Od vydání spisu „Pravá a nepravá obnova“ uběhlo čtvrt století. Procházíme-li jeho stránky, můžeme poznat, že nic nebylo špatně diagnostikováno, vše se potvrdilo, nic není třeba odvolat nebo zeslabit některá tvrzení. Události vše naopak zdůraznily. Ba, je třeba dokonce říci, že situace se ve všech oblastech náboženského života zhoršila a přiostřila. Otřesný proces sebezničování Církve trvá, dokonce se zrychlil. Podněty a návrhy pro skutečnou obnovu mají stále svou platnost, jejich provedení se jenom stalo mnohem naléhavějším. Toto zjištění pro mě není vůbec zadostiučiněním, nýbrž mnohem víc důvodem k hluboké bolesti, neboť pro tuto Církev jsem více než padesát let pracoval, bojoval a trpěl.

Papežem, který vedl Církev při vydání této knihy, byl Pavel VI. Při vší slabosti, která jej provázela, lze přesto tvrdit, že situaci pokoncilní Církve rozpoznal a popsal správně. Hovořil o nebezpečí sebezničení Církve a o dýmu Satanově, který pronikl do Církve. Toto realistické posouzení situace postrádám u Jana Pavla II. Zastřené oko papežovo už skutečnost nevidí. Vrší pozornost budící akce, které nijakým způsobem nemají vliv na zlepšení vnitrocírkevní situace. Osudná vůdcovská slabost Pavla VI. se za jeho druhého nástupce ještě zvětšila. Chybí mu síla k důslednosti a stálosti. Nasledky tohoto nedostaku jsou zjevné. Řád a pořádek Církve existují už jen na papíru. Jenom abychom zmínili křiklavý příklad papežských přehmatů – biskupové stojící v čele procesu likvidace Církve jsou papežem jmenováni do kardinálského sboru. Těžce omezen nemocí budí Jan Pavel II. dojem, že předčítá a podepisuje vše, co mu je agilními spolupracovníky předloženo.
Jako hlavní viníci a nejvíce odpovědní za církevní pohromy se dají určit dvě skupiny: velká většina biskupů a velká většina teologů. Selhání sboru biskupů je všeobecně známé. Krize episkopátu se všem stala zjevnou skandály, které sahají od USA přes Irsko až do Austrálie a otřásají Církví. Ovšem ještě horší než pohoršení vzbuzující případy je všeobecný postoj většiny biskupů, kdy dělají ústupky povolnosti. Příklad z poslední doby: německá biskupská konference vyhlásila multireligiózní slavení s nekřesťanskými náboženskými společnostmi, jenom aby snad nezůstala stát stranou. Tento záměr je fatální. Již desetiletí mezi biskupy rošířené mínění, že Církev musí ustupovat stále více přáním a představám dnešní nemocné společnosti, aby měla nějakou budoucnost, se ukázalo jako zcela mylný odhad. Církev se tímto jednáním stala okrajovým jevem společnosti. Správný by byl opačný postoj. Kdo se chce prosadit v tomto světě, musí své vlastní hodnoty zastávat jasně a přesvědčivě a vůči ostatním skupinám se zřetelně a odlišitelně vymezit. To však chybí už celá destiletí. Především ekumenická činnost Církev doslova vyluhovala, zbavila ji věroučné podstaty a zničila její profil. Člověku se jeví jednou náboženskou společností mezi jinými – a jako jsou jim tyto stále lhostejnější, tak totéž se děje i Církvi.

Situace v teologické oblasti se ještě více zhoršila. Víře a pořádku protiřečící vyjádření z úst či pera „katolických“ teologů se staly běžným jevem. Někteří zvláště „pokrokoví“ teologové se proměnili v apostaty naplněné nenávistí. Pro situaci mezi teology je manifestační přísahou poslední vydání Lexikonu pro teologii a Církev (Lexikon für Theologie und Kirche). Není přeháněním, když se řekne, že toto dílo znamená náboženskou a vědeckou katastrofu. Odhlédne-li se od čistě informativních článků, je zde zabetonován modernismus jako souhrn všech odchylek a zbloudění. Tento lexikon podnikne svou cestu kolem světa a všude bude působit svým rozkladným účinkem.

Právě tak se zostřila situace kněží. Stav kléru je poznamenán nepřestávajícím odpadem, všeobjímající resignací a ničivým nedostatkem dorostu. Nemorální kněží podkopávají onen zbytek důvěry, který je kněžstvu prokazován. Poblouznění tzv. „svěcení“ žen způsobuje vážnosti Církve před veřejností další těžkou ránu. Nedostatek kněží a krize kněžského stavu nezměřitelně narostly. Sytém (farních) rad uspišuje osudné účinky, jež byly předpověděny. Dnes už to došlo tak daleko, že zcela bezúhonní kněží, kteří se úzkostlivě přesně drží platných předpisů Církve, jsou farní radou (ve souladu s ordinariátem) zlikvidováni, tj. donuceni vzdát se svého místa. S nepochopitelnou omezeností je kněžím, kteří neprošli školou progresivistické a modernistické teologie, bráněno v práci s dušemi. Němečtí biskupové dávají přednost bohoslužbám bez kněze před Mší svatou slouženou podle ritu Pia V.

Situace mezi křesťany je poznačena trvalým početním poklesem a náboženským vyprázdněním. Odpad od víry a od Církve nabral dramatických rozměrů. V Německu se bez přestání odvrací statisíce občanským vystoupením z Církve od svaté víry. O nové evangelizaci nemůže být řeč ani v náznaku. Protestantské náboženské společnosti, ekumeniky označované jako sekty, aby nemuseli přiznat, že se jedná o uskupení připočítatelné k protestantismu, dosahují obrovské úspěchy v Latinské Americe. Mravní stav většiny lidí je určován hedonismem a neochotou mít děti. Svádění mládeže k sexuálním praktikám se ještě více rozšířilo. Neřest homosexuality vystupuje drze na veřejnost a získává stále nové adepty. Dorost pro duchovní povolání chybí.

Úplně otřesná je nerozumnost, s níž se schovávají před rozpoznáním pravých příčin vnitřního zhroucení Církve ti, kteří nesou odpovědnost,. Němečtí diecézní biskupové mě sice opakovaně mezi čtyřma očima ujistili, že mé anylýzy a návrhy jsou správné, ale nemají odvahu s tímto poznáním vyjít na veřejnost. Takže vyznání viny a obrácení se nedostavily. Přes jiné názory však dna propasti pádu, zániku a ztrát ještě nebylo dosaženo. Rozklad a odpad budou pokračovat. Přesto však naše věrnost nesmí kolísat. My, katoličtí křesťané nemáme jinou volbu, neexistuje pro nás jiná alternativa: musíme vytrvat v jediné Církvi Kristově, jakkoli je nemocná a zpustošená. Musíme být připraveni pro onu hodinu, v níž začne obnova. Tento čas přijde; avšak jen Bůh sám ví kdy a po jakých ztrátách.

Buddenheim, 1.prosince 2002
Georg May

† zpět na obsah †

1. ČÁST: POJEM A VÝVOJ OBNOVY

1. kapitola: Pojmosloví

Už roky jsou úřední vyjádření Církve a katolická publicistika zaplněny slovem obnova. Perioda církevních dějin po II. vatikánském koncilu bude označována jako epocha obnovy. Závažné proměny církevního zřízení a jednání členů Církve budou vydávány za obnovu. Vzhledem k nadmíru častému používání slov „obnova“, „reforma“ a „reformy“ zdá se být na místě, abychom se ptali po jejich významu.

Pod slovem obnova (reforma) v jednotném čísle rozumím plánovité, kontinuitu zachovávající přetváření a vylepšení zřízení, poměrů a smýšlení, jež potřebují obnovení. Pak je třeba podle objektu, na nějž je obnova zaměřena, rozlišovat mezi obnovou institucí, obnovou poměrů a obnovou osob. Pod reformami (v množném čísle) rozumím jednotlivá opatření zákonného či faktického charakteru, jimiž je obnova (reforma) prováděna.

Obnova ve své podstatě je zdokonalení a znamená, že nějaké osobě, věci či zřízení bude vrácena její pravá podoba. Církevní reforma předpokládá, že Církev není ve stavu, v němž by podle vůle Boží být měla. Toto zaostávání Církve za její podobou, již chce Bůh, existuje více či méně stále. Pouze to není vždy stejně vnímáno. Pokud se sejdou lidé, kteří trpí rozporem mezi příkazem, jejž Církev dostala, a mezi její skutečnou činností, může povstat reformní hnutí. Pravá obnova přináší církevním institutům podobu, jež odpovídá jejich povaze a účelu lépe než předtím. Vytváří stav, který je vůli Boží přiměřenější než ten, který dosud převládal. Obnova a reformy jsou proto v Církvi něco více než jen změny; jsou pozvednutím se k Bohem nařízenému poslání Církve. Kdo chce reformovat, musí znát cíl, který chce obnovou dosáhnout, případně se k němu přiblížit.

Přednost při všech změnách poměrů a institucí má obnova člověka. Pokud nebudou vnitřně přetvořeny údy Církve, nemůže být o pravé obnově ani řeči. Pouhá reorganizace struktur si toho jména nezaslouží. Skutečná obnova proměňuje členy Církve tak, aby věrněji plnili přikázání, měli blíže k Bohu a byli naplněni činnou láskou k bližnímu. Opravdová obnova vychází z horoucí, stravující horlivosti pro Boží čest a slávu a pro obrácení a záchranu lidí. Rozvíjí neúnavnou činnost ve službách Božích a plodí apoštolského ducha a misionářský zápal, vůli odhodlanou zbudovat všude panování Boží a království Kristovo. Pravá obnova vzbuzuje větší věrnost vůči Boží vůli, větší přísnost v následování jeho přikázání, neúnavné usilování o získání věčné blaženosti, horlivost v pokání, odříkání se a vzdání se, přísnost vůči sobě samému a umrtvování špatných náklonností. To vše z lásky k Bohu a k bližním. Obnova v pravém slova smyslu znamená rozhodné předsevzetí obnovit vše v Kristu, napnout vůli k zasvěcení svého srdce Bohu, k vyhýbání se příležitosti ke hříchu a vše zaměřit k dobru, prospívat ve ctnostech a překonávat všechny překážky na cestě k nim. Obnova je bojem proti průměrnosti a polovičatosti, obnova je vůlí po maximu. Skutečná obnova je proto nepřátelská vůči veškeré změkčilosti a pohodlnosti. Je bezohledná vůči sobě samé a, je-li to nezbytné, neústupná i vůči druhým. Opravdová obnova vyžaduje mnoho a nenechá se uspokojit málem.

† zpět na obsah †

2.kapitola: Průběh reforem

Církev v průběhu svých dějin prožívala opakovaně reformy. Připomínám například karolinskou, clunyjskou, řehořskou a tridentskou obnovu. Bude užitečné si tato reformní hnutí připomenout. Neboť se z nich lze mnohému přiučit pro posouzení přítomnosti a plánování budoucnosti. Jednotlivá reformní hnutí se jistě od sebe liší podle chyb, jež bylo třeba uzdravit. Nicméně je spojují společné momenty, podstatné rysy, které nacházíme u každé obnovy.

Všem reformám církevních dějin je vlastní přesvědčení, že obnově druhých musí předcházet obnova sebe sama. Obnovovat nemůže nikdo, kdo sám není vnitřně proměněn. Pro vznik reformy jsou proto nezbytné Bohem uchvácené, svaté osobnosti. Obnova bez světců neexistuje. Svatý je ten, kdo má hrdinské ctnosti. Ctnost je hrdinská, pokud silou a vytrvalostí dalece překračuje míru průměrnosti.

Vůle k obnově zpočátku vždy vzniká v jednotlivých osobách a malých kroužcích. Jedná se přitom o křesťany, kteří pod vlivem milosti měli hluboce pronikavý, proměňující a ve svých účincích dlouhodobý prožitek obrácení. V samotě a ve sjednocení s Bohem v nich roste zbožné zanícení pro dům Boží, které je stravuje. Ve své velkomyslné lásce k Bohu se cítí puzeni, aby věc Boží vzali zcela za svou, aby se vyznamenali v jeho službách. Čest a sláva Boží se stávají zářivým cílem jejich života a námah. Nemohou snést, že Boží jméno není uctíváno a oslavováno správným způsobem. Všude kolem sebe vidí průměrnost a prostřednost, matnost, únavu, lenost ve službě Bohu, spokojenost, pohodlnost a pospěchářství, podbízení se světu, který je v nepořádku, přizpůsobení se mravním zásadám těch, jejichž bohem je břicho. Toto pozorování je nenechává v klidu, nutí je k činu. Začínají hledat stejně smýšlející a nakazí svým nadšením lidi ve svém okolí. Žár jejich horlivosti zapaluje ostatní. Ti pak zas dál předávají tuto pochodeň. Vznikne hnutí, proudění, bouře – a duší toho všeho je Duch Boží.

Tito přívrženci reformy přitom sledují jistý program, soupis požadavků, které musí být uvedeny do života, pokud má být Církev obnovena. Tento program je celkově stručný, ale konkrétní a jednoznačný. Za prosazení jeho jednotlivých bodů probíhá nekompromisní boj. Z vnějšku i vnitřku se pozvedají síly, které chtějí záměr obnovy oslabit a zredukovat. Nositelé obnovy nicméně nedopustí, aby reformou něco otřáslo. Dobře vědí, že rozbřednutí by bylo počátkem konce jejich hnutí.

Protože ti, kdo jsou uchváceni vůlí po obnově, jsou hlouběji věřící, zbožnější, ochotnější ke službě, pokornější, zapálenější a rozhodnější než ostatní křesťané, stávají se pro ostatní lidi jakýmsi prubířským kamenem, na němž se rozdělují. Jedni se nechávají uchvátit, jdou do sebe a připojují se k nim. Druzí je odmítnou, snaží se je zlehčovat, znevážit je, dokonce se pokoušejí proti nim zmobilizovat církevní vrchnost, neboť se cítí být těmito reformátory znepokojováni, vyrušováni z užívání života, vyplašeni z děsivého klidu znetvořeného svědomí. Tak dochází ke konfliktu, který je nevyhnutelný při každém reformním hnutí. Na jedné straně stojí Duchem svatým zapálení, hluboce kajícní průkopníci a přívrženci obnovy, na straně druhé vlažní, rezignovaní zastánci dohody, kompromisu s tímto světem. Ti ovšem nedokážou běhu reformy zabránit, pouze ji brzdí. Rozdíl mezi představiteli pohodlného kompromisu a bojovníky za skutečné následování trpícího Pána Ježíše Krista je totiž tak nápadný, že těmi, kdo mají dobrou vůli, nemůže být přehlédnut a rozvine svou probouzející sílu. Pozvolna vznikne mezi klérem a laiky široké hnutí, které je tak silné proto, že je nešeno duchovními podněty. Toto hnutí vytvoří atmosféru, klima, veřejné mínění, které jsou nepříznivé lenivému setrvávání a pohodlnosti. Ti z arcipastýřů, kteří se nechtějí k obnově přidat, se před zraky věřících ukazují v neprávu, protože odmítají kráčet od nižšího k vyššímu. Trvale si takovýto odpor nemohou dovolit, protože by jim jinak vyklouzly otěže z rukou a hnutí by je nechalo za sebou. Tak se postupně připojují k oné menšině arcipastýřů, kteří byli reformě od začátku příznivě nakloněni.

Když už pak reforma zasáhne zákonodárné instance Církve, snaží se své cíle stabilizovat a institucionalizovat. To se uskutečňuje pomocí práva. Namísto dosavadní laxnosti vnímání zákonů přichází přesnost a detailní poslušnost. Je-li to potřebné, je i dosavadní právo nahrazeno právem novým, které v tu chvíli odstraní nánosy a zviditelní zákonodárně původní ideu určitého zřízení v její čistotě. Reformní hnutí tedy z určitého pohledu kulminuje v právu.

Bez práva se neobejde žádná obnova. Ovšem právo stojí na vrcholu, nikoli na počátku reformy. Obnovitelská vůle se projeví (také) v právu, ovšem teprve když refomní idee dokončily svůj vítězný tah.

Vůle po změně a velká úcta k církevnímu právnímu pořádku jsou nerozdělitelné. Zamýšlená obnova se může všude prosadit jen tehdy, když její cíle kodifikuje a všem je závazně uloží všeobecný zákon. Proti lenosti, setrvačnosti a nerozumnosti nezmůže samotné apelování na to, co je v člověku vyšší, nic. Musí mu napomoci moc zákona. Reforma se pak musí snažit o to, aby se prosadila proti všem. Pokud by došla cíle jen u některých, zůstala by zachována resistentní ložiska, z nichž by se nemoc mohla znovu rozšířit. Tím by bylo úsilí reformy zmařeno. Aby byly zasaženy prvky reformě se vzpírající, sahají nositelé reformy i k donucovacím prostředkům a trestům.

Reforma není skončena v tu chvíli, kdy jsou vydány reformní zákony. Naopak, normy musí být uvedeny do života. K provedení toho je zapotřebí zpřísnění a opakování, dohledu a přezkoumávání. „Reformy získávají na trvalosti jen kontrolou“ (F.Pauly). Kontrola probíhá především hlášeními a visitacemi.

† zpět na obsah †

2. ČÁST: HODNOCENÍ II.VATIKÁNSKÉHO KONCILU A POKONCILNÍHO HNUTÍ Z POHLEDU REFORMY

1. oddíl: Druhý vatikánský koncil

Toto je tedy krátké načrtnutí podstaty a cesty reformy. Ny ní je třeba se tázat, zda jsme v současnosti svědky reformy, která se uskutečňuje v Církvi. Údajně má tato obnova vycházet z II. Vatikánského koncilu. Je tedy třeba potom tuto událost přezkoumat, zda odpovídá oněm náležitostem, které je nutno od reformy vyžadovat.

† zpět na obsah †

1. kapitola: Rozhodující osoby koncilu

I. Koncilní otcové

Nositeli koncilních rozhodnutí byli koncilní otcové, tzn. především biskupové z celého katolického světa, k čemuž přistupuje určitý počet řádových představených. Není nejmenší pochyby, že podíl jednotlivých koncilních otců na vytváření koncilních textů byl mimořádně rozdílný. Byli mezi nimi mnozí, kteří k formulaci koncilních dokumentů nepřispěli skoro ničím, a jiní, kteří přitom hráli vedoucí úlohu. Pokud se tážeme, zda na koncilu působila pravá vůle po obnově, půjde nám o ty druhé.

Rozhodující vliv na II. Vatikánský koncil, jak známo, měla Rýnská aliance, tj. sdružení biskupů ze zemí, které leží na Rýnu. Mezi nimi to pak zase bylo několik málo, kteří udávali tón: z Německa kardinálové Joseph Frings a Julius Döpfner, z Holandska Bernard Jan Alfrink, z Belgie Josef Suenens, z Francie Achille Liénart a z Rakouska Franz König. Jsem dalek toho, abych zpochybňoval morální či charakterovou integritu byť jediného z koncilních otců. Byli to jistě bez výjimky úctyhodní muži. Avšak při vší úctě k těmto koncil rozhodným způsobem ovlivňujícím mužům, dá se přesto s dobrým svědomím říci, že žádný z nich neslynul nebo neslyne pověstí nositele heroických ctností. O žádném není známo, že by měl nebo má víru hory přenášející. Ani o jediném z těchto vůdčích mluvčí koncilu nelze prokázat, že by v něm byla ztělesněna ona vůle po obnově, která například byla zřetelná na Tridentském koncilu u postav jako Karel Boromejský, Giovanni Morone, Reginald Pole nebo Otto Truchseß z Waldburgu. Ani jejich zápal pro Boží dům nebyl zjevně je stravující, ani jejich přísnost vůči sobě samým nepřesahovala výrazně průměr. Veřejné mínění , jež jim bylo příznivě nakloněno, je vnímalo jako liberální křídlo koncilu. To, v čem byli napřed před ostatními, byla možnost disponovat silným teologickým aparátem, vysokými finančními příjmy a mocnými propagandistickými prostředky.

Moc a vliv těchto (a jiných) mužů a jejich vyzvednutí papežem měly ovšem nyní pro koncil osudný význam. Tím, že Pavel VI. učinil moderátory koncilu tři liberální biskupy (Döpfnera, Suenense a Lercara) s jedním slabým mužem kurie (Agagianian), vložil jeho vedení do rukou progresivistické strany. Ta pak koncil ovládla. Vzhledem k neprokazatelnosti toho, že vůdčí mužové této strany byli vedeni reformátorskými touhami, které by si takové jméno zasloužily, musíme bohužel říci, že nějaké reformě, která snad měla vycházet z koncilu, chyběli její nositelé. Na koncilu byli jistě přítomní mnozí biskupové, kteří byli naplněni touhou po opravdové obnově. Avšak ti neměli na toto shromáždění žádný rozhodující vliv.

I když odhlédneme od tohoto nedostatku, vyšli o tomto koncilu najevo skutečnosti, které nejsou zrovna vhodné, aby niternou horlivost četných koncilních otců představily v nejlepším světle. Od účastníků koncilu, kteří mají široký přehled, se dozvídáme, že bylo mnoho biskupů, kteří si předlohy, o nichž měli hlasovat, ani jednou nepřečetli; jednoduše se spolehli na mluvčí mezi koncilními otci. Tito však patřili k progresivistickému křídlu. Na koncilu se za pravdu také jen nemodlilo a nebojovalo s nejvyšším nasazením. Také cestování a výlety hrály u koncilních otců nepřehlédnutelnou roli. Někteří nezůstali přítomni dokonce ani tehdy, kdy byli zapotřebí. Marně kupříkladu hledali moderátora Döpfnera, když se jednalo o důležité otázky vedení koncilu; nacházel se na ostrově Capri. I pastýřská starostlivost leckterých koncilních otců není povznesena nad každou pochybnost. Anglický kardinál Heenan poukázal na zarážející skutečnost, že pro mnohé biskupy ze zámoří ani nemůže koncil trvat dost dlouho, tak dobře se cítili v Evropě a při pohostinnosti jejich evropských kolegů. Každý věřící se bude ptát: kde zůstala starost o svěřená území? Cožpak se pastýř naplněný horlivostí o duše nemusí cítit stísněn, když musí nechat své stádce po dlouhé měsíce osiřelé? Od biskupů, kteří by chtěli být nositeli obnovy, se očekává jiné jednání.

Právě vlivní středoevropští biskupové se o skutečné potřeby obnovy nezasadili. Naopak! Na koncilu hráli velikou roli zrovna oni holandští biskupové, kteří nejpozději po jeho skončení odhalili své smýšlení, jež se projevilo v povážlivém Holandském katechismu, ve skandálním pastorálním koncilu v Noordwijkerhoutu a v požadavku na zrušení celibátu. Biskup, který se výslovně zasazoval za to, aby půst byl omezen na Popeleční středu, Velký pátek a dopoledne Bílé soboty, byl německý biskup Pohlschneider z Cách. Finanční síla a mocný teologický aparát katolické Církve v Německu jim umožnil na koncilu takovou převahu, jíž jejich duchovní síla neodpovídala. Vzhledem k rozložení sil na koncilu je nutno se ptát, zda všichni biskupové si uchovali vnitřní svobodu a věcnou nezávislost. Bylo by například velmi poučné dozvědět se, kolik z biskupů přítomných na koncilu přijalo podporu od německé biskupské konference. Přijetí automobilů, peněz a věcných darů lehce v obdarovaných vyvolá pocit závislosti, která je nakloní k tomu, aby dárcům vyhověli v jiné oblasti, tzn. aby následovali při koncilních hlasováních finančně silné mluvčí. Záležitostem obnovy tím poslouženo nebylo.

Ohledně II. Vatikánského koncilu vychází tedy najevo nedostatek, který byl přímo rozhodující: nepřítomnost mužů – minimálně na rozhodujících místech koncilu, kteří by byli naplněni svatým zápalem pro reformu a svým životem blížícím se svatosti by představovali ztělesnění církevní obnovy. Kde byla na II. Vatikánském koncilu mezi tón udávajícími biskupy osobnost jako arcijáhen Hildebrand, pozdější papež Řehoř VII., skutečný asketa, přísný vůči sobě, vidící jasně a kupředu, nezlomné vůle a plný palčivé horlivosti pro Boha a jeho Církev? Nedaří se mi mezi nimi takové rozeznat.

† zpět na obsah †

II. Koncilní teologové

Biskupové byli při svých koncilních zásazích většinou závislí na teolozích, kteří byli na koncilu přítomni jako úřední experti nebo jako soukromí poradci. Není nejmenší pochybnosti, že ne málo biskupů bylo pouze hlásnou troubou teologů, kteří jim údajně stáli po boku jako rádci, ve skutečnosti však je řídili. Přitom se ukázal charakteristický násobný efekt: když se nějakému teologu podařilo ovlivnit některého vlivného koncilního otce, pak jím byly získány celé biskupské konference. Ralph M. Wiltgen píše, že jezuita Karl Rahner duchovně ovlivňoval německy mluvící biskupy. Ovšem názory německy hovořících biskupů byly všeobecně akceptovány rýnskou aliancí a mínění rýnské aliance obvykle sklízelo potlesk koncilních otců. Tak se Rahner stal rozhodující osobou koncilu. Během koncilu pořádali biskupové finančně silných zemí přednášky liberálních teologů, aby koncilní otce získali pro své názory. Kromě toho tito teologové uplatňovali svůj vliv svými publikacemi, přednáškami a tiskovými konferencemi. Jména rozhodujících koncilních teologů jsou známa. Jmenuji hlavně tyto: Yves Congar, Henri de Lubac, Karl Rahner, Hans Küng, Josef Ratzinger, Bernhard Häring a Edward Schillebeeckx.

Je třeba tedy si ohledně těchto teologů postavit stejnou otázku jako se to patřilo u biskupů. Zda totiž byli osobnostmi pevně zakotvenými ve víře Církve svaté, nadprůměrně duchovními a naplněnými stravující horlivostí pro pravou obnovu. O jejich agilnosti a pracovním nasazení nelze pochybovat. Jinak je tomu ovšem, co se týká jejich teologických názorů. K tomu, aby načrtli vůdčí myšlenku obnovy, byli tito teologové nevhodní už jen proto, že se zčásti buď tenkrát nebo o něco později minimálně v některých ohledech vzdálili oficiálnímu učení Církve nebo že se nešťastným způsobem v podstatných věcech zaměřili na proměnu struktur a nikoli lidí. Jak známo, pronásledovali strašidla, která sami vytvořili, jmenovitě římskou kurii. Až dodnes není doloženo, že by byli křesťany proniknutými touhou po obnově, kteří by chtěli sdílet s druhými ze svatého nadšení pro Boha obrácení, které by předtím sami prožili. Nakolik vím, nikdo dosud pro tyto teology nepožadoval uznání, že by pro své okolí svatostí svého života představovali pravý mravní soud či že vynikali heroickým způsobem v ctnostech. Ani oni tedy nenaplňují ony předpoklady, jež jsou potřebné pro nositele reformy, jež by si toho jména zasloužila.

Pro posouzení koncilu a jeho činnosti by bylo velmi poučné se dozvědět, jaký je další církevní osud teologů, kteří rozhodným způsobem určovali průběh koncilu ať už jako oficiální či soukromí poradci biskupů. Takovýto seznam by musel obsahovat údaje o tom, kolik koncilních teologů následovalo anglického teologa Davise, který Církev opustil, a kolik z nich se nachází v pozici švýcarského teologa Künga, který jako bludař podrývá Církev zevnitř (pozn.překl. – dnes už dávno také mimo Církev). Před nějakou dobou prošla např. tiskem zpráva, že americký koncilní teolog Gregory Baum se nechal laicizovat. Výstřednosti koncilního teologa Karla Rahnera doznaly vícekrát výrazné kritiky. Omyly koncilního teologa Edwarda Schillebeeckxa byly odhaleny Leo Scheffczykem. O koncilním teologovi Bernhardu Häringovi je známo, že co se týče mravnosti v pohlavní oblasti je jeho život zcela v protikladu k učitelskému úřadu Církve. Tito a i jiní jejich zaměření byli oněmi muži, muži, kteří rozhodovali o směrování koncilu. Nikdo nemůže doložit, že na koncilu uvažovali ještě správně a teprve po něm vstoupili na sráznou cestu. Oni a jejich názory rozhodným způsobem působili na koncilu. Především však platí – protože v sobě nenesli ducha pravé obnovy, nemohli jej také koncilu předat. Tím se II. vatikánský koncil podstatně liší od pravých reformních koncilů v dějinách. Na tridentském koncilu byl například jako papežský teolog přítomen svatý Petr Kanisius. Kdo z tón udávajích koncilních teologů druhého vatikána se s ním může měřit ve ctnosti, pastoračním zápalu a reformním duchu?

† zpět na obsah †

III. Novináři kolem koncilu

Kromě biskupů a teologů byl II. vatikánský koncil ovlivňován i jinými silami. Veliký vliv měla masová média, především tisk a televize. Progresivistické koncilní křídlo je umělo šikovně využít ve svůj prospěch. Od samého začátku, navzdory všem předpisům o zachování tejemství, dopouštělo se četných indiskrecí a vypouštělo do médií zprávy, aby si zajistilo podporu. Současně však ale také bylo pod jejich stálým vlivem, či dokonce tlakem. Jeden koncilní teolog mi řekl, jistě trochu s nadsázkou: „Koncil je řízen tiskem.“ Nikdo jistě nebude tvrdit, že by lidé od novin, z rozhlasu a televize ve své většině byli nábožensky nadprůměrnými osobnostmi, uchvácenými Bohem a nadšenými katolickou vírou. Obecně se z jejich strany, co se týká podílu na obnově Církve, nedalo nic očekávat. Většina z nich naopak naléhala na koncil ve smyslu odbourávání a vzdání se vpravdě katolických zařízení, přizpůsobení se nekatolickým náboženským společnostem a sekularizovanému světu. Pravá obnova jim byla naprosto cizí.

† zpět na obsah †

IV. Koncilní pozorovatelé

Ke II. vatikánskému koncilu patří i nekatoličtí pozorovatelé. Dění na shromáždění nejen pozorně sledovali, ale – úplně v rozporu s tím, co by naznačovalo jejich pojmenování – také na ně působili. Především protestantští zástupci spoluurčovali běh událostí na koncilu ve značném rozsahu – nikoli v poslední řadě cestou přes německé biskupy a teology. To je něco zcela nového, ba neslýchaného. Není mi znám jediný všeobecný koncil, na němž by bylo dovoleno jinověrcům mít vliv na porady a na formulace textů. Zůstalo vyhrazeno II. vatikánskému koncilu, aby toto základní pravidlo prolomil. Působení nekatolických pozorovatelů pochopitelně katolické věci neprospělo, a už vůbec ne nějaké skutečné obnově. Naopak tlačili koncil směrem k reformaci ze 16. století, která - jak je věřícímu katolíkovi známo - nepřinesla obnovu, ale zničení katolické Církve v zemích jí uchvácených. Z tohoto důvodu je nutno právě tak tyto pozorovatele vyloučit z okruhu těch, kdo by přicházeli v úvahu jako nositelé obnovy.

† zpět na obsah †

V. Existence stranictví

Nakonec je třeba poukázat na další jev koncilu, který obnově Církve stojí závažně v cestě. Koncil stvořil v Církvi partajnictví. Na něm se vytvořila médii hýčkaná progresivistická strana, která, jak už tak vývoj dnes vypadá, se okamžitě rozpadla do několika křídel. Toto rozdělení přetrvalo koncil. Stranické myšlení je charakteristickou známkou pokoncilního hnutí. Jednotlivé strany se perou o přízeň člověka. Zpravidla se tak děje přísliby. Ty se však v Církvi mohou v podstatě zaměřit jen na úlevy. Všechno obtížné a nepohodlné v životě křesťana má být odstraněno, v oblasti věrouky i bohoslužby, v oblasti morálky i náboženské praxe. Kdo však činí život pohodlným a křesťanství laciným, ten koná pravý opak, než čeho si žádá pravá reforma. Tak existence stranictví je nutně v rozporu s každou pravou obnovou.

† zpět na obsah †

VI. Světci

Koncil neznamená jen biskupy, teology a novináře. Jeho cesta a působení jsou neviditelným způsobem požehnány životem, modlitbou a pokáním kněží a řeholníků a všech věřících, především svatých. Naopak, koncil, jemuž tyto síly požehnání chybí, se těžko stane plodným, obnovujícím, reformním. Neboť obnovení povstane jen tam, kde horoucí muži a ženy volají k obrácení a na sobě samých metanoiu uskutečňují. Průměrnost a minimalismus nemohou vyvolat a povzbuzovat reformu. Zářivým příkladem reformy živené vnitřním pulsováním síly je tridentský koncil. Doba, v níž zasedal, je údobím církevních dějin, jež se může prokázat řadou světců. Žil tehdy Michele Ghislieri – sv. papež Pius V. (1504-1572). Zatímco se koncil zabýval rokováním, modlila se a konala pokání za koncilní otce v Avile sv. Tereza (1515-1582). Ignác z Loyoly se spojil se svými prvními druhy 15. srpna 1534. Když umřel 31. července 1556, čítal již jeho řád dvanáct provincií s více než sto domy a asi tisíci bratry. Současníky tridentského koncilu kromě jmenovaných byli následující kanonizovaní svatí: Karel Boromejský (1538-1584), Tomáš z Villanovy (1488-1555), Jan z Avily (1499-1569), Kajetán z Thiene (1480-1547), František z Borja (1510-1572), Petr Kanisius (1521-1597), Stanislav Kostka (1550-1568), Robert Bellarmin (1542-1621), Felix z Cantalice (1515-1587), Filip Neri (1515-1595), Jan z Boha (1495-1550), Petr z Alcantary (1499-1562), Jan od Kříže (1542-1591) a František Xaverský (1506-1552).

Tito světci působili bezprostředně či zprostředkovaně na toto shromáždění, případně usilovali o uvedení jeho rozhodnutí do praxe, a tak se toto stalo plodným. Hubert Jedin správně napsal: „Tridentský koncil vděčí za to, že rozhodně ovlivnil celou epochu a světské dějiny skutečnosti, že mužové jako blahoslavený Juan z Avily na něm a na jeho uskutečnění pracovali“ (Jedin, Kirche des Glaubens II, 331). Když hledíme na soupis svatých, který jsem právě uvedl, pak vidíme, že po bok II. vatikánského koncilu nemůžeme postavit nic srovnatelného. Nechci tvrdit, že dnes nežijí žádní svatí. Určitě jsou mezi námi. Ovšem jsou buď neznámí nebo aspoň každopádně bez jakéhokoli rozhodujícího vlivu na koncil a na pokonciliární zákonodárství. Také nelze říci, že by u zmíněných mužů a žen nebylo už za jejich života známo, že jsou světci. Například u Filipa Neriho byl proces jeho svatořečení započat už dva měsíce po jeho smrti a skončil roku 1622. Druhému vatikánskému koncilu nechybí zjevně jen svatí. Současně s tímto církevním shromážděním započaly i masivní odpady kněží a řeholníků, pokles přísnosti a horlivosti v Církvi, etablování se takzvané pokrokovosti jako měřítka posuzování osob a institucí v Církvi namísto víry a zbožnosti. Nikdo nepochybuje, že druhý vatikánský koncil uvedl do chodu jakýsi pohyb. Ovšem protože se mu nedostávalo svatých nositelů, nestala se z něj reforma, obnova.

Ve shrnutí musíme konstatovat: II. vatikánskému koncilu chyběli k tomu, aby byl koncilem obnovy, asketičtí a reformě naklonění mužové a ženy, prostě světci. Hodní a dobře to myslící lidé nemohou jejich absenci nahradit. To byl ten nejpovážlivější nedostatek koncilu, totiž že mu neasistovalo žádné mocné hnutí obnovy v lůně Církve, jehož ideály by mohl vzít za své, formulovat je a učinit je závaznými. Právě ony kruhy, které udávaly tón a byly určující na koncilu, pocházely ze středoevropského katolicismu, který se stále více nechával vtahovat vírem mentality blahobytu, a jeho představitelé neprokázali, že se od tohoto trendu distancovali svým osobním svědectvím a teologickými názory.

† zpět na obsah †

2. kapitola: Výroky a nařízení koncilu

Pokud na II. vatikánském koncilu chyběli mezi rozhodujícími koncilními otci a teology muži s heroickými ctnostmi a železnou vůlí k obnově, pak tato skutečnost musela zanechat své stopy v textech, které vznikly pod jejich rozhodujícím působením. Neboť charismatické osobnosti a svatí už mívají jiné představy o institutech a poměrech, jež jsou přiměřené pro Církev, a právě tak i o nárocích, jež je třeba požadovat po lidech, než jaké mají průměrní křesťané. Nikdo jiný než Karl Rahner napsal tuto větu: „Je-li toto charisma dnes slabé, projeví se to i v dogmatických dekretech koncilu dnešní doby.“ (Schriften zur Theologie V, 3. vydání, Curych, Einsiedeln, Kolín 1968, 295). A to se projevuje zcela nepochybně. Dříve, než přistoupím k tomu, abych odhalil některá slabá místa koncilních dokumentů, budiž učiněna následující předběžná poznámka. Vůbec nechci zpochybňovat postavení a závaznost II. vatikánského koncilu, jak to odpovídá pravému učení Církve. Není možné vyškrtnout tento koncil z řady všeobecných koncilů. Bylo by také nesprávné prohlásit jej za bezcenný. Tento koncil bezpochyby učinil řadu nápomocných, užitečných a krásných výpovědí. Důsledkem koncilu jsou i různá užitečná nařízení. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že všechna nařízení uskutečněná v posledních letech, je nutno připsat koncilu nebo jemu následujícímu hnutí. Církev byla spíše v pohybu i před koncilem, a vyvíjela by se i bez něj. Tak například změny obřadů Bílé soboty a zavedení dalších prefací nastalo už za Pia XII. Koncilu nelze upřít dobrou vůli. Na mnoha místech dal na srozuměnou, že by chtěl aktivovat poslání Církve, posílit její účinnost. Jím schválené texty mohou z podstatné části prospět k zdárnému životu Církve, jejích kněží, řeholníků a laiků. Pouze se domnívám, že nepředstavují program obnovy, který by chtěl na místo špatných nebo méně dobrých postojů dosadit postoje lepší. Především na podstatné části koncilních textů lpí povážlivé formální a obsahové nedostatky. Na některé budiž na následujících strankách poukázáno.

† zpět na obsah †

I. Formální nedostatky

1. Mnohomluvnost

Druhý vatikánský koncil schválil 16 konstitucí, dekretů a deklarací o 103.014 slovech (Rahner-Vorgrimmler, Kleines Konzilskompendium 35n.). Tato obrovská hovornost je už od začátku chybná, neboť množství látky ubírá koncilním pokynům na koncentraci a průbojnosti. II. vatikánský koncil málo dbal na základní zásadu: Ne simus faciles in verbis (Nebuďme lehkomyslní při používání slov). Právě při reformách je záplava slov nebezpečná, neboť, jak je ověřeno zkušeností, když je vedle sebe uvedeno důležité a nepodstatné, lidé se zaobírají věcmi lehkými a příjemnými a obtížné a namáhavé aspekty zanedbávají.

† zpět na obsah †

2. Nepřesnost

Koncilním textům se na velkém prostoru nedostává přesnosti. Texty nejsou dostatečně propilované. Pro konkrétně míněnou věc není zvoleno nejvýstižnější slovo. Velké části koncilních textů jsou pojaty ve stylu (špatného) kázání. Texty se mnohokrát opakují. Částečně jsou nedostatečně rozčleněny a nejsou ostře od sebe navzájem ohraničeny. Myšlenkový pochod není často konsekventní, ale je přerušován vysvětlivkami a připomínkami. Tyto nedostatky stojí skutečné reformě vážně v cestě. Protože když zákony, jež chtějí vyvolat změny, jsou dvojznačné, pak existuje nebezpečí, že lidé dají přednost tomu výkladu, který je pokud možno co nejbližší jejich pohodlnosti. Reformní zákony musí být jednoznačné a jasné. Když se dnes, dvanáct let po koncilu, tvrdí, že koncil byl špatně pochopen, pak tato výčitka patří přinejmenším z velké části koncilu samotnému. Proč tedy nehovořil naprosto srozumitelně? To byla přece právě veliká přednost dřívějších koncilů, že usilovaly o vnější preciznost svých výroků. K tomu dospěly tím, že hleděly pouze na předmět samotný. II. vatikánský koncil se příliš ohlížel na aplaudující či rozhořčující se tisk, a toto zaměření pohledu jasnosti jeho výroků neprospělo.

† zpět na obsah †

3. Nehomogenita

Jednotlivé koncilní dokumenty nejsou samy o sobě homogenní. Četné závěry jsou jen kompromisy. Kompromisy jsou však smrtelným nepřítelem jakékoli pravé reformy. Deformují to, na čem reformě záleží a oslabují ji. Mezi rozličnými výroky koncilu existuje silné pnutí. V četných případech byly zvoleny formulace, které měly překonat rozdíly mezi koncilními otci. Následkem takovéto volby slov je ambivalence textů: jsou dvoj- či víceznačné, dovolují všem stranám, aby se na ně odvolávaly při zastávání svých názorů. Nemohu sice sdílet názor evangelického teologa Ernsta Benze, podle něhož „závěry ukazující novým směrem“ měly být „tak starostlivě vystihnuty, že v případě nouze budou moci být zpětně interpretovány zcela tradicionalisticky“ (Ernst Benz, Das Zweite Vatikanische Konzil in protestantischer Sicht: Ökumenische Rundschau 15, 1966, 137-161, zde str.144), nicméně lze z tohoto vyjádření vyrozumět, že podstatné výroky koncilu nejsou jednoznačné. To poznamenávají i jiní autoři. Např. Hans Barion konstatoval „náramně velkou dovednost koncilu umět se vyhnout výrokům, které by byly už předem jednoznačné“ (Barion, Das konziliare Utopia 194). Lovaňský profesor Phillips se proslavil tím, že prý vyvinul „obzvláštní obratnost v nalézání formulací, na nichž se mohli shodnout zástupci různých, od sebe poněkud se lišících názorů“ (Frings, Für die Menschen bestellt 268). Tato sjednocení však byla pouze fasádou a rozpadla se ve chvíli, kdy ony texty měly být uvedeny do praxe. Všeobecně známým případem je rozdílnost interpretace koncilních textů ve věci ochranných prostředků proti početí. Přívrženci i odpůrci encykliky „Humanae vitae“ se odvolávají na příslušné pasáže pastorální konstituce „Gaudium et spes“. Jsem sice toho názoru, že pro uvolnění ochranných prostředků se odtamtud nedá vybrat nic. Avšak koncil prostě nemluvil s takovou nedvojznačností, která by jakýkoli pokus o osvojení si těchto textů protivníky nepřerušeného učení Církve odhalovala od počátku jako nesmysl.

† zpět na obsah †

4. Neurčitost

Koncil se zpravidla vyjadřoval povšechně, tj. spokojil se s vyslovením základních principů a hlavních pokynů. Tento postup v sobě skrýval značnou nejistotu, protože přenechal výklad jím schválených nařízení budoucímu rozložení sil v Církvi. Ovšem celá koncilní konstelace byla zaměřena k tomu, aby se moc progresivistické strany pevně etablovala v orgánech a grémiích Církve. Tímto způsobem bylo jednostranné „přebásnění“ realizace závěrů koncilu přímo předprogramováno. Pro tyto nedostatky koncilních textů chci uvést pár příkladů. Když například v dekretu o ekumenismu se píše, že „všichni v Církvi, při zachování jednoty v nutných věcech (…), ať respektují patřičnou svobodu jak v různých formách duchovního života a kázně, tak v různosti liturgických obřadů, ano i v teologickém zpracování zjevené pravdy“ (čl.4), pak je otázka, co to ony nezbytné věci tedy jsou. V čl. 38 konstituce o liturgii je ponechán prostor oprávněným rozdílům a přizpůsobením se v liturgii „při zachování podstatné jednoty římského ritu“. V čem spočívá tato podstatná jednota nebo, jak by se také mohlo přeložit, tato jednota v podstatném? Jaká je podstata římského ritu, v níž musí zůstat zachována jednota? V čl. 50 je něco podobného řečeno o změně mešního ritu, také zde má být svědomitě zachována podstata. Co je substancí například modliteb při obětování? Na to existovaly a existují značné názorové rozdíly. A protože nebyly odstraněny, je formulace o nutném zachování podstaty nepoužitelná a nebezpečná. Nepoužitelná, nakolik zakrývá neslučitelné, nebezpečná, pokud se určitá strana dostane po pozice, v níž může své představy prosadit. Svými vágními příkazy „změnit“ a „obnovit“ vyvolal koncil neklid a nejistotu, stejně tak jako uvedl do chodu rozklad a výprodej, které od té doby v Církvi vládnou. Svými nepřesnými, rozbředlými, gumově natahovacími formulacemi dal progresivismu volnou ruku. Není pochyb, že koncil nabízí permisivní teologii mnoho výchozích bodů. Kdyby všechna vyjádření člověku se přizpůsobujích teologů byla jednoznačně a lehce rozpoznatelná jako neslučitelná s texty koncilu, pak by se nemohli na koncil odvolávat. Avšak koncilní dokumenty právě často připouštějí více výkladů. Kdo je pevně zakořeněn v ryzí katolické víře, ten je schopen v nich najít leccos užitečného pro upevnění a hlásání víry. Komu se však katolická víra v důsledku protestantizující teologie stala nejistou, ten je schopen pro své scestné názory zdánlivě oprávněně uvádět leckterá místa koncilních dokumentů.

† zpět na obsah †

5. Právní nedostatečnost

Také z právního hlediska jsou koncilní texty zpravidla neuspokojující. Druhý vatikánský koncil se vůbec nevyznamenal nějakou zvláštní úctou a vážností ke kanonickému právu či jeho dovedným používáním. Naopak s právem se zacházelo macešsky a bylo odsunuto stranou ve prospěch jakéhosi mlhavého „pastorálna“ – jako by mohla existovat osvícená pastorační péče bez dobrého církevního práva! Tím koncil znovu potvrzuje, že nebyl koncilem obnovy, reformy. K tomu mu příliš scházelo na konkrétních právních normách. Je na to příliš pouhým uzákoněním programu a základních principů, příliš jen pouhým morálním apelem. Do jednotlivostí jdoucí právní ustanovení chybí právě tam, kde se čeká na nápravu.

† zpět na obsah †

II. Obsahové nedostatky

Vedle formálních nedostatků, které lpí na koncilem schválených dokumentech, vystupují i obsahově povážlivé výroky koncilu. Jak k tomu mohlo dojít? Hlavní důvod je následující. Koncilní otcové se chtěli zavděčit co možná nejvíce lidem uvnitř Církve i mimo ni, především protestantům. Četná koncilní rozhodnutí nebyla poměřována podle úkolu Církve, ale byla uskutečněna s pohledem upřeným na svět, tzn. aby byla příznivě přijata médii a nekatolickými náboženskými společnostmi. Oportunismus je ovšem smrtelným nepřítelem jakékoli reformy. Nedělá to, co je třeba, ale co slibuje potlesk. Ještě nikdy nebyly v Církvi uskutečněny opravdové reformy obrácením se k širokým masám nebo k nespokojeným, okrajovým skupinám. Teologie laskavosti a úslužnosti, která na koncilu převládala, vytvořila nešťastné, částečně závádějící formulace - především vůči těm, kteří stojí mimo Církev.

Kromě toho hrály na koncilu velkou roli touha po moci a podvědomý odpor. Především u mnoha rozhodnutí působil afekt vůči kurii. Na koncilu se nebojovalo proti zlořádům, ale proti osobám, které nebyly údajně pokrokové. Mnohé z takzvaných reforem nevyrostly z věcných potřeb, nýbrž byly svévolným protržením jakýchkoliv zábran. Koncil byl dohnán k zasedáním, které by na počátku nikdo nebyl považoval za možné. Zřízení a úkony, které byly vybudovány ze staletých zkušeností, byly strženy s bezmyšlenkovitostí, která je nepochopitelná. Z obsahových nedostatků, které lpí na textech II. vatikánského koncilu, jsou na následujících stránkách zmíněny aspoň některé.

† zpět na obsah †

1. Deklarace o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím

V deklaraci o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím se říká o budhismu, že s jeho pomocí mohou lidé dospět k nejvyššímu osvícení (čl.2). Pokud by to byla pravda, vyvstává otázka, jaký je pak ještě rozdíl vůči křesťanství, ba, proč by toto mělo být vůbec nezbytné. Nebo když je o islámu řečeno, že si cení morálního života (čl.3), pak zde postrádáme bližší určení toho, co mohamedán pod morálním životem rozumí, je-li snad míněna oficiální nauka islámu o pohlavním životě. Lze o ní říci, že by měla ve velké vážnosti mravnost? Koncilní otcové chtěli zjevně každému říci něco milého. Podlehli přitom dvojí chybě, že sáhli příliš vysoko a že zkreslili skutečnost. Pravoslaví podotklo k deklaraci o nekřesťanských náboženstvích, že je „příležitostí k zatemnění určitých rysu křesťanské pravdy“ (Stimmen der Orthodoxie 201). Negativní stránky nekřesťanských náboženství, jejich protikřesťanská moc a démonické prvky byly jednoduše zatajeny. Deklarace by byla musela alespoň dosvědčit, že tato náboženství se „nenacházejí na správné cestě“. Musela by v něm nalézt své místo citace Sk 4,12, kde je jasně definována Kristova jedinečnost ( „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“). Ale právě tato jedinečnost Krista a jeho zjevení není vůči ostatním náboženstvím dostatečně zdůrazněna. Tomu také odpovídají praktické následky, které jsou z takovéto dikce vyvozeny. Neobsahují žádné specifické křesťanské pokyny, především odkaz na povinnost misií.

Když pak deklarace o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím vyzývá, aby se s nimi vedl dialog (čl.2 ,4), který setrvává na intelektuální úrovni, vyvstává otázka: „Přišel Kristus proto, aby s lidmi vedl dialog nebo jako učitel naplněný mocí? Viděl křesťanský věrozvěst všech dob v člověku mimo ovčinec pouze partnera pro dialog – nebo mnohem spíše osobu, jež potřebuje vykoupení? Nebo je, řečeno jinými slovy, křesťanství jen ideovou stavbou, která povzbuzuje člověka k pátrání a zkoumání, anebo je živým svědectvím a povoláním k pokání?“ (Stimmen der Orthodoxie 223). Samozřejmě že křesťan musí vést rozhovory i s nekřesťany. Avšak nesmí přitom nikdy nastat ani zdání, že by pohledy obou partnerů stály na stejné úrovni. Jinak vyjádřeno: když mluví křesťan s nekřesťanem, pak jako svědek své víry a tím jako posel svého Pána, kterému je uloženo, učinit ze všech lidí učedníky Kristovy. Od nekřesťanských účastníků dialogu je však třeba očekávat pokání, obrácení a souhlas a doufat v ně. O tom všem se ve zmíněné deklaraci nenachází ani jedno slovo.

Nikde nakonec nelze v deklaraci rozpoznat, že by postihovala skutečnost nekřesťanských náboženských společností. Tato skutečnost je přece dalekosáhle poznačena protivením se zjevení Kristovu a nepřátelstvím vůči křesťanským misiím. V Egyptě například každý rok přechází na 5000 křesťanů při uzavření sňatku k islámu. V mnoha zemích ukazuje mohamedánství své staré nepřátelství vůči křesťanství. Libyjská hlava státu Kaddáfí se znovu začíná pokoušet šířit islám ohněm a mečem a pohnout křesťany k odpadu od jejich víry (uplácením pomocí ropných miliard). O této skutečnosti si v deklaraci o nekřesťanských náboženstvích nepřečteme ani slovo.

† zpět na obsah †

2. Deklarace o náboženské svobodě

Deklarace o náboženské svobodě si protiřečí. Tvrdí, že nechává tradiční katolickou nauku o morální povinnosti člověka a společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově nedotčenou (čl.1). Tato nauka se dá shrnout slovy: svoboda a podporování pravého náboženství, trpění jiných náboženství podle požadavků obecného blaha. Deklarace o náboženské svobodě naproti žádá úplně rovnocenné zacházení se všemi náboženstvími bez rozdílu, co se týká jejich soukromého i veřejného výkonu (čl.4). To je jednoznačně rozchod s dřívější naukou Církve, a žádná myšlenková operace není sto, aby to zamaskovala. Deklarace požaduje, aby ani ve státech převážně katolických neměla katolická Církev přednostní postavení, jaké mají zcela samozřejmě třeba ve skandinávských zemích protestantské společnosti a už teprve islám v mohamedánských zemích (čl.6). Lze se tedy ptát, jak za těchto okolností se mohou katolíci ještě snažit o vytváření státních zákonů a institucí podle zákona Božího. Nezávislost Církve na státu a ve státě, o níž deklarace hovoří (čl. 13), je nepochybně velkou hodnotou. Ale panování Boží a království Kristovo nejsou omezeny jen na Církev, naopak chtějí obsáhnout také stát. Nemá jim sloužit jen Církev, ale i stát. Je pak otázkou, jak to má být umožněno, když stát už nemá žádné závazky, aby poskytl před všemi ostatními náboženskými systémy přednost a podporu Církvi Boží jako jediné Bohem chtěné duchovní autoritě na zemi. Účinky této deklarace jsou vidět všude, od Irska přes Španělsko až do Jižní Ameriky a na Filipíny. Všude je Církev ze svých dosavadních pozic vytěsňována a vytváří se základny jiným náboženským společnostem pro progandu (i) mezi katolíky. Je to následek této deklarace, když mohamedáni staví v evropských zemích jednu mešitu za druhou a žádají navrácení mešity přeměněné v křesťanský chrám v Cordobě ve Španělsku. O nějaké přiměřené reciprocitě není ani řeči. V Arábii nejsou stavěny žádné katolické kostely a v Lybii ty , které existovaly, byly zavřeny.

† zpět na obsah †

3. Dekret o ekumenismu

Snad největší škody způsobil II. vatikánský koncil dekretem o katolickém ekumenismu. V něm bylo opuštěno tradiční zdrženlivé stanovisko vůči heterodoxním křesťanům, hovoří se v něm ve prospěch takové promiskuity, že každý, kdo trochu rozumí pastoraci a psychologii, musel být navýsost překvapen. Nakonec má Církev v zacházení s jinověrci zkušenost mnoha staletí. Každý pastýř ví, že většina jemu svěřených duší nemá příliš silnou víru a ještě méně mravní síly, že se snadno přizpůsobí nekatolickému prostředí a podlehnou jeho vlivu, a že proto záleží na tom, aby věřící byli vyzbrojeni proti pokušení a cítili se doma v katolickém prostředí. To všechno koncil neviděl nebo každopádně aspoň nevyslovil. A že nepatrné pojistky proti bezbřehému ekumenickému pohybu, které koncil přidal, nebudou brány v potaz, bylo jasné už při schválení dokumentu.

Popis, který II. vatikánský koncil v Dekretu o ekumenismu nechal přiznat nekatolickým náboženským společnostem, je jednostranný a odcizený realitě, vůbec nebere v potaz nebezpečí, které tyto společnosti znamenají pro katolickou Církev a ještě víc pro jednotlivého katolického věřícího a jejich negativní stránky zamlčuje téměř úplně. Když je například řeč o lásce a úctě, které protestanti chovají k Písmu svatému (čl. 21), pak by snad bylo třeba také hovořit o díle zkázy, jež způsobily psanému slovu Božímu racionalistická biblická kritika a program demytologizace. Podle veškerých historických zkušeností není také Písmo svaté, jak tvrdí koncil, hlavním prostředkem k dosažení jednoty křesťanů (čl. 21), ale předmětem sporů o jeho výklad. Pokud by tím ovšem nebylo, že dnes pozorovaný příklon četných katolických teologů k protestantské linii interpretace by byl schvalován nositeli církevního učitelského úřadu.

V tomto dekretu konečně stojí ona nejvýš mylná věta, že Duch svatý neodmítá používat odloučené „církve“ a společnosti jako nástroj spásy (čl. 3). Tento neslýchaný výrok může být přinejmenším chápán tak, že katolická Církev už není jediným institutem spásy, nýbrž že takových existuje mnoho, že jediná Církev Kristova neexistuje jen v katolické Církvi, nýbrž že všechny tyto takzvané církve tvoří jednu církev Kristovu. Jistě je zmíněný obrat zeslaben následující vedlejší větou, že síla těchto prostředků spásy se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, jež jsou svěřeny katolické Církvi. Ovšem takto vzniklá korektura je nedostačující. Bůh nepotřebuje odloučené „církve“ a společnosti jako prostředek spásy, založil jen jeden univerzální nástroj spásy, katolickou Církev. Spíše je třeba říci, že i po odloučení je účinné to, co v odloučených „církvích“ a společnostech ještě existuje ve zlomcích a prvcích pravdy a milosti, které jsou svěřeny katolické Církvi. To, co má spásnou sílu, jsou vestigia Ecclesiae, stopy Církve, z Církve pocházející a jí právoplatně patřící dobra, nikoli organizece, které se jich zmocnily a používají je. Paul Hacker správně poznamenal, „že protestantské společnosti jako takové žijí z odporu proti katolické Církvi, jinak by neměli žádné ospravedlnění své existence. Proto jako takové nemohou zprostředkovat spásu“ (Zur Protestantisierung in der Kirche heute: Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 231-245, zde 234 A.1).

† zpět na obsah †

4. Dekret o katolických východních církvích

Co lze vytknout z Dekretu o ekumenismu obecně, to platí o Dekretu o katolických východních církvích specielně. Od svého počátku varovala Církev před nebezpečími, které tkví v neopatrném a nerozlišujícím kontaktu s jinověrci. Tato varování byla koncilem obratem ruky odsunuta stranou. Především Církev vždy odmítala společné konání bohoslužeb s nekatolíky. Koncil se přes to přenesl a toto smíšení v určitém rozsahu povolil. Dekret o východních církvích svolil ke communicatio in sacris, společenství ve svátostech mezi katolíky a pravoslavnými (čl. 26). Toto nešťastné rozhodnutí je zodpovědné za to, že počet východních katolických křesťanů v pravoslavných zemímch se stále víc zmenšuje, takže lze předpokládat dobu, kdy katolíci budou asimilováni. Pravoslavné církve naproti tomu vůbec nepomýšlejí na to, aby povolily svým příslušníkům bohoslužebné společenství s katolíky. Věrni svému postoji zaujali pravoslavní koncilní pozorovatelé k této praxi stanovisko ve velmi ostré formě. Odpovídající text zanechává „dojem, jako by nestál na teologických základech, ale spíše sloužil církevní politice, která by křesťanské jednotě mohla způsobit víc škody než užitku“ (Stimmen der Orthodoxie 127).

† zpět na obsah †

5. Věroučná konstituce o Božím zjevení

Konečný text dogmatické konstituce o Božím zjevení se odchýlil od původního znění, aby vyšel vstříc protestantismu (Stimmen der Orthodoxie 14,17). Odklon se týká většího zdůraznění Písma svatého a současného odsunutí do pozadí posvátné tradice. Tak je jejich význam rozdělen nerovnoměrně a věcně neodpovídá. Protestantský princip sola scriptura není dostatečně jednoznačně zavržen. V šesté kapitole konstituce čteme, že „je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým“. Jeden pravoslavný kritik na to navazuje otázkou, čím se tento výrok líší od protestantského principu sola scriptura (Stimmen der Orthodoxie 45). Kardinál Frings uvádí jedno místo dogmatické konstituce o Božím zjevení, které „později také bylo vyhodnoceno nešťastným způsobem“ (Frings, Für die Menschen bestellt 297).

† zpět na obsah †

6. Věroučná konstituce o Církvi a Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi

Dogmatická konstituce o Církvi prohlásila v čl. 8, že jediná Církev Kristova „subsistuje“ (subsistit) v katolické Církvi. Zde je před námi klasický příklad dvojznačnosti formulací II. vatikánského koncilu. Kdyby byl prohlásil, že katolická Církev „je“ (est) ona Kristem založená Církev, pak by to byl jednoznačný výrok. V prvním návrhu konstituce o Církvi stála slova: sola iure Catholica Romana nuncupatur Ecclesia (čl. 7).

Ale většina koncilních otců se od tohoto jasného výroku odvrátila a na jeho místo vložila onu formulaci, která je dalece chápána jako rozvolnění exklusivity identifikace Církve Kristovy s katolickou Církví – se všemi následky, které musí takovéto vyklizení pozic mít. Zdravému katolickému sebevědomí tím byla zasazena těžká rána, byl zasažen misijní elán, vůli po obnově vzata hybná síla.

Koncilní otcové pak myslili příliš na sebe sama. Oč mnohým biskupům, především většině těch, kteří měli rozhodující vliv, šlo v první řadě, bylo vlastní povýšení, více moci a rozšíření možnosti vlivu pro biskupy. Proto koncil rozhodl dát jim principielně zplnomocnění, aby mohli dispenzovat od každého obecného zákona. Tím bylo naprogramováno ochromení veškeré církevní discipliny. Jakákoli povolnost, slabost či zbabělost se nechá teď ospravedlnit poukazem na využití rozsáhlé dispenzační moci. Obnova, jež by měla být provedena bez mezer a nekompromisně, se takto nedá uskutečnit. Koncilní otcové museli přece vědět, co činili, když pro sebe žádali toto právo. Měli ve vší pokoře dospět k náhledu, že nejsou pro tak dalekosáhlou pravomoc dorostlí. Náchylnost biskupů podlehnout tlaku zdola, jejich notorická závislost na (progresivistických) poradcích a jejich (z historie známá) minimální schopnost odolat státní moci nebyly vzaty v potaz.

Dohled římské kurie a papežských vyslanců byl pro mnohé biskupy nepohodlný (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi, čl. 9 a 10). Proto měli být do úřadů římské kurie přibráni diecézní biskupové (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi, čl.10). Když si uvědomíme, že kongregace jsou instancemi pro podání stížností na správní akty biskupů, je nutno se ptát, jak jsou zde ještě vůbec zachovány právní garance podavatele stížnosti, když stížnost na jednoho diecézního biskupa je převzata jinými diecézními biskupy. Pravé reformě se nikterak nepřipravuje cesta, je naopak stížena.

Za zvlášť ceněnou vymoženost koncilu platí proklamace o kolegialitě biskupů. Princip kolegiality se ale hodí k tomu, aby umenšil vědomí zodpovědnosti jednotlivého biskupa. Sotva nějaký biskup si ještě dovolí jednat sám a samostatně, téměř každý se ohlíží po druhých a čeká na příští zasedání biskupské konference. Tam platí princip většiny, což, jak známo, nahrává odstranění toho, co by nějak přečnívalo. Profilované osobnosti jsou přehlasovány, v nejlepším případě se prosadí kompromis, což tam, kde se jedná o pravdu, vždy kompromituje. Byl to jistý biskup Lefebvre, který jako první rozeznal na koncilu ono nebezpečí, které představují biskupské konference pro autoritu učitelského úřadu a pro patýřskou zodpovědnost jednotlivých biskupů. Ale ani obnova se tím neulehčila, naopak! Po obnově toužící biskupové to budou mít od nynějška o to těžší, aby se prosadili.

Přenesením dalekosáhlých zákonodárných pravomocí na biskupské konference byla ohrožena nezbytná jednota v Církvi, zavedeno roztříštění jednolitosti práva, vyvoláno nebezpečí vzniku národních církví a ohrožena čistota víry. Vlastní liturgické knihy, vlastní katechetická centra a vlastní kompetence v otázkách víry vedou k tomu, že tyto národní církve se ve věcech víry pomalu osamostatňují. Zavedení ženatých jáhnů byl úder proti celibátu kněží, jak už přímo na koncilu řekl např. kardinál Bacci. Hans Barion každopádně správně poukázal na to, že takzvaná obnova diakonátu jako samostatného stupně svěcení byla progresivistickými kruhy myšlena jako útok na celibát. „Nešlo přitom o jáhna, nýbrž o ženatého jáhna“ (Hans Barion, Das Zweite Vatikanische Konzil. Kanonistischer Bericht (11): Der Staat č, 341-359, zde str.350). To ovšem není reforma, ale ústupek duchu doby, od něhož si mnozí lstivě slibovali, že dřív či později povede k pádu kněžského celibátu.

† zpět na obsah †

7. Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě

Koncil byl nesen velkým optimismem, který se odráží ve všech textech, zvláště však v takzvané pastorální konstituci „Gaudium et spes“. Vzniká otázka, co tento optimismus vyvolalo: důvěra ve vlastní zdatnost či v milostiplné účinky změn schválených koncilními otci nebo naděje chovaná k teologům. Skutečnost stavu člověka, institutů jako manželství a rodina, společnosti a státu, ale i pokoncilní Církve tento optimismus neospravedlňují. Stav zeměkoule byl už v první polovině šedesátých let všechno jiné než nadějný. Od té doby se poměry ještě podstatně zhoršily. Především je ale křesťan biblickou antropologií a křesťanskou eschatologií chráněn před příliš velkou důvěrou v rozumnost, sílu a dobrotu člověka. Ví, že na zemi, čím více se blíží ke konci, to nebude lepší, ale horší. S křesťanskou ctností naděje nemá koncilní optimismus nic společného. Jeden evangelický autor se zřetelem na pastorální konstituci „Gaudium et spes“ píše: „Pojetí člověka jako politicky jednající bytosti je ve schematu 13 neseno takovým optimismem, že sotva odpovídá biblickým výpovědím o zajetí člověka hříchem“ (Heinz Eduard Tödt, Kirche und Gesellschaft im Dialog zwischen Protestanten und römischen Katholiken: Ökumenische Rundschau 16, 1967 33-64, zde str. 42). Toto pojetí je „navrženo ve zcela optimistickém obraze moderního světa, který neodpovídá ani pavlovskému či janovskému chápání světa ani není oprávněný vzhledem k faktickým problémům a nebezpečím dnešní civilizace“ (tamtéž 42). Co se týká Církve a její funkce ve společnosti, bylo už během koncilu možno poznat, že se v ní chystá zhroucení obrovského rozsahu, které ji minimálně částečně učinilo neschopnou, aby šla za svým posláním v plném rozsahu. To všechno by bylo muselo být realisticky posouzeno. I kardinál Frings vícekrát ostře kritizoval schema „Církev v dnešním světě“ (Frings, Für die Menschen bestellt 288-290, 293). Obával se, že leccos z toho, co je v pastorální konstituci uvedeno, „nebude příliš dlouho udržitelné“ (Frings, Für die Menschen bestellt, str.300).

† zpět na obsah †

III. Opomenutí koncilu

Každé pravé reformní hnutí se vznačuje silným mravním nábojem. Je třeba zlepšení ve víře, ve službě i v životě člověka. Škody mají být napraveny, omyly odstraněny, chyby zkorigovány. Byl tento podnět na II. vatikánském koncilu pronikavě přítomen? Obávám se, že tato otázka nemůže být jednoznačně kladně zodpovězena. Na příliš mnoha místech se koncilní otcové skutečným problémům Církve a světa vyhnuli. II. vatikánskému koncilu je nutno přičíst k tíži celou řadu zanedbání.

1. Ohledně víry

Opodstatnění víry a její obhajobě nevěnoval koncil téměř žádnou pozornost. Nejistota ve víře a skepse vůči zjevení by však byly naléhavě volaly po tom, aby se pracovalo a argumentovalo na bázi fundamentální teologie. Ke své škodě nepokračoval II. vatikánský koncil v linii nastavené I. vatikánským koncilem. Koncil také dostatečně nerozpoznal strašné nebezpečí náboženského relativismu, který nahlíží na všechna náboženství nebo přinejmenším na křesťanské konfese jako na více méně stejně oprávněné a platné formy bohopocty, a nepodnikl proti tomu odpovídající opatření. To by bylo bývalo dvojnásob zapotřebí vzhledem k proklamování dialogu a ekumenismu. Ani na jednom jediném místě koncil neuvedl, jakým způsobem má být v Církvi konkrétně chráněna neporušenost víry a jejího hlásání. Ukázat cesty a uvést pro to prostředky by bylo pravé a nutné reformní opatření. Už léta předkládají pomýlení teologové opovážlivý optimismus ohledně spásy, že neexistuje žádné věčné zavržení nebo že mu alespoň nikdo nepropadne. Toto bludné učení má psychologicky a pastoračně zhoubné účinky. Ovšem pastorační koncil neměl za nutné, aby chybné pojetí korigoval.

Výrazy apostasie, hereze a schisma se v mnohoslovných dokumentech koncilu vůbec nevyskytují. Vyhnutí se těmto termínům jistě není náhoda, ale je to úmysl. Nebyly použity, protože jimi označené skutečnosti už nikdo nechtěl vidět. Takové jednání je však opakem reformy. Ta chce víru ukazovat a obnovit v její čistotě. Pro ten účel musí být bludy pojmenovány a odsouzeny. To byl právě přece onen velký čin tridentského koncilu a téměř všech ostatních koncilů, že provedly jasné oddělení pravdy od omylu. Patří k nejzávažnějším opomenutím posledního koncilu, že zanedbal nezbytná a příslušná odsouzení. Na četných místech mluví koncil o communio. Ale ani v jediném textu nenajdeme s tímto výrazem korespondující protiklad excommunicatio. Ještě nikdy v dějinách se nevyskytly reformní synody, které, aby prosadily odstranění nepořádků a mravní obnovu, by nehrozily tresty. Vzdálit se od tohoto principu zůstalo vyhraženo II. vatikánskému koncilu. Jistý pravoslavný teolog konstatoval, že zanedbání koncilu odsoudit bludné nauky „ukazuje na absenci pravého církevního života“ (Stimmen der Orthodoxie 149).

† zpět na obsah †

2. Ohledně mravní nauky

Mravní rozklad a narušení byly v dobách zasedání II. vatikánského koncilu už zjevné. Především v severní a střední Evropě a ve Spojených státech mravní úroveň hluboce poklesla. Koncil selhal při úkolu vložit katolíkům do rukou duchovní zbraně a praktické pokyny k jednání v povolné společnosti , tj. ve společnosti, v níž je téměř vše dovoleno a která odstranila Boha jako dárce nenarušitelných norem. Tváří tvář nemocnému okolí nelze přece v žádném případě vypouštět hesla o „otevření se“. Co se týká krize manželství, která má rozličné příčiny a aspekty, a rozpadu rodiny - koncil se jimi nezabýval žádným způsobem, který by odpovídal skutečnosti a závážnosti těchto jevů. Nenabídl účinnou pomoc proti pansexualismu dnešní doby. Toto hrozivé nebezpečí pro mládež, manželství a rodinu, právě tak jako i pro kněžství, se deklamacemi nepřekoná. Je známo, že stále více takzvaných katolických morálních teologů popírá, že existují způsoby jednání, které jsou špatné samy v sobě, které jsou vždy a za všech okolností mravně nedovolené. Tito teologové tedy popírají existenci absolutních norem. Koncil se tímto nebezpečným jevem nezaobíral. Tím se vzdal možné opravdové reformy v rozhodujícím místě.

† zpět na obsah †

3. Ohledně pastorace

V pastoraci začala už během koncilu vleklá krize. Za to byly zodpovědné hlavně dva důvody: postavení progresivistických teologů a mentalita blahobytu. Počínající krize pastorace nebyla koncilem podchycena.

Zánik praxe pokání byl již během koncilu v obrysech rozeznatelný. Také zde to byly bludné nauky často uváděných teologů, které podkopávaly vědomí hříšnosti a potřebnost spásy. A tendence shovívavosti k protestantismu působila směrem k odbourání zpovědi. Koncil se tomuto nebezpečí nevěnoval a každopádně nic nepodnikl proti vývoji, jenž se dal očekávat. Zdá se mi zrádné, že se vůbec zevrubně nezabýval svátostí pokání. Vidím v tom znamení, jak cizí byla mentalitě mužů, kteří ovládali koncil, myšlenka pokání, obrácení a polepšení mravů.

Výše zmíněná jednostrannost při popisu nekatolických náboženských společností nutně uspíšila zlé důsledky pro pastoraci. Varování na koncilu nechyběla. Koncilní otcové byly upozorněni kardinálem de Arriba y Castro, že všude narůstají protestantské proselytické pletichy mezi katolíky. Ovšem pro koncil toto upozornění nebylo důvodem, aby proti tomu podnikl účinná opatření. Naopak, proklamací katolického ekumenismu vytvořil ve vlastním táboře alibi pro pohodlnost a pro bázlivost z boje.

Obrovský reformátorský a pastorační deficit lze konstatovat u projektované obnovy bohoslužebného řádu Církve. Cílem změn mělo být, „aby se neustále prohluboval křesťanský život věřících“ (Sacrosanctum Concilium čl. 1). Tento záměr se nedal dosáhnout zeslabením a umenšením obsahu a formy liturgie. Koncilním otcům ušlo, že např. požadavkem po jednoduchosti, stručnosti a srozumitelnosti obřadů (Sacrosanctum Concilium čl. 34), vzhledem k progresivistickému proudění, které začalo ovládat Církev, dali volnou ruku boření a výprodeji. Je příznačné, že tam, kde konstituce o liturgii vysvětluje Mši svatou (čl.47), ani slovem neodkazuje na definice tridentského koncilu, které mešní oběť označují jako pravou a vlastní oběť a jako oběť smírnou (Denzinger 940 a 948). Právě ale o těchto pravdách se už v době, kdy koncil zasedal, vedly spory a hrozilo nebezpečí, že budou uklizeny stranou. Celá takzvaná liturgická obnova se vyčerpala změnami forem, gest a textů, účastník liturgie se nezměnil. Pozornost otců byla upřena na vnějšek, na znamení. Niterné záležitosti, zbožnost, víra a úcta byly naproti tomu zanedbány. Souvislostem mezi liturgií a vírou, mezi změnou liturgie a otřesem pro víru nebyla věnována nikterak dostačující pozornost. Důležité předměty bohoslužby zůstaly nepovšimnuty. V konstituci a posvátné liturgii není například ani slovo o úctě k Nejsvětější svátosti oltářní. To zcela určitě není náhoda. Touto vynechávkou začalo potlačování úcty k eucharistickému Spasiteli, čehož osudné důsledky jsou dnes otevřeně všude zjevné.
O skutečné rovnoměrné rozložení břemen v Církvi se koncil nepokusil. Jistěže vydal různá napomenutí, např. ohledně rozmisťování kněží. Ale ta zůstala vězet v rámci nezávaznosti a jsou čím dál tím více paralyzována, čím více pokračuje vytváření národních církví a centrální instance Církve je oslabována. Bohem daná jednota Církve nebyla využita, aby se (energicky) aktivovala solidarita mezi církvemi jednotlivých zemí. Všechny tyto a i jiné, mnou nezmíněné, záležitosti by byly musely být opravdovou obnovou zasaženy. Neboť takto popsanými neduhy trpí Církev i společnost. Tím, že se jim koncil nevěnoval, odhaluje, že mu chyběla skutečná vůle po obnově.

† zpět na obsah †

Shrnutí

„Vždyť strom se pozná podle ovoce“, říká Pán (Mt 12, 33). Také strom koncilu lze poznat po jeho ovoci. Prvními plody koncilu byly jím schválené dokumenty. Mnoho z toho je nápomocné, užitečné nebo použitelné. Ale není to schopné vyvolat skutečnou obnovu. Jasně cílená vůle po obnově nebyla na koncilu rozpoznatelná. Neukázalo se žádné pravé reformní hnutí v Církvi, které by svůj program mohlo vnést na koncil. Tímto nedostatkem trpí koncilem schválené texty. Jakákoli obnova, jak zmíněno výše, zhola nemůže být provedena řečmi a papíry, předpokládá naopak Bohem uchvácené a naplněné a horlivostí pro něj se stravující svaté osoby. Tyto ale koncilu scházely. Tak změnil koncil pouze instituty, ale neobnovil člověka, k obrácení nepřivedl nikoho. Láska k Bohu, věrnost evangeliu a horlivost o Církev působením koncilu nevzrostly. Spíše koncil probudil síly a dovolil jim se prosadit, které pak Církví otřásly až do základů. Etabloval převahu (progresivistických) teologů a vytvořil jim v různých grémiích prostor pro jejich neblahou činnost. Pravá obnova se za těchto okolností nemohla uskutečnit.

† < zpět na obsah † pokračovat od 2. části - 2. oddílu > †

> Dokumenty / Pravá a nepravá obnova - Georg May (1. část)