„Nový“ růženec – je čas říci sbohem

Chtristopher A. Ferrara

(Převzato a přeloženo z The Remnant; www.remnantnewspaper.com)

„Věřící by usoudili, že papež změnil růženec a psychologický účinek by byl katastrofální. Jakákoliv změna v něm nemůže nežli umenšit důvěru prostých a chudých.“ --- papež Pavel VI.

Ve vydání The Remnant z 15. května 2010 jsem si všimnul inzerátu, který propagoval „tradiční růženec“ a doporučoval, aby se lidé modlili „žaltář Naší Paní – 150 Zdrávas Maria“. Odkaz na žaltář je výmluvný, neboť tradiční růženec je vytvořen podle modelu starobylého žaltáře sestávajícího ze 150 žalmů – 150 písní k Marii; 50 Ave pro každé z trojice tajemství – radostné, bolestné, slavné. Trojjediná modlitba adresovaná Matce Trojjediného Boha.

Odkaz na žaltář je výmluvný ještě z jiného důvodu – nepřímo se nepříznivě vyjadřuje o „novém“ růženci Jana Pavla II., který přidal pět „světelných“ tajemství, a tím 50 dalších Ave k tradičnímu růženci. To dohromady činí 200 Zdrávas Maria, což rozbíjí starobylou podobnost růžence se 150 žalmy žaltáře a růženec už není „žaltářem Naší Paní“. Pak samozřejmě „nový“ růženec už není trojjediný, ale spíše má čtyři části zahrnující 50 Ave v každé - radostnou, bolestnou, slavnou a „světelnou“.

To, že je „nový“ růženec neprozíravou inovací, je demonstrováno souhlasem, který obdržel ze strany novin New York Times, onoho vytrvalého nepřítele tradičního římského katolicismu: „Znova a znova“, napsal Frank Bruni, „papež Jan Pavel II. směle vstupuje tam, kam jiní papeži ne – do synagogy, na lyžařskou sjezdovku, do řídce obydlených vzdálených zemí. Ve středu patrně překročí další hranici a učiní významnou změnu v růženci, významném systému katolické modlitby po staletí.“ Článek cituje „vysoce postaveného vatikánského představitele“ s tím, že tato změna v růženci je v souladu s „jeho /papežovou/ kreativitou a odvahou“. („Papež přidává nová růžencová tajemství“, Frank Bruni, The New York Times, 14. října 2002)

Církevní tradice vylučuje „kreativitu“, protože sám pojem tradice – traditio – zahrnuje předávání toho, co člověk dříve obdržel. A ani změnit růženec  nebylo ze strany papeže „odvážné“, jelikož odvaha je „stav nebo rys povahy nebo ducha, který umožňuje člověku čelit nebezpečí, strachu nebo nepříjemným zvratům, s vyrovnaností, smělostí a rozhodností, se statečností.“ Jan Pavel II. nečelil žádnému nebezpečí, strachu nebo nepříjemným zvratům, které od něj vyžadovaly změnu růžence. Na druhou stranu, jestliže nebezpečí nebo obavy vyvstávají ze změny samé právě proto, že růženec je „významným systémem katolické modlitby po staletí“, nejedná se spíše o lehkovážný než odvážný čin?

Neokatolický znalec novot, který se bez protestu vyrovnal dokonce i s ministrantkami Jana Pavla II. a trvá na tom, že  latinská mše je čtyřicet let „zakázaná“, bude namítat, že toto je jen další příklad toho, jak se tradicionalisté zabývají malichernostmi: „150 Zdrávas Maria nebo 200 Zdrávas Maria, tři části nebo čtyři – co v tom je za rozdíl? Nechám na tu námitku místo sebe odpovědět někoho, kdo o růženci něco věděl. Napsal:

Růženec Blahoslavené Panny Marie, v souladu s tradicí uznaný... sv. Piem V. a oficiálně jím vyučovaný, sestává z různých prvků uspořádaných organickým způsobem:

...řada tajemství spásy /je/ moudře rozdělena do tří cyklů. Tato tajemství vyjadřují radost mesiánské doby, spásné utrpení Krista a slávu Vzkříšeného Pána, která naplňuje Církev...

...Nepřetržitá řada Zdrávas Maria je zvláštním rysem růžence a jejich počet, plný a příznačný počet sto padesáti, představuje jistou analogii s Žaltářem a je prvkem, který jde zpět až k úplnému původu úkonu zbožnosti.  

Ale tento počet, rozdělený podle osvědčeného zvyku na desátky dle jednotlivých tajemství, je rozložen do již zmíněných tří cyklů, což přináší růženec padesáti Zdrávas Maria, jak jej známe.

Posledně uvedené vstoupilo do užívání jako obvyklá míra tohoto úkonu zbožnosti a jako takový si jej osvojila lidová zbožnost a schválila jej papežská autorita, která jej také obohatila o množství poct.

Má citace tohoto zdroje bezpochyby vyvolá další námitku neokatolíka, že tradicionalisté opět prezentují komentář, který demonstruje, že se považují za „katoličtější než papež“. Je tu však problém – právě citovaný komentář je od papeže. Navíc tím papežem není nikdo jiný než Pavel VI. a napsal jej v Marialis Cultus (Apoštolská exhortace o mariánské úctě, 1974) – ani ne 28 let předtím, kdy Jan Pavel nabídl svůj „nový“ růženec na místo tradičního.

Tradicionalisté zajisté souhlasí s Pavlem VI., že tradiční růženec je „moudře rozložen do tří cyklů“, že nese s sebou „analogii s Žaltářem“, „je prvkem, který jde zpět až k úplnému původu úkonu zbožnosti“, a že tyto tradiční prvky růžence – které jsou popřeny zavedením růžence se čtyřmi částmi, který zahrnuje 200 Zdrávas Maria – byly „v souladu s tradicí uznány... sv. Piem V. a oficiálně jím vyučovány.“

A opravdu, my tradicionalisté také souhlasíme s detailním postřehem papeže Pavla v Marialis Cultus, že „rozdělení tajemství růžence do tří částí se nejen striktně přidržuje chronologického pořádku skutečností, ale především odráží úmysl původního vyznání víry a objasňuje ještě jednou tajemství Krista přesně tím způsobem, kterým jej nahlíží sv. Pavel v oslavném „hymnu“ Dopisu Filipským – kenosis, smrt, oslavení...“

Dva roky před tím než Pavel VI. zveřejnil Marialis Cultus, odmítnul skandální návrh Annibale Bugniniho „reformovat“ růženec tak, že by se Otče náš odříkával pouze jednou na začátku, Zdrávas Maria by byl zredukován tak, že by obsahoval pouze „biblickou část modlitby“ a „Svatá Maria, Matko Boží“ by se říkalo „pouze na konci každého desátého Zdrávas Maria“.

Papež Pavel VI. odpověděl na tento absurdní nápad skrze vatikánského státního sekretáře: „Věřící by usoudili, že papež změnil růženec a psychologický účinek by byl katastrofální... Jakákoliv změna v něm nemůže nežli umenšit důvěru prostých a chudých.“ Ve stejném roce, kdy byl vydán Marialis Cultus, dostal Bugnini vyhazov a byl odeslán do Íránu poté, co si Pavel VI. přečetl spis dokumentující Bugniniho zednářské napojení – spis, jehož existenci sám Bugnini  ve své autobiografii připustil.

Tak byl tradiční růženec ušetřen osudu tradiční mše. Jaká tragédie, že papež Pavel nalezl odvahu postavit se za tradici pouze u růžence, když již předtím vydal samu podstatu katolické bohoslužby ke zpustošení novátorům, které v Církvi uvolnil, jen aby si příliš pozdě uvědomil, co učinil. Tradiční růženec byl ušetřen osudu tradiční mše, ale Bugnini zničil prvořadý cíl. Mise byla splněna.

Jan Pavel II. neměl, přesně kvůli důvodům, které citoval Pavel VI., žádné právo nahradit tradiční růženec svou inovací, o níž především nikdo nežádal. A přesně pro tyto důvody tak neučinil, ale spíše v Rosarium Virginis Mariae vyjasnil, že jeho „nová“ růžencová tajemství jsou pouze „navrženým dodatkem k tradičnímu schématu“ a jsou „ponechána svobodě jednotlivců a společenství“.“ Jinými slovy, „nový“ růženec je jen další pokoncilní alternativa, kterou znalci novot budou, jak se dá s ponurostí očekávat, chápat jako de facto povinnost.

Přesto, skoro o osm let později, by jen velmi málo katolíků – nebo vlastně tradičních katolíků - dokázalo jmenovat „světelná“ tajemství. Měli bychom to tak nechat. Čím méně se o těch tajemstvích poví, tím lépe. Nechme je vymizet z paměti, stejně jako Bugniniho mše vymizí z paměti za Bohem určený čas.

Tradiční růženec však přetrvá, stejně jako přetrvá tradiční mše, bez ohledu na to, jak málo katolíků jí je v současnosti oddaných. Jako všechny jiné novoty, které se pokusily zakořenit v tenké a vyprahlé svrchní vrstvě zeminy „obnovy Druhého vatikánského koncilu“, i „nový“ růženec bude odnesen větrem změn – větrem, který přichází ze stejného věčného Zdroje, který obnoví Církev, navzdory plánům těch, kteří si myslí, že /pokoncilní/ „obnova“ má stále budoucnost.

> Tématické články / „Nový“ růženec – je čas říci sbohem