právě pro začáteční neznalost cizí řeči zabraňováno vyjadřovati své myšlenky tak, že se oslabuje síla, působnost jejich kázání? K tomu přistupují i jiné důvody neúspěchu, na které nutno bráti zřetel, i když se zdá, že se přihází méně často, nebo že se dají odstranit s nevelkou námahou. Např. válkou, nebo jinými politickými událostmi na misijním území jednu vládu nahradí jiná a ta někdy žádá nebo nařídí odchod cizích misionářů z určitého národa. Nebo toto: - což se však sotva stává – domorodci, kteří došli vyššího stupně kultury a dosáhli jakési světské znalosti, chtějí – aby se jim stalo po právu – aby cizí stát jim vládnoucí přímo vybíral vojáky i misionáře z jejich vlastního území, což však nemohou prosadit, leda mocí. Jaká pak zhouba, tážeme se, by hrozila Církvi, nebude-li zcela postaráno o potřeby lidu připojeného Kristu jakýmsi rozhozením sítí domorodých kněží po celém území? A mimo to – neboť na nynější poměry se hodí slova Kristova : „Žeň sice mnohá, dělníků však málo“ (Mt 9, 37) – i sama Evropa, z níž vychází většina misionářů, má sama dnes nedostatek kněží, tím větší, čím více záleží na tom, aby s pomocí Boží byli rozkolní bratři přivedeni k jednotě Církve, a nekatolíci byli zbaveni bludů. A každý dobře ví, že ke kněžskému a řeholnímu životu je volán sotva menší počet jinochů než dříve, přece však daleko menší počet jde za hlasem Božího volání.

Z těchto našich připomínek, ctihodní bratři, milovaní synové, plyne, že je nutno opatřiti vašim územím takový počet domorodých kněží, který by sám sebou stačil k šíření hranic křesťanské společnosti, tak i k řízení společenství věřících z vlastního národa bez spoléhání se na kněze cizí. Někde, jak jsme již poznamenali, byly zřízeny semináře pro domorodé žáky a to většinou na místě hraničících misií a svěřeny jednomu řádu nebo kongregaci. Tam posílají apoštolští vikáři a prefekti nejvybranější jinochy, každý na svůj náklad, aby byli vychováni a po kněžském svěcení, budou-li hodni k posvátným službám, byli zpět přijati. A tak to, co někteří  již započali, nechť konají stejným způsobem i všichni ostatní. Není to jen Naše přání, nýbrž Naše vůle a rozkaz, aby nikdo z domorodců, kdo dává dobrou naději a kdo je od Boha veden a povolán ke kněžství nebo apoštolátu, nebyl od tohoto odrazen.  Jisto je, čím více budete vybírat chovanců, aby byli řádně vychováni –  a přemnohé bude nutno zcela odmítnout – tím větší náklad bude třeba vynaložiti. Přece však neklesejte na mysli v plné důvěře v nejlaskavějšího Spasitele lidí. Jeho prozřetelnost se postará, aby zvětšením štědrosti katolického světa se nedostávalo Apoštolskému Stolci, čím by vás mohl bohatěji podpořit k provádění tohoto velmi spásného rozkazu.

Než, jestliže je nutno se starat, aby počet domorodých chovanců byl u každého z vás co největší, hleďte také k tomu, aby byli vychováni a přivedeni k svatosti jak se kněžskému životu sluší a apoštolskému duchu spojenému touhou po spáse bratří, aby byli ochotni dáti i život za své krajany a bratry. Mimo to velmi záleží na tom, aby se jim nedostalo zmatené a nepořádné kratší výchovy a nebo jen jakéhosi výtahu  z oboru profánní i posvátné vědy, nýbrž aby dosáhli v obvyklém běhu studií opravdu dobrého vzdělání. Neboť vychováte-li je ve zdech semináře v muže opravdu vynikající neporušeným životem a zbožností a nejlépe schopné pro posvátné služby a aby se stali nejpovolanějšími učiteli Božích zákonů, budou nejen v úctě u svých krajanů, úřadů a vzdělanců, nýbrž nic nezabrání, aby nebyli též jednou postaveni, bude-li to vůle Boží, v čelo farností a diecesí, které bude třeba zříditi. Zcela nesprávně a bludně by usuzoval, kdo by měl takové domorodce za lidi nižší a otupělé rasy. Neboť dlouhými zkušenostmi se poznalo, že národové, kteří obývají odlehlé východní a jižní kraje, nejen někdy nestojí za našimi, nýbrž i mohou s nimi zápasiti v bystrosti ducha. Najdeš-li přece jen u lidí v nejnižším barbarství velikou divokost, stává se to jen jakousi nutností, jak sám dobře vypozoruješ, tím že užívání rozumu se zcela stahuje na denní potřeby života. A této skutečnosti můžete být sami svědky, ctihodní bratři, milovaní synové. Avšak také my můžeme vás ujistiti, majíce téměř před očima všechny domorodce, kolik jich v městských kolejích studuje různé obory věd, že se nejen vyrovnají ostatním chovancům v bystrosti nadání, ale často je překonají a předhoní. Proto netrpte, aby domorodí kněží byli ceněni jako lidé nižšího původu a aby jim byla svěřována místa jen podřadná, jako by neměli téže kněžské důstojnosti jako vaši misionář[…]* [j]akoby nebyli vůbec účast[…]* [V]ažte si jich, protože oni jednou mají řídit kostely založené vaším potem a námahou a i budoucí katolické obce. Proto vůbec nesmí být činěn nějaký rozdíl mezi evropskými a domorodými misionáři, nýbrž naopak, ať si jeden druhému osvědčuje úctu a lásku.

Podpora náboženských domorodých kongregací.

Protože však, jak jsme výše upozornili, je nutno k zakládání Církve Kristovy ve vašich národech užíti všech prostředků, jimiž se sama buduje z Božího ustanovení, vyplývá z toho další. Mezi hlavní úkoly vašeho úřadu počítejte zavedení domorodých řeholních společností obojího pohlaví. Neboť dotkl-li se Bůh svým voláním i těchto nových přívrženců Kristových a roznítil je k vyššímu stupni zbožného života, proč by ti lidé také nesměli následovati evangelických rad? A v tom nesmí více odrazovat misionáře a řeholnice, pracující ve vašem území láska k vlastnímu řádu, i když je čestná a správná, a vzdalovat od vyššího pojímán úkolů. Jsou-li někteří domorodci, kteří žádají o přijetí do starých řádů, pokud se zdají vhodní k pochopení jejich ducha a není nebezpečí, že vznikne v jejich kraji dorost degenerovaný a řádu nepodobný, bylo by bezprávím zrazovat je od tohoto úmyslu a v tom jim bránit. Přece však moudře a pečlivě zkoumejte, zda by nebylo prospěšné založit nové řády, které by vhodnějí souvisely s nadáním, povahou domorodců a s podmínkami místními i okolnostmi.

Nutno zvýšiti počet katechistů.

Není možno mlčet o jiné věci, která má velmi veliký význam k šíření evangelia. Jak velmi na tom záleží, aby byl rozmožen počet katechistů – ať se již berou z Evropanů nebo raději z domorodců. Ti mají vypomáhat misionářům hlavně vyučováním katechumenů a připravováním jich ke křtu. Stěží možno vyjádřit, jací mají být tito katechisté, aby nejen slovem, ale i příkladem života vábili nevěřící ke Kristu. Avšak vám, ctihodní bratři, milovaní synové, je nutno a určeno, abyste je pečlivě vybírali, aby si dobře osvojili křesťanské učení a aby, když je budou předkládat a vysvětlovat, dovedli je vhodně přizpůsobit mysli a chápání posluchačů. A to tím spíše vhodněji budou moci konat, čím hlouběji proniknou povahu domorodce.

Potřeba rozjímavých řádů v misiích.

Posud jsme mluvili o vašich spolupracovních v prácí i o těch, které znáte, i o těch, které si máte přibrati. Zbývá jedno s tím spojené, co chceme doporučit vaší horlivosti a dobré vůli. A provede-li se to, doufáme, že nemálo bude postaráno o rychlejší šíření víry. Jak si totiž ceníme života, který se nazývá kontemplativní, svědčí víc než dost apoštolská konstituce, kterou jsme ochotně z moci apoštolského úřadu předloni potvrdili přesně kanonicky opravená pravidla řádu kartuziánského již od počátku papežskou autoritou schválená. Proto zvlášť vybízíme nejvyšší představené těchto řádů, i vás, ctihodní bratři, milovaní synové, opravdu pečujte a proste vhod nevhod, aby tento přísnější způsob života rozjímavého byl v misijním území zaveden založením a rozšiřováním klášterů. Vždyť tito mlčenliví a samotářští mužové získají úžasná množství milostí nebeských pro vás i pro vaše práce. Beze vší pochybnosti jistě najdou tito mnichové u vás vhodné místo, protože na mnohých místech jsou obyvatelé třebas většinou pohané, obvzláště naklonění k samotě, k modlitbě a rozjímání. Myslíme při tom na onen velký klášter, který reformovaní cisterciáci de Trappa založili v apoštolském vikariátě pekingském. Tam bydlí téměř sto mnichů, z nich většina jsou Číňané. Konáním a nejdokonalejším cvičením ctností, v ustavičné modlitbě, přísným životem a těžkou prací vyprošují milost a milosrdenství sobě i nevěřícím, a tak je účinným příkladem získávají Kristu. Proto je nad světlo jasnější, že naši poustevníci, jestliže věrně zachovávají pravidla svého zakladatele, aniž jsou činni na venek, přece denně vykonávají nemalý vliv na účinnější práci misijní. Jestliže tedy představení těchto řádů vyhoví vaší žádosti a usadí se tam, kam po vzájemné dohodě bude vhodno, učiníte jak spásonosnou věc pro tak veliké množsví pohanů, tak nám víc než je možno věřit milou a žádanou. Postupme tedy, milovaní synové, ctihodní bratři, o stupeň dále. Co třeba k lepšímu uspořádání misií?

I když nedávno náš poslední předchůdce zcela podobně učil a napomínal, přece je dobré totéž opakovat. Vším právem a podle zásluhy míníme, že to bude velkou pomůckou k vykonávání apoštolátu.

O správném vedení misií.

A protože velký podíl na úspěchu a neúspěchu katolického apoštolátu mezi pohany máte vy, chceme od vás začít vhodnější uspořádání misijní práce, aby se tím snáze otevřel přístup k šíření křesťanské moudrosti a rozmnožil počet těch, kteří mají býti osvíceni štěstím, proto buď záležitostí vašeho srdce dělba práce mezi hlasateli víry. Ať ani jedna část vašeho kraje nezůstane bez hlásání evangelia a ať není její obdělávání odkládáno na jinou dobu. Proto se více a více snažte stavěti misionářům stanice na některém místě, které by bylo jakýmsi centrem, kolem něhož by byly umístěny menší stanice, svěřené alespoň jednomu katechistovi a opatřeno malou kaplí. A ty pak ať misionáři navštěvují ze svého středu v určitých obdobích a poslouží kněžským úřadem.

Mimo to ať hlasatelé evangelia vzpomenou, že se nemohou jinak přiblížiti k domorodcům než jak si počínal Božský Mistr na zemi u lidu. Ten, dříve než začal učit zástupy, uzdravoval nemocné: „Všechny nemoce uzdravoval“ (Mat. 17, 16). „A šli za ním mnozí a uzdravoval je všechny.“ (Mat. 12, 15) „Pojal lístost nad nimi a léčil jejich nemoci.“ (Mat. 14, 14) A totéž, dav jim k tomu moc, rozkázal činiti apoštolům: „Do kteréhokoliv města vejdete, uzdravujte nemocné, kteří jsou v něm, a hlásejte jim: Přiblížilo se k vám království Boží! Vyšli pak a obcházeli městečka, zvěstujíce evangelium a uzdravujíce všude.“ (Luk. 9, 6) Ať misionáři nezapomínají, jak laskavě a dobrotivě se staral o nemluvňátka a děti; když je učedníci odháněli, rozkázal jim, aby jim nebránili přijíti k němu. (Luk. 19, 13) Zde je možno připomenou slova, která jsme řekli jinde: Misionáři, kteří hlásají Boha nevěřícím, příliš dobře vědí, jak i v těchto krajích snadno si získá lidská srdce skutky lásky, kdykoliv se stará o zdraví lidu a léčí nemocné. Kdokoliv se ukazuje laskavým k dětem, jistě získá přízeň a příchylnost  lidu.

Nyní se však vraťme k tomu, čeho jsme se právě dotkli. V těch místech, kde jste si stanovili stálé stanoviště, ctihodní bratři, milovaní synové, a podobně i v nejdůležitejších stanicích podle množství obyvatel nutno otevříti chrám Boží a ostatní budovy misijní. Je však třeba chrániti se toho, aby nebyly vybudovány s velkým nákladem ani kostely, ani drahocenné budovy jako by měly budoucím diecesím sloužiti za katedrály a biskupské residence. Tak to půjde snáze až svým časem. Zdaž sami nevíte, že v jistých diecesích již dříve kanonicky zřízených takové chrámy a stavby buď byly před nedávnem zničeny nebo jsou nyní ničeny? Proto není ani praktické ani moudré  buď k hlavní stanici nebo na místě, kde sídlíte, stáhnouti a nahromaditi ústavy a budovy, které slouží k dobru duší nebo tělesnému blahu. Neboť, jsou-li  tak velké váhy a významu, mnohem více zaujmou vaší přítomnost a i starost misionářů tak, že se postupně opomine a zanechá velmi spásonosné, pravidelné evangelisaci sloužící procházení území. Poněvadž se však stala zmínka o těchto dílech, jest lépe, je-li možno kromě lékáren, nemocnic a obecných škol, které nesmí nikde scházeti – zjednati jinochům, nevěnují-li se rolnictví, přístup k vyššímu vzdělání, nebo zvláště k řemeslnictví. Tu také vás vybízíme, abyste nezanedbávali náčelníky krajů a jejich děti. Zajisté slovo Boží a jeho hlasatelé jsou snáze přijímáni od obyčejného lidu, vždyť i sám Kristus o sobě svědčil: „Duch Páně... poslal mne chudým zvěstovat evangelium.“ (Lc. 4, 18) Avšak mimo to, že nemusíme mít před očima ono předsevzetí Pavlovo. „moudrým i nemoudrým jsem dlužníkem“ (Řím. 1, 14) učí nás však každodenní život a zkušenost, že, jsou-li jednou vůdcové státu získáni Kristovu náboženství, snadno vkročí do jejich šlépějí i nejprotší lid.

Na konec ještě jedno velice důležité upozornění. Přijměte je, ctihodní bratři, milovaní synové, jak to smíme od vašeho známého a očekávaného nadšení pro náboženství a spásu duší očekávat, se zbožným a velkomyslným srdcem. Kraje, jejichž péči vám svěřila Apoštolská Stolice, abyste je připojili Kristu, jsou velmi rozlehlé a proto se může někdy státi, že počet misionářů z kteréhokoliv vašeho řádu je daleko menší než toho nutnost vyžaduje. Protož, jako v diecesi řádně zbudované stojí biskupovi po ruce a pomáhají i jiní řeholníci z jiného řádu, ať kněžského ať laického a jiné sestry z jiné kongregace, tak se nezdráhejte povolat a spojit se při šíření víry křesťanské, výchově domorodé mládeže a k jiným užitečným pracem, jako spolupracovníky, řeholníky i misionáře, kteří nejsou z vašeho řádu nebo náleží k tzv. řádům laickým. Svatou radostí se sice mohou pochlubiti řády a řeholní družiny, že jim bylo dáno poslání pohanům a že získali do této doby kraje pro Kristovo království. Přece však ať jsou si vědomi, že nepřijali území misijní nějakým vlastním a trvalým právem, nýbrž na pokyn Apoštolské Stolice, jíž mimo to náleží právo a povinnost starati se o správnost a plné jejich spravování. Pročež římský Velekněz nezadostiučiní apoštolskému úkolu jedině tím, že větší území nebo menší rozdělí mezi různé řády, ale na čem nejvíce záleží, vždy a se vší péčí se musí starati, aby tyto řády sami rozesílaly misionáře v dostatečném počtu a co hlavní, opravdu vhodné do krajin jim svěřených. Aby plně stačili na to, aby při své rozloze byly ozářeny světlem křesťanské pravdy a opravdově zpracovány. Protože Božský Pastýř jednou bude žádat z našich rukou své stádce, budeme, kdykoliv to bude nutné nebo prospěšnější nebo užitečnější k dosažení cílů Církve svaté, přenášeti území misijní z rukou jedné do rukou jiné společnosti a opět a opět rozdělovat nové vikariáty a prefektury a svěřovati je domorodému kléru nebo jiným misijním úřadům.

Již nezbývá, než abychom vás, ctihodní bratři, milení synové, kteří máte s námi účast v katolickém světě, v pastýřském úřadě, starostí a strastí, znovu povzbudili, abyste posvátné misie podporovali těmi způsoby a prostředky, jak jsme o nich mluvili, aby tyto, jako by s oživením sil, přístě přinášely žeň hojnější. Všem pak začátkům blahosklonně kéž pomáhá a přeje Nejsvětější Královna apoštolů, Maria, která, protože jejímu mateřskému srdci byli na Kalvarii poručeni všichni lidé, neméně těm přeje a ty miluje, kteří nevědí, že byli Kristem Ježíšem vykoupeni než ty, kteří šťastně užívají dobrodiní jeho vykoupení.

Zatím vám udílíme, ctihodní bratři, milovaní synové, kléru i lidu vašemu trvalé apoštolské požehnání jako záruku nebeských darů a naší otcovské přízně.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 28. února L.P. 1926, v 5. roce našeho pontifikátu.

Pius PP. XI.

* cca dva řádky originálního textu silně poškozené  – pozn.opis.

> Dokumenty / Mens nostra