> Rozhovory / Rozhovor s P. Pflugerem – říjen 2010

Rozhovor s P. Pflugerem – říjen 2010

Souhrn článků týkajících se teologických rozhovorů mezi Svatým stolcem a FSSPX >

Převzato a přeloženo z Documentation  Information  Catholiques  Internationales.

1. Jako první zástupce v FSSPX hodně cestujete. Můžete nám pro představu říci, jak často cestujete a jak často jste doma, tj. v domě Generalátu ve Švýcarsku?

Oba zástupci Generálního představeného jsou vlastně na cestách velmi často. V těchto prvních letech od generální kapituly v roce 2006 jsme museli poznat mnoho kněží, priorátů a jejich společenství po světě. V posledních letech jsme byli mimo Generalát asi dvě třetiny času. Například v roce 2008 byl P. Nely v Menzingenu 111 dní a já 112.

2. Kolik rekolekcí za rok udělíte a komu?

Každý rok je mezi šesti a osmi rekolekcemi, letos to bude dokonce devět. Čtyři rekolekce se konaly pro naše kněze v rozličných distriktech (Anglie, Kanada, Amerika a Mexiko) a další budu udělovat s námi spojené kněžské komunitě ve Francii. Zbývající čtyři jsou pro sestry – karmelitánky, benediktýnky a oblátky.

3. Máte dojem, že FSSPX roste?

Počtem určitě. Apoštolát ve školách a misiích, jako doplněk k apoštolátu tištěného slova a katechezí na internetu, roste celosvětově. V některých regionech roste počet věřících – v USA, Francii, Itálii, Polsku, Asii a Africe. V posledních dvou letech jsme měli nadprůměrný počet kněžských svěcení. A konečně každý rok se otevírají nové domy, což znamená, že se pastorační aktivity musí zintenzívnit.

Zvláštní růst pochází od rodin, to jest dětí a mladých lidí. Od vydání Summorum Pontificum v roce 2007 přešlo mnoho katolíků od Novus Ordo k tradici a tradiční mši. To mě zvláště zasáhlo v Americe, kde jsem měl možnost v srpnu navštívit několik kaplí. Také existují jednotliví kněží, kteří se vzdali celebrování nové mše a začali pracovat s námi.

Spoušť, která je důsledkem krize v Církvi a společnosti roste každým rokem. Tudíž existuje větší pole pro práci FSSPX.

4. A co růst kvality?

Zcela odlišným druhem růstu je vzrůstající vliv FSSPX v univerzální Církvi. To není jen případ mnoha mladých, konzervativních kněží, kteří začali celebrovat tridentskou mši po celém světě. Pro ně je FSSPX znamením skutečné naděje a poskytuje stabilitu v současném teologickém a pastoračním chaosu.

Teologické rozhovory s Římem zvláště ukazují, že nás konec konců, ať už je důvod jakýkoliv, bere papež vážně. Před pěti lety by bylo nemyslitelné diskutovat o koncilu oficiálně nebo jej dokonce zpochybňovat. Řím se navrací zpět a pokouší se poskytnout nový výklad, aby zachránil koncil. To, co bylo v minulosti nezpochybnitelné, musí být náhle odůvodňováno – koncil a jeho domnělé ovoce. To je nové. Až donedávna by to bylo bez FSSPX nepředstavitelné. FSSPX vždy bylo na překážku. Ale nyní nás musí brát vážně a už není možné ignorovat nás.

Události posledních měsíců a zvláště posledního roku v Evropě ukazují, že už nás modernističtí biskupové nemohou ignorovat. Někteří z nich příležitostně působí dojmem, že nenávidí nás a tradici. To znamená, že musí být polekaní. To, že nás čas od času tvrdě napadají média – myslím na televizní pořad Les Infiltrés ve Francii nebo na tiskovou kampaň v roce 2009 – je známkou toho, že už dále nemohou ignorovat tradici, ale spíš nás musí brát vážně.

A mimo výše zmíněného, ačkoliv se to normálně nezmiňuje, existuje po světě mnoho členů a příznivců FSSPX, duchovních i laiků, kteří kráčí v milosti Boží po cestě svatosti. To je zvláštní dar Boží naší době.

5. Co jsou pro FSSPX nejtěžší úkoly?

Vytrvalost – udržet ducha odolnosti a vytrvalosti. Hlavní hrozby často nepřicházejí zvenčí, ale někdy blokujeme sami sebe. Krize pokračuje a stává se agresivnější. Objevuje se opotřebení. Výsledkem je dvojí riziko – ztratíte odvahu a naději, šíří se rezignace a poraženectví, lidé ztrácí energii a motivaci a možná i svou „prvotní lásku“. Ve výsledku někdy slýcháte mínění jako: „Nedá se nic dělat.“

Nebo, což je horší, se pokusíte přizpůsobit a sblížit, chcete za každou cenu uzavřít mír a spokojíte se s nějakým kompromisem. Je tedy důležité, abychom si byli vědomi naší povinnosti – kněží i laici – a abychom objevovali zanícení a ducha víry z počátků FSSPX a jejího zakladatele. Jsme dílem Církve! Nezachraňujeme jen mši a víru pro nás samotné, máme také úlohu v Církvi a pro Církev. Máme apoštolské poslání, děsivá situace Církve a duší nás nemůže nechat netečnými.

6. Někteří obviňují FSSPX, že pracuje proti kompromisu. Vidíte důvody pro takové obavy?

To jsou neopodstatněné obavy. Jde většinou o stížnosti lidí zvenčí, kteří věří, že mohou soudit vnitřní otázky Bratrstva. Jsou to obavy, které nepodávají svědectví o duchu víry. Autoři takových nepodložených tvrzení – hlavně lidé blízcí myšlenkám sedesvakantismu – jednoduše nechtějí připustit, že se něco změnilo.

Nebo prostě mají mylnou představu o tom, jak má být tato strašná krize překonána. Myslí si, že současná Církev bude znovu plně katolická za jeden den. To je iluze, že člověk usne jako modernista a vzbudí se jako katolík. Kéž by to bylo tak jednoduché! Návrat k pravověrnosti, skutečná reforma je dlouhou a namáhavou cestou. Trvalo desetiletí, než reformní výnosy Tridentského koncilu byly v nějakém rozsahu aplikovány. Regiony na západě i východě, které se obrátily k arianismu, se jen pomalu a postupně stávaly znovu katolickými.

FSSPX nečiní kompromisy, biskup Fellay nemá žádný tajný plán, strategii nebo politiku, co se týká víry a jednání s Římem. Musíme reagovat na novou situaci. Musíme říci této „koncilní Církvi“: „Stop! Nemůžete pokračovat na této cestě. V Církvi existuje velký problém. Koncil je důvodem pro tento odpad od víry a nikoliv řešením krize.“ Někteří se chtějí stáhnout do myšlení izolované komunity s tím, že mohou počkat, dokud krize nepomine. To není katolický postoj, spíše je to slabost víry. Světlo se musí umístit na svícen a ne jej skrývat, říká Pán v Kázání na hoře.

Jde skutečně jen o malou menšinu kněží a věřících, kteří mají strach. Velká většina věří vůdčím osobnostem FSSPX a generálnímu představenému. Na počátku července jsme měli v Ecône několikadenní schůzku všech představených FSSPX. Musíme děkovat Bohu za hlubokou jednotu FSSPX ve všech podstatných záležitostech. Není to v tak bouřlivých časech jednoduché.

7. Někteří obviňují FSSPX z „fundamentalismu“. Co byste na to řekl?

Problémem není fundamentalismus sám o sobě, ale spíše to, z jakého zdroje čerpá své principy a kterým směrem jde. Fundamentalistický muslim je samozřejmě problémem, protože se musíme bát teroristických útoků. Fundamentalistický křesťan není sám o sobě problémem, protože jeho náboženství je náboženstvím lásky.

To znamená, že současný svět, tj. liberalismus, odpadl od Boha. Sám si proto pro sebe musí ospravedlnit své principy a hodnoty. Proto svět odpadá od křesťanství, bojuje proti němu, nebo mu v lepším případě nerozumí. Nazývají „fundamentalistickým“ to, co je fundamentální a radikální. Když křesťan opustí svůj základ, kterým je Kristus, nebude jako fundamentalistický muslim, ale spíše jako sůl, co ztratila svou chuť.

Nejlepším příkladem tohoto „křesťanství bez principů“ jsou moderní křesťané. Není nutné s nimi bojovat a nebudou pronásledováni. Odpadnou od své víry jako suché listí ze stromu. Na druhou stranu přesvědčení a misionářští křesťané jsou pýchou Církve. Nazýváme je mučedníky, protože vydávají svědectví o své víře v Krista.

8. Jak nejlépe má FSSPX jednat ve světě, který je nepřátelský katolické víře?

Sám Kristus nám říká: „Jste na světě, ale ne z tohoto světa.“ V tom je pnutí, ale je to také řešením. Apoštolové to chápali. Protože jejich víra byla ještě slabá, nebyli schopní snášet nenávist světa proti svému Mistrovi, Jeho utrpení a Jeho kříž. Proto ze strachu před židy zamkli dveře. Po Velikonocích a letnicích byla jejich víra v Krista neotřesitelná – odešli do světa a Petr, první papež, obrátil během jediného kázání 3 000 židů a pohanů. Sv. Jan shrnuje tuto zkušenost víry, která je schopná hory přenášet v mottu: „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“

FSSPX musí dělat to, co Církev vždy dělala do Druhého vatikánského koncilu – jít do celého světa, kázat a křtít. A přede vším bychom neměli mít strach, ani ze světa, ani z židů, ani z médií. Sodoma a Gomora nejsou vynálezem homosexuální nátlakové skupiny 20. století, nalézáme je ve Starém zákoně. Skutečně si myslíte, že před 2000 lety byla doba snadnější? Bůh nespasil svět prostředky světa, ale křížem. Sv. Benedikt nezapálil Řím, ale obnovil křesťanský svět svým Ora et Labora. Je bláznovstvím zkoušet obrátit svět lidským rozumem, bystrostí a prohnanými argumenty. Nakonec musíme pochopit – a uvěřit! – že neexistuje žádná jiná cesta, jak spasit tento zlý svět neřestí a lží, než vírou v Ježíše Krista. To je naše síla. A jestliže není dost silná, je také naší slabostí.

9. Vidíte znamení, která naznačují, že Řím hledá nějaký druh obnovy?

Kdo nebo co je Řím? Papež, kurie, kardinálové, určití preláti? To je těžké posoudit, je naléhavě nutné rozlišovat. Můžeme soudit věci zvenčí. Zde vidíme patrné signály – motu proprio za uvolnění tridentské mše, snětí absurdní exkomunikace z roku 1988, vůli papeže diskutovat s námi o teologických otázkách. Toto vše je samozřejmě neúplné, ale je to tu a je to skutečné.

Dokonce když se pokusíte – což byste nikdy neměli činit – předvídat jisté papežovy záměry, to co učinil je očividné. Útoky proti Benediktovi XVI. ze strany biskupů, médií a dokonce parlamentu odhalily, že se tyto kroky světu nelíbily. I nedostatečný dokument Dominus Jesus o jedinečnosti Církve dohnal biskupy v Německu a Švýcarsku ke vzteku.

A co víc, papež spustil debatu, která je nezastavitelná. I kdyby teologické rozhovory s námi zítra skončily, i kdyby byla proti tradici vyhlášena nová exkomunikace, i kdyby se neobjevily žádné hmatatelné výsledky, návrat k tradici je uvnitř Církve nezastavitelný. Škoda, kterou tento koncil napáchal je příliš velká. Je to jako „soumrak bohů“ – kněží a katolíci dobré vůle, kteří chtějí zůstat katolickými, se stále více přibližují tradici. Možná je to pomalé a v nevelkých počtech, ale je to stálé a nezadržitelné. Modernisté to vědí a svět také. Proto vidíme tak soustředěné útoky proti papeži a Církvi.

10. Jak můžete slyšet a číst v novinách, mnoho katolických kostelů a klášterů se bourá nebo prodává. Je tohle pro FSSPX pozitivní vývoj?

Ne, jistěže ne. Každé oslabení a úpadek katolického života je špatnou zprávou a naplňuje nás bolestí.  Ale „jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře...“ V takové době žijeme. Je to příslib nové a lepší budoucnosti. V určitou dobu Antikrist završí své dílo. Ale než se to stane, Neposkvrněné srdce blahoslavené Panny Marie zvítězí.

Proto nás spíše těší rozkvět křesťanství a růst katolického života v dnešním světě. Každý kněz, který objeví starou mši, každý návrat k pravé víře je znamením naděje. Některého kněze může ranit, když si uvědomí, že jiní kněží mají větší úspěch a jsou přesvědčivější a apoštolštější. To by mělo doutnající knot v oficiální hierarchii Církve spíše povzbudit než uhasit. V podobenství o dělnících na vinici Pán odsoudil závist dělníků z první hodiny, kteří nepochopili dobu milosti. To je pro nás všechny vážným varováním.

11. „Nový svět“ (USA) má mnohem vyšší počty v FSSPX než měl před deseti nebo dvaceti lety. Jak představení FSSPX vykládají tuto skutečnost?

Nejenže má vysoké počty, rychleji také roste. Představený amerického distriktu P. Rostand, který je Evropanem, mi před časem řekl, že v Americe můžete vidět stejný zápal a nadšení jako v tradicionalistické Evropě v 70. a 80. letech. A skutečně velmi doufám, že bude moci využít nadšení, štědrost a oddanost amerických katolíků. Myslím na probouzející se povolání bratrů a sester, na formování pravých farností a priorátů a na konsolidaci škol. Existuje obrovský spící potenciál v kvantitě i kvalitě – celkově je to velmi povzbuzující vývoj.

12. Myslíte si, že vlády v budoucnu zaujmou protináboženský postoj?

Protináboženský postoj a státní perzekuce jsou už nyní realitou, je to denní chléb křesťanů. Kolínský kardinál nedávno řekl, že žádná náboženská komunita na světě není tak pronásledovaná jako křesťané. Byla to naivní iluze papežů Druhého vatikánského koncilu, že svět může být lepším a hezčím, když se mu přizpůsobíme (aggiornamento). Jak říká přísloví: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí.“ Přesně to se stalo.

Možná jsou vzrůstající nenávist a boj proti Bohu posledními výdechy ateismu? V každém případě je stát zcela neschopen udělat něco proti „odplatě Boží“. Nejpozději od 11. září /2001/ je Bůh zase v módě a náboženství se znovu musí brát vážně. V USA je to po nějakou dobu zřejmé, v Evropě se to stává stále patrnějším. Před pár měsíci jeden z nejliberálnějších deníků v Německu napsal článek na téma: „Ach Bože! Náboženství se vrací.“ Ocituji počátek onoho textu, který odhaluje nedostatečnost ateismu:

„Od Karla Marxe až po Johna Lennona byli proroci modernismu jednotní: Náboženství bylo odsouzeno k záhubě. Alan Posener se ptá, proč se událo něco odlišného. Když John Lennon v roce 1966 řekl, že Beatles jsou populárnější než Ježíš, reagovala britská veřejnost pokrčením ramen. Zdálo se to tak samozřejmé, že to nepotřebovalo žádný komentář. Konec konců všichni proroci moderní doby předpokládali, že náboženství je v podstatě pověra, „duch netečných podmínek“, jak řekl Karel Marx. Sigmund Freud promýšlel „budoucnost iluze“ a myslel si, že vymizí spolu s potlačením sexuálních pudů, které jí budou stvořeny. Ve zkratce řečeno více modernity znamená méně náboženství.

„Křesťanství nepřetrvá déle než kult Beatles“, řekl Lennon, „brzy ´uvadne´“. A co bylo pravdivé pro relativně osvícené křesťanství, bylo v očích moderních lidí ještě více platné pro duchovně zkostnatělý a zpátečnicky vyhlížející islám. A pak dvě letadla zasáhla srdce Manhattanu a z jádra výbuchu Usáma bin Ládin vyhlásil vítězství Alláha. Náboženství se vrátilo. Najednou se intelektuálové museli vyrovnat s koncepty, které vykázali do nejobskurnějších koutů nejmenších fakult – sunnitský islám, šíitský islám, šaría, fatva a džihád.

„Ale nejen islám se vrátil 11. září. Usámův nesmiřitelný nepřítel v Bílém domě, prezident George Bush, byl znovuzrozeným křesťanem, který zpravidla otevíral porady svého vnitřního kroužku modlitbou... Na počátku milénia by mezi německými intelektuály bylo takřka neslušné vyznat katolicismus. O pět let později každý souhlasil s tím, že ateismus je „intelektuálně ubohý“, jak Martin Mosbach, katolický spisovatel, řekl přímo v kostele sv. Pavla a zahájil útok na osvícenství a nastínil linku od Francouzské revoluce k Heinrichu Himmlerovi a holokaustu...“

13. Je to shoda okolností nebo je to vývoj v Církvi, že katoličtí biskupové v mnoha zemích nezastávají jasný postoj v otázkách přirozeného zákona, jako jsou potraty nebo katolické učení v sexuálních záležitostech?

Někdy toto selhání může skutečně být důsledkem modernistického postoje – potomci nové víry, nová morálka. Vlastně jich máme litovat. Jsou osvícení a moderní víra je tak banální, slabá a komická. Následují Ježíše, u nějž vlastně nevěří, že vstal z mrtvých, že je hrob prázdný, a že Ježíš je pravý Bůh! Na mysl mi přichází starý vtip: Jistý jezuita volá generálovi jezuitů a říká: „Poslyšte, nalezli jsme Ježíšův hrob, ale není prázdný.“ Následuje dlouhé ticho. Nakonec generál povídá: „Chcete říci, že skutečně žil?“ Moderní druh přizpůsobené víry je bez přesvědčivosti a síly. Ale může existovat mnoho dalších biskupů, kteří prostě nemají odvahu hlásat pravdu. Moc médií a strach před veřejným názorem jsou větší než věrnost Kristovi a láska k pravdě. Proslulý kritik pokoncilního období v Německu profesor George May řekl: „Páteř většiny biskupů je jako duše pneumatiky u bicyklu.“ Je potřeba naléhavě se modlit za papeže a Církev!

14. Co by bylo nejúčinnějšími prostředky k posílení věrohodnosti katolické Církve?

Živá víra. Církev bude znovu věrohodná pouze, když její členové budou žít s vírou. Víra prostě není osobní koníček nebo intelektuální hra. Je to život, odevzdání se, čin. „Bůh chce vidět dílo“, říká veliká sv. Tereza z Ávily. Strom musí nést ovoce nebo je mizerný. Křesťanství bez díla, bez ovoce a bez ctností nestojí za své jméno. Sv. Tomáš Akvinský docela výstižně vysvětluje: Křesťan musí být světlem světa. Aby jím však byl, musí být nejprve solí země, což znamená, že si musí osvojit ctnosti a uvést je do praxe. Toto je hluboká živoucí víra, víra, která není jen schopností, ale je korunována „misionářskou láskou“, jak napsal arcibiskup Lefébvre.

> Rozhovory / Rozhovor s P. Pflugerem – říjen 2010