Obřady mše svaté

P. Hilaris O. F. Min. Cap.: Mše svatá v obrazech

Úvodní kapitoly

Naše obřady se shodují s přirozeností lidskou

Liché jsou námitky těch, kterým se nelíbí naše obřady. Vždyť v lidském životě je plno ceremonií, obřadností. Liturgie není něco vyumělkovaného, nýbrž se shoduje s přirozeností lidskou.

I.

Celý život lidský je vázán na vnější obřadnosti, na pravidla slušnosti. Jsi pozván do vznešené společnosti. Jdeš tam ve všedním oděvu? Zajisté že ne! Naopak: jak úzkostlivě vyzvídáš, v kolik hodin máš přijíti, neboť jiné jsou předpisy, jak se oblékati dopoledne, odpoledne nebo večer. Nepůjdeš na svatbu v roztrhaném obleku, neboť bys ukázal snoubencům, že si jich nevážíš.

Soudcové nosí při soudních jednáních i dnes ještě úřední šat, talár. A přece v civilních šatech by mohli konati svou povinnost zrovna tak. Proč oblékají slavnostní oděv? Aby ukázali: nyní nemluví soukromá osoba, nýbrž zde stojí představitel zákona.

Totéž platí o vojsku a strážcích bezpečnosti. Jak jinak působí na nás tatáž osoba v uniformě než v civilu.

Nuže, také církev nedovoluje, aby se mše svatá sloužila v prostém, všedním oděvu. Jednak, aby ukázala, že duchovní nestojí před oltářem jako soukromá osoba, jednak, aby svatý úkon pozvedla ze všednosti a slavnostně jej uctila.

Mám ještě mluvit o jiných námitkách? Otázka dvou nebo šesti svíček při mši svaté? Řekněme, že pracuješ ve večerních hodinách u psacího stolu při světle malé stolní lampy. Někdo klepe. Prosím! Vstoupí tvůj představený. Co ihned učiníš? Stiskneš elektrický vypínač a rozsvítíš šestiramenný svícen. Proč? Neviděli byste při malé lampě? Ale ano, avšak z úcty chceš míti více světla.

II.

Obřady jsou též velmi přirozené. Všimněme si na př. ruky. Co přerozmanitých pocitů může člověk vyjádřiti pouhou rukou! Pozorujme dva lidi, kteří spolu mluví. Náhle pozvednutá ruka, sotva znatelné, lehké kývnutí, bezděčné pokrčení ramen říkají mnohdy více než pouhé slovo. Je tedy nesprávné, když si někdo myslí, že při modlitbě je hlavní věcí duše a že nezáleží na tom, zda mám ruce sepjaté nebo je mám v kapsách.

Jak přirozené je spínání rukou! Všimni si čtyřletého dítka, když matku o něco prosí: Mami, dej mi to! Pravda, že spíná ruce, třebas je tomu nikdo neučil.

Pokleknutí. — Čím výše je kdo postaven, tím hlouběji se mu klaníme. A když je to Bůh? Pak skloníme i koleno. Není to zase zcela samozřejmé?

Povstání. — Sedíš u psacího stolku. Někdo klepe. Dál! Vstoupí vznešený host. Co učiníš? Ihned povstaneš. Zůstaneš také státi, když tě přijme v audienci hlava státu. — Když se čte při mši svaté evangelium, stojíme z úcty k slovu Božímu.

Je tedy celý život vázán na vnější obřadnosti. Máme je zanedbávati pouze ve styku s Bohem? Netroufáme-li si přestupovali společenská pravidla slušnosti, proč bychom tak měli činiti právě s církevními předpisy? Neboť naše obřady nejsou ničím jiným než zákoníkem pravidel slušnosti v kostele.

Víme také, že podle učení Církve nejsou obřady věcí hlavní. To vysvítá již z toho, že v nutných případech sama Církev od nich upouští.

S rozechvělým srdcem jsme před krátkým časem čítávali o krvavých pronásledováních katolíků v Mexiku. Tam se modlitba trestala vězením. Sta a sta věřících bylo žalařováno pro zločin účasti na mši svaté. A co činila Církev, aby miliony jejích věřících nezůstalo bez mše svaté a bez svatých svátostí? Udělila mexickému duchovenstvu bezpříkladné výsady: sloužili mši svatou v kteroukoli hodinu, omezili obřady jen na podstatné části, není třeba svíček ani mešních rouch. I světští věřící smějí vzíti do rukou Svátost oltářní (které se jinak, jak dobře víte, i vysvěcení kněží dotýkají jen dvěma posvěcenými prsty).

Hlavní obětník při mši svaté

Nejdokonalejší způsob bohopocty je oběť. Oběti byly přinášeny Bohu vždycky. Již Kain a Abel obětovali. Ve Starém Zákoně byly od Boha výslovně přikázány. Jistě nejlepší oběť přinesl Pán Ježíš svou smrtí na kříži. Tato pak se v každé mši svaté obnovuje.

Velmi bychom se mýlili, kdybychom se domnívali, že nejsvětější oběť je pouhou vzpomínkou na smrt Páně na kříži. Je nekonečně více. Je ustavičné obnovování oběti Kristovy na Kalvárii. Co se stalo jednou na Golgotě, to se stává denně na oltáři. Pán Ježíš při proměňování se obětuje za nás svému nebeskému Otci, jenže způsobem nekrvavým. A to proto, aby nám užitky krvavé oběti kalvárské přivlastňoval.

Odtud její velká cena. Proto žádná pobožnost, třeba hodinová, ji nemůže nahraditi. Sjednoť paprsky všech hvězd, a všechny ani zdaleka nedosáhnou světla slunečního. Zrovna tak cena všech soukromých modliteb zůstává velmi daleko za cenou jediné mše svaté.

Správně ocenil nejsvětější oběť světoznámý italský básník Manzoni. Jedné studené, větrné neděle chtěli jej, již jako starce, jeho příbuzní zdržeti od obvyklé cesty do kostela. Ale on jim odpověděl, jak se sluší na pravého křesťana: „Kdyby někdo z vás vyhrál 100.000 lir a právě dnes by vypršela lhůta k přihlášce, promeškali byste tuto lhůtu jen proto, že je velmi špatné počasí? ... A sebe více zlata nevyváží cenu mše svaté. To bylo pravé ocenění mše svaté!

Abychom poznali vznešenost nejsvětějšího úkonu, všimněme si hlavního obětníka.

Je jím sám jednorozený Syn nebeského Otce, sám Ježíš Kristus. To je zřejmé z Písma svatého a církev jasně prohlásila: „Oběť Krista Ježíše je s obětí mše svaté totožná, ježto za přisluhování kněží obětuje tentýž obětník, jenž se na hoře Kalvárii byl obětoval. Toliko způsob obětování je rozdílný."

Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl svou oběť svěřiti žádnému knězi? Mohlo by se totiž státi, že by přesvatá oběť byla někdy poskvrněna a my bychom mohli pochybovati, zda Bohu nejsvětějšímu byla přinesena oběť příjemná. Proto Bůh Otec chtěl, aby jeho Syn jméno i úřad obětujícího kněze pro sebe podržel, jak výslovně dí: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melechisedechova."

Proč nechtěl božský Spasitel oběti své svěřiti ani žádnému andělu nebo svatému, ba ani své nejčistší Matce? Vždyť je přece dokonale svatá! A dojista nikdo z nich by nejčistší oběť neposkvrnil, nýbrž co nejdokonaleji ji přinášel! Jak vzdělávat by musela mše svatá, kterou by sloužil svatý Petr nebo někdo ze Serafínů nebeských! Což teprve, kdyby sama Matka Boží svého přemilého a nejsvětějšího Syna na oltáři Otci nebeskému obětovala?

Ač by takové oběti byly nevystihle svaté, přece by nebyly úměrné Bohu nekonečně svatému. Proto nechtěl, ba nemohl Kristus Pán svěřiti nejsvětější úkon andělovi, tím méně hříšnému člověku, nýbrž musel jej ponechali sobě.

Z toho všeho plyne, že každá mše svatá je nevystihle důstojná. To zjevil božský Spasitel svaté Mechtildě slovy: „Já samojediný dokonale chápu, jak se denně na oltáři za spásu věřících obětuji, což ani Cherubové a Serafové úplně pochopiti nemohou." Jak nevystihlé musí býti toto obětování se božského Beránka, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské svým rozumem naň nestačí! Jak šťasten musí býti člověk, jenž tomuto úkonu je nábožně přítomen a tak zasluhuje, že se za něho děje! Jak velký prospěch musí z ní míti!

O vznešenosti nejsvětější oběti rádi uvažovali horliví křesťané prvých století. Proto si ji tak vroucně zamilovali, že raději život ztratili, než by ji zanedbali.

Dějepisec Baronius vypravuje podivuhodnou událost z r. 303: V africkém městě Alutě z rozkazu Diokleciánova byly všechny křesťanské svatyně zbořeny. Přes císařský zákaz se shromáždili křesťané v jistém domě na mši svatou. Byli tam však od pohanů vyslíděni a předvedeni k císaři. Ten poručil, aby jednoho zajatce obnažili, natáhli na skřipec a ostrými háky rozdírali. Zatím řekl panovník jako soudce ostatním: „Doufám, že si z tohoto ubožáka vezmete příklad a svůj život tak lehkomyslně nezmrháte." Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané, a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proliti svou krev." Na to pravil soudce jednomu z nich: „Netáži se, jsi—li křesťan, ale byl-li jsi ve shromáždění?" Svatý Felix odvětil: „Což může býti křesťan beze mše svaté?" Uslyšev to ukrutník, nechal věrné služebníky Kristovy zemříti hladem.

Odkud to, že pro nejsvětější oběť tak horlili? Odtud zajisté, že cenu její znali a chtěli se rádi stati účastnými jejich užitků.

Kdybychom znali vznešenost mše svaté, jak bychom si ji zamilovali, s jakou nábožností jí obcovali a jak neradi bychom se od ní dali zdržeti! Neboť při proměňování nepřináší za přítomné oběť ani svatý, ani anděl, ani nejčistší Panna Maria, nýbrž sám jednorozený Syn nebeského Otce, Ježíš Kristus, což ani Cherubíni a Serafíni dokonale pochopiti nemohou.

Obětní dar při mši svaté

Dar božského Spasitele nemůže býti nepatrné ceny, nýbrž nekonečné, aby byl hodný Boha nesmírného. Neboť čím větší a vznešenější je pán, tím vzácnější a znamenitější věc musí mu býti věnována. Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný, že celá země je před ním jako krůpěj rosy, jak praví Písmo svaté. Nuže, kde lze v širém světě nalézti, co by bylo hodno, aby jemu mohlo býti důstojně obětováno? Ba, co pak chce Kristus Pán i v celém nebi kromě Boha nalézti, čím by mohl nejsvětější Trojici uctíti jakožto hodnou a příjemnou obětí? V celém širém světě a nebi nalezl jen jednu věc hodnou nesmírného Boha: je to jeho vlastní nejsvětější člověčenství.

Ono je tím nejvzácnějším i nejcennějším, co všemohoucí ruka Boží stvořila, jak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě.

Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření svatostí neocenitelnou a i jinými vzácnými dary. Více však než je zahrnul milostmi, přednostmi i dokonalostmi nejblahoslavenější Pannu. Ale všechny tyto milosti, které udělil Bůh andělům, svatým, i nejčistší Matce, sjednotil Duch svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimo to jí ještě přidal mnohé jiné dokonalosti

Ačkoliv je Matka Boží nevýslovně krásná, svatá i vznešená, není přece u porovnání s člověčenstvím Pána Ježíše, než čím je hořící pochodeň u porovnání se světlem slunce.

Na celé oběti nejcennější je, že Kristus neobětuje své člověčenství samotné, ale že je přednáší nejsvětější Trojici zároveň spojené se svým božstvím.

Z toho všeho je patrno, jakou nadmíru vzácnou oběť nabízí Spasitel náš ve všech mších svatých Bohu nejvyššímu.

Jak bohatého požehnání a jak velikých užitků nabývají lidé přítomní nejsvětější oběti, zvláště pak, když se za ně přináší!

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairvaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž se zjevil jednomu ze starých kněží řádových a sdělil mu svůj osud. I prosil ho důtklivě, aby kněží onoho kláštera, v němž zemřel, nepřestávali za něho sloužiti mše svaté. Po nějakém čase se zjevil zesnulý opět onomu spolubratru, již slávou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské." Kněz se ho tázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?" Odvětil: „Pojď a viz!" Po těch slovech ho uvedl do klášterního kostela, ukázal mu, jak se tam u oltáře sloužila mše svatá, a pravil: „Viz, touto zbrojí milosti jsem byl vysvobozen z očistce. Pravím ti podle pravdy, že této smírné oběti božského Beránka nemůže nic odporovati, leč jedině srdce nekající." Když to zjevení vyprávěl kněz spolubratřím, naplnili se novou horlivostí k nejsvětější oběti.

My sami cítíme, jak velké užitky plynou ze mše svaté, když víme, kdo je hlavním obětníkem. Není jím ani nejvznešenější tvor, nýbrž sám jednorozený Syn nebeského Otce. A dále, když uvážíme, jaký dar mu přináší. Lepšího daru nenalezl ani v nebi ani na zemi. Obětuje mu nejlepší a největší dar vůbec, své člověčenství spojené s božstvím. Kolik milostí a zásluh pro nebe a velkého požehnání i pro zdejší život bychom si získali, kdybychom každodenně obcovali nejsvětějšímu úkonu. To vědí nyní zavržení v pekle, ale již je pro ně pozdě. Mohl by mnohý z nich vzdychati: „Kdybych byl chodíval často na mši svatou, kolik zásluh a sil bych si byl získal, že bych v tato místa jistě nepřišel! A zatím místo toho jsem konal práci, z níž teď nemám nic."

Když tedy za půl hodiny tolik můžeme pro sebe získati, neolupujme se lehkomyslně o to. Ať neuplyne ani jeden den, v němž bychom si nechali ujiti tak velký zisk.

Mše svatá je nejmocnější obětí prosebnou

Článkem víry je, že mše svatá je oběť chvály, díků, smíru a prosby. To prohlásil slavnostně sněm tridentský, nikdo tedy bez smrtelného hříchu nesmí článek ten popírati. „Kdyby kdo říkal, že oběť mše svaté je pouhou památkou na oběť krvavou na kříži, a ne zároveň i obětí smírnou, anebo že prospívá toliko tomu, kdo sám jí užívá, a že nesmí býti obětována za živé i za mrtvé, na odpuštění hříchů i trestů, na zadostiučinění a v jiných potřebách; budiž z Církve vyloučen!"    

I.

Již ve Starém Zákoně byly oběti prosebné, jak se častěji dočítáme v Písmě svatém. Tak na příklad:

Izraelité se shromáždili v Masfath k modlitbě. Když se to dověděli Filištinští, obklíčili je. Židé se ulekli nepřítele. I řekli k proroku Samuelovi: „Nepřestávej za nás volati k Hospodinu, aby nás vysvobodil z ruky Filištinských." Prorok vzal jednoho beránka, který ještě ssál, a obětoval ho celého v oběť zápalnou. Zatím nastal boj. Hospodin zahřměl hřímáním náramným nad Filištinskými, praví Písmo svaté. Ulekli se a utíkali před Israelity. Ti je pronásledovali až do Betchar. Samuel tam položil kámen a nazval místo to: Kámen pomoci. A řekl: „Až potud nám pomáhal Hospodin."

Podobných případů oběti prosebné je v Písmě svatém mnoho.

Jestliže již ve Starém Zákoně obětovaný beránek tak mnoho milostí vymohl u Boha těm, kdo ho obětovali, suďte sami, co teprve zmůže Beránek Boží na oltáři!

Není srdce tak drsného a tvrdého, jež by se dary neobměkčilo a dárci příznivě nenaklonilo. Kdo tudy by mohl pochybovati, že se nám Bůh nakloní, když mu obětujeme tak vzácný dar? Či měl by přeštědrý Hospodin, jenž slíbil nenechati bez odměny ani pohár studené vody, nás nevyslyšeti, když mu s nábožností obětujeme Jeho božského Syna?

II.

Svatému Petru Damiánskému zemřeli oba rodiče, když byl ještě chlapcem. Nejstarší bratr se ho sice ujal, ale nenakládal s ním dobře. Malý Petr musel choditi bos, šaty měl roztrhány. Jeho strava byla skrovná a špatná. Tu našel jednoho dne jakýsi peníz. Jaká to radost pro ubohého hocha! Myslil, že našel bůhvíjaký poklad. Když nebylo lze najiti majetníka, přemýšlel, co s penízem dělati. Dal jej konečně knězi, aby odsloužil mši svatou za duše v očistci. Takový hrdinský skutek nešťastného dítěte nezůstal bez požehnání Božího. Neboť záhy se změnilo jeho postavení. Ujal se ho totiž jeho druhý, lepší bratr. Ten zacházel s ním po křesťansku, slušně ho oděl a posílal do školy. Petr mohl studovati, stal se knězem, kardinálem. Často pak v pozdějším životě říkával: „Ona jedinká mše svatá, již jsem dal sloužiti, stala se pro mne nevyčerpatelnou studnicí požehnání Božího."

Ovšem, někdy nám Bůh nedá to, oč prosíme, škodí-li to naší duši. Podobně jako my nedáme dítěti nůž, prosí-li o něj. Dá nám však něco jiného, prospěšného ke spáse.

Výklad obřadů mše svaté

Úvod

Nevím, zda jste byli někdy přítomni slavnostní promoci. I ona je spojena s mnohými obřady. Co tvoří jejich obsah? Že je odevzdán prsten hlavy státu onomu zdatnému muži, který dokončil svá studia s výtečným prospěchem. To by se přece mohlo vykonati v několika vteřinách. Nebo by se mohl novému doktorovi poslati prsten poštou — výsledek by zůstal týž, že totiž nový doktor dostane prsten. A koná se to tak jednoduše? Naprosto ne! Prsten je odevzdán s náležitými formalitami, zabírajícími dlouhou dobu. A nad tím se nikdo nepozastavuje. Neboť se domníváme, že je zcela přiměřené, aby hodnota vyznamenání byla vyzvednuta v rámci krásných, důstojných obřadů.

Zrovna tak nejslavnější, nejvznesenější, nejsvětější úkon obětní je dílem okamžiku - při pozdvihování. Avšak hluboká úcta a láska Církve ozdobila, orámovala tento okamžik během dvou tisíc let tím nejdrahocennějším a nejlepším: obřady. Právě tak, jako zasazujeme diamanty do drahých kovů, abychom zvýšili jejich cenu a krásu.

Každý symbolický úkon má svůj vlastní, hluboký význam. Kdo úkonům těm rozumí, pro toho bohoslužba se stává ihned důvěrnější a vroucnější.

Poznámka. Při čtení výkladu obřadů mešních je nejlépe zároveň sledovafi příslušné části v Řádu mešním.

Kněz přišed k oltáři, sejme biret, odevzdá jej ministrantovi a klekne na jedno koleno před stupni oltáře. Pak vystoupí po stupních k oltáři, upraví kalich podle předpisů a otevře si mešní knihu. Vrátiv se doprostřed, pokloní se před křížem, sestoupí dolů a zůstane státi před stupni jakoby na prahu velesvatyně. Jaké city provívají srdce knězovo, rozváží-li, že má začínati oběť kalvárskou.

Těmito city proniknut, započíná mši svatou, říkaje nejprve tak zvané

stupňové modlitby.

Stupňovými se nazývají odtud, že se je kněz modlí u stupňů oltáře. Činí tak proto, aby se připravil ke slavení nejsvětější oběti.

Kněz stoje u stupňů oltáře, znamená se svatým křížem a říká: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, Amen. Proč začíná mši svatou tímto znamením? Poněvadž je nekrvavým obnovením oběti Kristovy na kříži. Z téhož důvodu musí býti na každém oltáři toto znamení spásy.

Pokřižujme se též zbožně na počátku mše svaté a učiňme si předsevzetí, že jí budeme tak pozorně a nábožně přítomni, jako bychom stáli s Pannou Marií a svatým Janem pod křížem na Kalvárii.

Nato se duchovní modlí

žalm 42.

Složil ho David na poušti, kam se utekl před nezdárným synem Absolonem. Král byl ponořen v hluboký smutek. Zvláště ho trápila touha po svatyni v Jerusalemě. Není to nic divného, neboť ještě dnes je tam tak zvaná zeď nářků. Zde totiž pravověrní Židé oplakávají zboření chrámu, chloubu to národa Izraelského. Byl stavěn čtyřicet let z nejvzácnějšího materiálu.

Ale myšlenka: „Bůh jest mým ochráncem a pomocníkem od mládí, on ode mne odejme tu těžkou zkoušku a vše obrátí k dobrému", krále opět vzpružila a naplnila nadějí, že se zase vrátí do svatého města a ve stánku Božím jako dříve bude Hospodinu přinášeli oběti.

Tímto žalmem kněz roznítil v sobě podobnou touhu, již chce Všemohoucímu obětovati. Tu si však vzpomene, že by nepřinášel Bohu libou oběť, kdyby nebyl úplně čistý. Proto se hluboce sklání a modlí se:

Vyznávám se Bohu atd.

Již ve starém Zákoně, kdo chtěl obětovati, skládal své ruce na hlavu beránka a při tom vyznával své hříchy. Tím se naznačovalo, že toho beránka obětoval místo sebe a že své hříchy jako by na něj přenášel.

Tím více v Novém Zákoně má obětující a věřící příčinu svých hříchů litovati. Neboť jejich oběť je nekonečně světější.

Kněz a jako zástupce lidu ministrant se modlí: Vyznávám se Bohu - hluboce skloněni, aby se před Bohem pro své hříchy pokořili, že nejsou hodni pozvednouti očí svých k nebi. Při slovech: má vina, má vina, má největší vina - se bijí třikrát v prsa, ježto srdce je jako sídlo viny. Toto hluboké sklonění a bití se v prsa bylo odedávna znamením pokání. Tak čteme v evangeliu o celníkovi, že stál zdaleka, neodvažoval se očí svých pozvednouti, nýbrž bil se v prsa.

Při této modlitbě máme též vzbuditi lítost nad svými hříchy a prositi Boha za odpuštění. Toto kající smýšlení je jednou z hlavních podmínek, máme-li ze mše svaté míti užitek. Bez něho by nám nejsvětější oběť byla tak málo prospěšná jako nekajícím lidem při krvavé oběti Kristově na Kalvárii.

Kněz, připraviv svou duši, stoupá po stupních k oltáři. Přitom prosí Boha, aby byl hoden s čistou myslí vejiti do

velesvatyně.

Vzpomínka na ni má mu připomenouti velikou úctu k ní ve Starém zákoně, a tak i k místu, k němuž přistupuje.

Ve Starém zákoně chrám měl tři části: předsíň, svatyni a velesvatyni. Poslední byla vystavěna z bělostných kamenů. Vnitřní stěny byly obloženy dřevem cedrovým, které bylo zase potaženo zlatem. Podlaha byla zhotovena ze dřeva cypřišového, které rovněž bylo pobito zlatým plechem.

Ve středu stála archa úmluvy, v níž byly uloženy desky Desatera. Později, když izraelité putovali pouští, kde byli zázračně nasycováni manou, bylo tam přidáno trochu tohoto pokrmu.

Archa byla ze dřeva akáciového. Zevnitř i uvnitř byla pokryta nejčistším zlatem. Kol dokola na horní části bylo zdobena zlatým věncem.

Archu úmluvy pokrývala tak zvaná slitovnice – z nejčistšího zlata. Na ní byly podoby dvou cherubů, kteří byli obličeji obráceni k sobě a svými křidly přikrývali archu. Uprostřed těchto cherubů zjevoval Hospodin svou vůli Mojžíšovi.

Svatyně svatých byla úplně temná na znamení, že Bůh je neviditelný. Do ní měl právo vstoupiti jen velekněz, a to pouze jednou za rok, což se dálo s určitými slavnostními obřady.

Zde vidíme, jak veliké úcty požívala velesvatyně, ač v ní byla pouze archa úmluvy. Čím větší úcty zasluhují naše oltáře, kde je sám Syn Boží! Proto kněz, blíže se k oltáři, prosí Boha, aby ho úplně očistil.

Spojme se též my s knězem, když vystupuje k oltáři. Vzpomeňme si, v jak veliké úctě byla ve Starém Zákoně velesvatyně. To nás povzbudí k zasloužené úctě k svatostánku a budeme prosit Boha, aby naši duši očistil. Čím čistší budeme, tím více užitků z nejsvětější oběti dosáhneme.

Přistoupiv k oltáři, klade kněz sepjaté ruce na oltář. Skloněn opět se modlí, aby mu Bůh odpustil hříchy pro zásluhy svatých, jejichž

ostatky

jsou v oltáři.

Jako vzpomínkou na velesvatyni, tak i na ostatky svatých má si kněz uvědomiti, kde je, a podle toho jednati. Již v prvních dobách křesťanských se scházívali věřící na hrobech mučedníků a tam slavili svatá tajemství. Později se stavěly chrámy buď přímo na těch hrobech, nebo když jinde, tedy se tam pozůstatky přenesly. Odtud církev nařídila, že v každém oltáři, na němž se slouží mše svatá, musejí býti částky ze svatých.

Dojímavou událost vypravuje dějepisec Filostorgius o knězi Luciánovi. Zmučeného Luciána s druhy dal císař Maximin ve vězení trápili hladem, ale tak, že dal do kopky postaviti stůl plný masa obělovaného modlám. Mučedníci však přemohli přirozenou touhu a raději trpěli nová muka hladu, nežli by pojedli pohanské obětiny a tak zapřeli víru. Největší bolest jim však působila myšlenka, že na svátek Zjevení Páně jim snad vyčerpáním duchovní otec Lucián zemře a že nebudou účastni mše svaté. Kde by se vzal ve vězení kněz, aby jim tam sloužil mši svatou? Svatý Lucián je však utěšoval: „Buďte dobré mysli, svátek Zjevení Páně oslavím s vámi a opustím vás až po něm." Ráno na Tři krále se společníci Luciánovi těšili na mši svatou. Ale jak dostati do kobky stůl, aby to nepostřehli pohané, kteří byli stále kolem nich?

Učitel viděl starosti svých druhů a pravil jim: „Má hruď bude oltářem."

Řízením Božím se stalo, že strážci mučedníků se vzdálili. A na Zjevení Páně svatý Lucián, zmučený, sloužil mši svatou, obětuje Tělo a Krev Páně na své mučednické hrudi a naposled kázal přítomným. Všichni z jeho rukou přijali Tělo Páně, jež poslové donesli též přítomným jako podíl na poslední oběti sloužené mučedníkem.

Při slavné mši svaté po stupňové modlitbě následuje

okuřování.

Užívati kadidla ve Starém Zákoně při obětech bylo od Boha samého nařízeno. I pohané obětovali svým Bohům kadidlo. Je vám snad známo, že měli zapáliti tato vonná zrnka bůžkům. Oni však raději volili smrt, než aby Boha zapřeli. Není tudíž divu, že i při novozákonní oběti se užívá kadidla. Neboť oběti starozákonní ji jen předobrazovaly. Kadidlo je obrazem dobré modlitby. Jako totiž kouř z něho stoupá vzhůru, tak i nábožná modlitba stoupá k Bohu.

Zapalování kadidla dodává též slavnosti vznešeného a velebného rázu, jak také sněm tridentský podotýká. A vskutku, nikdo neupře, jak veliký dojem činí na každého, spatří-li kněze oděného posvátným rouchem, jenž zahalen oblakem kadidla, přináší Všemohoucímu nejsvětější oběť.

Poté se kněz ubírá na epištolní stranu. Tam se modlí tak zvaný

Vstup.

Dříve tento Vstup tvořil celý žalm. Zpívali jej kněží a lid cestou, když doprovázeli biskupa z jeho residence k slavení nejsvětější oběti do kostela. Biskup, přišed k oltáři, poklekl a modlil se. Pak dal znamení, aby žalm ukončili. Dnes pozůstává Vstup pouze z  jednoho verše žalmu. Často vyjadřuje hlavní myšlenku dne, ve které máme sloužiti mši svatou. Je to asi totéž, co motto před kázáním. Tak v adventě začíná slovy: „Rosu dejte nebesa - latinsky „Rorate" - odtud Roráty. Nebo mše svatá za zemřelé: Odpočinutí věčné . . . Rekviem.

Když se kněz modlí Vstup, znamená se svatým křížem. Tím naznačuje, že mše svatá je obnovování oběti krvavé Kristovy na kříži a že se nám v ní přivlastňují užitky oběti kalvárské. Při mši svaté za zemřelé dělá kněz kříž nad knihou mešní, či lépe nad zemřelými. Tím vyjadřuje prosbu, aby Bůh ráčil ovoce mše svaté jim přivlastniti.

Po Vstupu se vrací obětující doprostřed oltáře a modlí se sepjatýma rukama a povýšeným hlasem střídavě s ministrantem:

Kyrie eleison

to jest: Pane, smiluj se nad námi. A to ke každé božské osobě třikráte.

Kyrie není latinské, nýbrž řecké slovo.

Kněz se modlí Kyrie se sepjatýma rukama a povýšeným hlasem, aby dal najevo jednak velikost své nehodnosti, jednak vroucnost a touhu po smilování. Modlitba: Pane, smiluj se nad námi - se často vyskytuje v Písmě svatém Starého a Nového Zákona, a proto právem byla přijata do bohoslužebných knih.

Když se obětující modlí Kyrie, vzpomeňme si na slepce u Jericha, který seděl u cesty. Když šel Pán Ježíš kolem, slepec neustále hlasitě volal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!" A prosme Boha za odpuštění hříchů. Zde již po druhé nás Církev vybízí k lítosti. Neboť bez ní by nám mše svatá byla tak málo užitečná jako nekajícím lidem při krvavé oběti Kristově na Kalvárii.

Po Kyrie následuje

Gloria.

Co je Gloria? Velkolepý zpěv chvály a díků Bohu trojjedinému. Jmenuje se Gloria, poněvadž začíná slovy: Gloria in excelsis Deo - Sláva na výsostech Bohu, - slovy, kterými pozdravili andělé Vykupitele při narození. Odtud sluje též hymnus andělský.

Uvážíme-li velebnost andělského chvalozpěvu Gloria, nedivíme se, že největší umělci hudby skládali k němu nápěvy, aby vyjádřili vznešenost jeho myšlenky. Aby připodobnili hudbu při mši svaté ke zpěvu zástupů andělských, chválících Boha při narození Páně na nivách betlémských.

Poněvadž Gloria je výrazem největší radosti, vynechává se ve dnech smutku a pokání.

Když začíná Gloria, zvedá kněz obě ruce, aby vyjádřil radost svou a lidu nad vykoupením. Když se modlí dále, má ruce sepjaté, jako by držel radost, která jeho nitro naplňuje.

Významně stojí tento chvalozpěv na začátku mše svaté. Neboť hned na počátku máme býti poučeni, proč se nejsvětější oběť Bohu přináší. Jak víte, kalvárská oběť je obětí chvály, díků, smíru a prosby. A právě tento čtverý účel oběti se nám při Gloria předvádí před oči.

Předcházejícími modlitbami kněz a lidé se připravili, aby mohli býti vyslyšeni. Proto následuje

kolekta neboli církevní modlitba.

Po Gloria políbí kněz oltář, aby naznačil, že doufá ve vyslyšení následující prosby pro zásluhy a na přímluvu svatých, jejichž ostatky jsou v oltáři. Nato se obrátí k lidu a pozdraví ho slovy: Dominus vobiscum — Pán s vámi.

Tato slova jsou vzata z Písma svatého. Mezi jinými tak pozdravil archanděl Gabriel Pannu Marii (Mar 1, 28). Kněz přeje věřícím, aby Bůh byl s nimi, stál při nich, pomáhal jim, osvěcoval je a vedl.

Lid prostřednictvím ministranta odpovídá: I s duchem tvým. Též tato slova jsou z Písma svatého. Noboť svatý Pavel zdraví takto svého žáka Timothea: „Ježíš Kristus budiž s duchem tvým (I Tim. 4, 22). Tímto pozdravem opětuje lid knězi jeho přání.

Pak se sloužící ubírá na epištolní stranu a vybízí přítomné k modlitbě slovy: Modleme se. Přitom, jakož i při Dominus vobiscum kněz rozpíná a opět spíná ruce na znamení, že si toužebně přeje, aby jeho modlitba byla vyslyšena.

Nyní se modlí mešní modlitbu. Ta se skládá ze dvou částí: První připomíná tajemství slavnosti, která se právě koná. Druhá obsahuje přiměřenou prosbu. Tak na př. na Popeleční středu: Dej ó Pane, svým věrným, ať posvátnou dobu svatopostní s náležitou úctou započnou a se stálou nábožností prožívají. Tyto modlitby se obyčejně obracejí k Bohu Otci, jemuž se oběť přináší, a končí slovy: Skrze Krista ... Tento závěr má důvod ve slovech Pana Ježíše: „V pravdě pravím vám, začkoli budete prositi Otce ve jménu mém, dá vám" (Jo. 16, 23). Mešní modlitbu koná s rukama rozepjatýma a pozdviženýma na znamení toužebného přání, by jeho prosba byla vyslyšena.

Jistě jste již viděli obraz ze Starého Zákona, jak se Mojžíš modlí s rozpjatými pažemi. Dokud je tak měl, izraelité vítězili nad nepřátelským vojskem Amalekitů. Tak se modliti není zvykem v našich krajích, vyjma ve františkánských řádech. Ale v jiných zemích se tak modlí i lidé světští. Kdo byl v Lurdech, jistě si toho všiml. Kollekta končí slovem: Amen. Je to slovo hebrejské a značí: Dejž to Bůh.

Potom následuje

Epištola.

Epištola znamená tolik co list, dopis. Jsou to úryvky z Písma svatého, vyjma čtyř evangelií. Většinou z listů svatých apoštolů, a to hlavně svatého Pavla. Vztahuje se vždy na slavnost, která se právě koná. Na př. na Popeleční středu jedná o postu.

Již židé měli zvyk při svých bohoslužebných shromážděních předčítati něco z knih Mojžíšových nebo proroků. Proto i Pán Ježíš sám v synagoze v Nazaretě přečetl úryvek z proroka Izaiáše a pak jej vysvětlil. Po příkladu židovské obce předčítalo se v době apoštolské při mši svaté též z Písma svatého.

Apoštolové měli podle rozkazu Kristova učiti celý svět. Proto nemohli dlouho zůstali na jednom místě, nýbrž posvětili některé znamenitější muže na biskupy a kněze a odešli. Ale na obec nezapomínali. Posílali věřícím listy čili epištoly. Ty se četly mezi mší svatou a biskup je vykládal. Tyto listy kolovaly od obce k obci. Dělo se tak někdy na výslovné přání apoštolovo. Tak na př. napomíná svatý Pavel Kolosenské: „A když se tento list přečte u vás, dejte jej čisti také v obci laodicejské a list z Laodiceje přečtěte také vy" (Kol. 4, 16).

Po epištole následuje

evangelium.

Je to slovo řecké a znamená tolik, co radostná zvěst'. Jak si vážili věřící evangelia, poznáváme z toho, že za pronásledování raději majetek a život ztratili, než by knihu evangelia vydali k zneuctění nebo k spálení. Již ve IV. století se prokazovala knize té zvláštní pocta. Pergamen, na kterém se evangelium psalo, ponořovali do barvy purpurové, a písmena na něm malovali zlatem a vazbu ozdobovali drahokamy. Bylo vyznamenáním pro císaře ke konci středověku, že směl o vánocích při nočních hodinkách zpívati evangelium: „Vyšel rozkaz od císaře Augusta, aby popsán byl veškeren svět" (Mar. 2, 1). Předtím zamával třikráte mečem na znamení, že je ochoten pro evangelium tasiti meč, ano, obětovati i svou krev. Třikráte četl toto evangelium otec vlasti Karel IV.

Svatý Antonín poustevník byl tak slavný, že i císař Konstantin Veliký mu poslal dopis, v němž prsil o radu a doporučoval se jeho modlitbě. Jeho učedníci se nemohli dosti vynadiviti tomuto vyznamenání svého mistra. Avšak Antonín odložil dopis stranou. Když to učedníci viděli, naléhali na něho, aby si jej přečetl a naň odpověděl, jinak by jistě císaře urazil, že si ho tak málo váží. Světec však odvětil: „Co se divíte, že nám císař píše? Vždyť je pouhý člověk! Čím více se máme diviti, že Bůh, Pán nebe a země, ráčil nám dáiti evangelium, celé Písmo svaté jako dopis psaný jeho rukou. Jak trestuhodní bychom byli, kdybychom tento dopis nečetli a podle něho se neřídili?"

Veliká úcta k evangeliu byla příčinou, že Církev zavedla mnohé krásné obřady při jeho čtení.

Uřad hlásati evangelium je na výsost vznešený. Proto jen kněz a při slavné mši svaté jen jáhen smí je čísti nebo zpívati. Proto také koná kněz nejprve přípravu k jeho čtení.

Po epištole jde kněz doprostřed oltáře, pozdvihuje oči vzhůru ke kříži, odkud všeliká milost prýští, a hned je zase klopí na znamení pokory a nehodnosti. Pak hluboko skloněn říká modlitbu, aby Bůh očistil jeho srdce a rty, by mohl hodně a náležitě zvěstovati slovo Boží. Po této přípravné modlitbě odejde na evangelijní stranu. Mezitím co lidu oznamuje, co se bude čísti, dělá na knize, tam kde začínají slova evangelia, kříž, na znamení, že jsou to slova Syna Božího, ukřižovaného (I Kor. 1, 18).

Potom hned znamená sebe tak zvaným malým křižem, na čele, ústech a prsou, aby dal najevo, že máme učení Páně nejen rozumem poznávati, nýbrž i ústy vyznávati a podle něho v srdci žiti. Proto se s knězem i věřící znamenají křížem. — Evangelium poslouchají věřící stojíce, aby dali najevo úctu k Bohu, jenž k nám evangeliem mluví. Tentýž účel má líbání evangelia po jeho přečtení, jakož i při slavné mši svaté jeho okuřování.

Mše svatá již od nejstarších dob se rozdělovala na dvě části — na mši katechumenů a mši věřících. Mše katechumenů, to jest těch, kteří se připravovali na křest, se skončila kázáním, jež se konalo po evangeliu. Po kázání jáhen z chrámu propustil všechny, kdož nepatřili k věřícím. Pohany, katechumeny a kajícníky, kteří za pokání nesměli mši svaté obcovati. Nato se uzavřely dveře a započala mše věřících

obětováním.

Přítomní přinášeli rozmanité dary. Předně chléb a víno ke mši svaté, dále mléko, ovoce, obilí a pod. pro agapy, to jest hody lásky. O nich se zmiňuje již svatý Pavel. Byly to společné hostiny křesťanů, aby svornost a lásku, kterými jejich srdce byla spojena, projevili navenek. Konaly se obyčejně v kostele po bohoslužbě. Začínaly modlitbou a mytím rukou. Nato za čtení Písma svatého se jedlo. Ke konci se konala sbírka pro chudé. Když se do těchto hodů lásky později vetřely zlořády, Církev je zakázala. Zbytky tohoto obyčeje se udržely v ofěrách, které se posud v některých kostelích pří obětování konají.

Mezitím co se přinášely dary, zpívali zpěváci žalm na znamení, že veselého dárce miluje Bůh (II Kor. 9, 7). Zpěv ten ovšem odpadl, jakmile se dary přestaly přinášeti, a zůstal z něho jen verš zvaný antifona.

Nejhlavnější obřady při obětování jsou tyto:

Nejprve obětuje kněz hostii neboli chléb, jenž má býti proměněn v Tělo Páně. Proto odhalí kalich, bere do rukou zlatou mističku, zvanou patenu, na níž leží hostie, a drže ji vzhůru před hrudí, modlí se: „Přijmi, svatý Otče, všemohoucí Bože, tuto neposkvrněnou oběť, kterou já nehodný služebník tvůj obětuji tobě, Bohu svému živému a pravému za své nesčíslné hříchy, urážky a nedbalosti, za všechny okolostojící, též za všechny věřící křesťany živé i mrtvé, aby mně i jim prospěla k spasení i životu věčnému.“ Věřící se mají spojiti s knězem a Bohu obětovati.

Pak následuje obětování kalicha. Kněz nalije nejprve vína do kalicha a požehná vodu a nalije z ní několik kapek do vína. Tím se naznačuje spojení lidské přirozenosti s božskou v Pánu Ježíši.

Poté drží kalich před sebou vzhůru pozdvižený oběma rukama, a maje oči obráceny ke kříži na oltáři, se modlí:

„Obětujme tobě, Pane, kalich spasení, tvou dobrotivost vzývajíce, aby před obličejem tvé božské velebnosti za naše a celého světa spasení s líbeznou vůní vystoupil.“ – Jistě by byl Bůh zahladil tento zlý svět, kdyby Beránek na oltářích našich nevolal o smilování.

Potom kněz vzývá Ducha svatého, aby sám tuto oběť požehnal. Pak se ubírá na pravou stranu oltáře a umývá si prsty, jimiž drží později Tělo Páně. Tím se má naznačiti, že člověk, kdykoliv se blíží k Bohu, má býti mravně co nejčistší. Dříve mohlo míti umývání rukou i praktický význam, poněvadž si mohl při odebírání darů prsty poskvrniti.

Poté se vrací doprostřed oltáře, oči pozdvihuje vzhůru a hned je zase klopí. Tam opět vznáší k nejsvětější Trojici prosbu, aby milostivě přijala oběť na oltáři uchystanou.

Pak se obrací k lidu se slovy: „Modlete se, bratři, aby má i vaše oběť se stala příjemnou u Boha všemohoucího.“ Ministrant jménem lidu odpovídá: „Přijmiž z rukou tvých oběť ke cti a slávě jména svého, jakož i k užitku našemu a celé Církve svaté.“

Opět obrácen k oltáři koná kněz modlitbu zvanou tichou čili sekretu, v níž prosí, aby Bůh dary obětní přijal a nám udělil různé milosti, hlavně se zřetelem na slavnost toho dne.

I my se spojme s knězem a prosme, aby Bůh i naše prosby a přání, která jsme k obětním darům při obětování připojili, vyslyšel a nám hojně udělil potřebných milostí.

Po obětování následuje nejdůležitější část mše svaté - proměňování. Jako řečník činí k přednášce úvod a jako knihy mají obyčejně předmluvu, tak i proměňování má úvod. Tím je modlitba zvaná

preface - předmluva.

Je to chvalozpěv, jejž Církev zavedla po příkladu samého Pána Ježíše. Neboť i Kristus Pán, dříve než proměnil chléb a víno ve své nejsvětější Tělo a Krev, vzdal Bohu díky, zpívaje přitom žalmy (Ž. 112-113).

Preface se skládá ze tří částí: z úvodu, středu a zakončení. V úvodě pozdravuje kněz lid známými slovy: „Dominus vobiscum - Pán s vámi“, - na něž lid odpovídá: „I s duchem tvým.“ Pak vybízí lid: „Vzhůru srdce!“ Zvláště nyní, kdy se chystáme zpívati prefaci, kdy se připojujeme ke chválám samých kůrů andělských, máme hleděti k věcem nebeským. Když pak jsme mysl povznesli k Bohu, vybízí nás kněz dále: „Díky vzdávejme Bohu svému!“ A lid dopovídá: „Hodno a spravedlivo jest.“

Kněz pokračuje:

„V pravdě hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom Tobě vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Krista, Pána našeho, skrze něhož i všichni kůrové andělští se Bohu koří.“ - A pak se připojuje hned i lid k zástupům andělským a s nimi společně velebí Boha řkouce: „Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů. Plna jsou nebesa i země slávy tvé. Hosanna na výsostech. Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně! Hosanna na výsostech!“

Netřeba ani podotýkali, sami zajisté cítíte, jak vhodná příprava na proměňování je preface. Je nám, jako bychom viděli sestupovali s nebe na oltář procesí andělů, jež zakončuje sám Pán Ježíš.

Po Sanctus - Svatý, při němž ministrant třikrát zvoní, následuje nejhlavnější část mše svaté

proměňování.

Nejprve se modlí kněz, aby Pán Bůh požehnal dary na oltáři, chléb a víno, které přinášíme jako oběť prosebnou za církev, papeže, biskupa, za přítomné a pak za ty, které kněz Bohu zvláště připomíná.

Za starých časů se četla jména těch, které kněz zvláště připomínal při mši svaté, ze zvláštních desek, zvaných diptichy. A to jména papeže, biskupa, nejvyšších úřadů, pak jména těch, kdož přinesli obětní dary, a vůbec dobrodinců chrámu Páně.

Poté ministrant zazvoní, aby upozornil, že nastává nejdůležitější část mše svaté. A vskutku se blíží okamžik, kdy se stane zázrak všech zázraků: Kněz totiž svolává Krista Pána s nebe na oltář, jenž slovem knězovým se proměňuje v Golgotu. Neboť na oltáři se opakuje nekrvavým způsobem oběť, kterou Pán Ježíš krvavým způsobem přinesl na Kalvarii.

Je to možné? Bůh může všechno. Pouhým slovem stvořil miliony světů, může též pouhým slovem učiniti tuto proměnu.

Jako oběť Kristova na Golgotě je středem veškerého díla vykupitelského, tak i proměňování je středem veškeré bohoslužby. Není okamžiku slavnějšího, vznešenějšího a světějšího nad pozdvihování.

Především třeba podotknouti, že proměňování vykonává Kristus Pán sám. Kněz je toliko nástrojem v rukou Kristových. On toliko slova vyslovuje, ale Pán Ježíš proměňuje.

Nejprve přednáší kněz podle evangelia, jak Pán Ježíš první mši svatou ustanovil a obětoval. Když dospěje ke slovům Páně, jimiž se proměna děje, nechává Krista Pána samého prostřednictvím své osoby mluviti a jednati.

V kostele nastane ticho. Kněz říká tato slova: „Kterýž den předtím, než trpěl, vzal do svých svatých a velebných rukou chléb, a pozdvihnuv oči k nebesům k tobě, Bohu Otci všemohoucímu, tobě díky čině, žehnal, lámal a dával učedníkům svým řka: „Vezměte a jezte z toho všichni. Neboť toto jest tělo mé." Poté poklekne, pozdvihuje Svatou Hostii, aby věřící lid se klaněl přítomnému Spasiteli.

Pak pokračuje: „Podobným způsobem, když povečeřeli, vzal i tento přeslavný kalich do svých svatých a velebných rukou, opět tobě díky čině, žehnal a dal učedníkům svým řka: „Vezměte a pijte z toho všichni. Neb tento jest kalich krve mé, nového a věčného zákona, kteráž za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů. Kolikráte to činiti budete, na mou památku to čiňte." Opět pokleká a pozdvihuje kalich.

V ten okamžik se děje to, co na Kalvárii, kdy se slunce zatmělo, země se třásla, skály pukaly a mnozí mrtví vstávali z hrobu.

Po pozdvihování

obětuje kněz Bohu Otci Beránka Božího a prosí, aby jej milostivě přijal jako oběť Ábelovu a Abrahamovu.

Nejlépe je přítomen mši svaté a nejvíce užitků z ní má, kdo právě v tomto okamžiku zároveň s knězem s radostí a s plným vědomím spoluobětuje na čtverý úmysl: chvály, díků, smíru, prosby.

Většina lidí Pána Boha jen a jen prosí, a ještě mu nikdy za jeho nespočetná a nesmírná dobrodiní nepoděkovala. Dáme-li žebrákovi korunu a nepoděkuje, hned to cítíme a říkáme: Ani nepoděkoval. Z toho si můžeme snadno představiti, jak my jsme se k Bohu zachovali.

Člověk je stvořen ke cti a slávě Boží, má Boha chválili. Kdo však to činí?

Svými hříchy jsme Boha nesmírně urazili. Čím jsme to odčinili?

Potřebujeme mnoho milostí. Zde nám je Bůh nejraději a nejsnáze uděluje.

Proto vždy v tento nejpříhodnější okamžik zamýšlejme čtverý účel nejsvětější oběti. Můžeme se modliti následující modlitbu: „Přijmi, svatá Trojice, tuto oběť jakožto památku utrpení a smrti Pána Ježíše – ke cti a chvále své – na poděkování za udělené dobrodiní – na odpuštění hříchů a trestů – a na vyprošení potřebných milostí. Shlédni milostivě na ni, jako jsi pohlédl na dary spravedlivého Abela.“

Máme spoluobětovati předně s radostí, neboť Písmo sv. praví: „Veselého dárce miluje Pán.“ Dává-li někdo něco nerad, ani dar nás netěší.

Dále přinášejme oběť s vědomím, že mu obětujeme největší a nejlepší dar, který Kristus Pán pro nebeského Otce nalezl. Mnoho záleží na úmyslu. Daruje-li někdo dranou věc, kterou považoval za málo cennou, má menší zásluhu než ten, kdo ji věnuje věda, že je drahocenná.

Vidouc církev náplň milosti, jež jest obsažena ve mši svaté, která je především obětí smírnou,

vzpomíná i na zemřelé

a prosí Boha, aby jim pro zásluhy Ježíše Krista jejich časné tresty odpustil a do nebe přijal.

Církev užívá v liturgii za zemřelé nejdojemnějších slov. Modlitba za ně je provanuta zvláštní něžností.

Po modlitbě za duše v očistci se připravuje

k obětní hostině.

Při obětech starozákonních byly obětní hody. I s obětí na kříži jsou spojeny. Poněvadž sv. přijímání je doplňující částí mše sv., musí alespoň kněz přijímati pod obojí způsobou, aby oběť mše svaté nezůstala neúplnou. V prvních dobách křesťanských všichni věřící, kteří přinášeli dary obětní, přistupovali ke stolu Páně. Dosud nemá Církev vroucnějšího přání, než aby věřící, když ne skutečně, tedy alespoň duchovním způsobem přijímali.

Úvod k přijímání tvoří

Otčenáš.

Jest to čtvrtá prosba Otčenáše, jež byla asi hlavní příčinou, že se tato modlitba říká před sv. přijímáním. Velmi krásná je předmluva k modl. Páně: „Spasitelnými příkazy napomenuti a božským návodem poučeni odvažujeme se volati.“ Zde se přihlíží ke slovům Krista Pána: „ A protož vy takto se budete modliti: „Otče náš, ...“ Slova „odvažujeme se volati" označují, že by bylo opovážlivé, aby tvor nazýval Boha otcem. My však tak činíme proto, že nás Pán Ježíš k tomu vyzval a že jsme na křtu sv. byli přijati za dítky Boží, za bratry Ježíše Krista. (Řím. 8, 17).

Otčenáš je nejlepší modlitbou vůbec. Co zlato mezi kovy, to a ještě daleko více je Otčenáš mezi všemi modlitbami. Je to božská modlitba.

Obřady při modlitbě Páně jsou tyto: Kněz říkaje „Modleme se" sepíná ruce a sklání hlavu a úvod k Otčenáši říká s rukama sepjatýma. Otčenáš pak říká s rukama rozpjatýma, maje přitom oči obráceny k Tělu Páně, aby, pohlížeje na původce té modlitby, říkal ji s velikou pobožností. Modlí se jej nahlas, vybízeje tím věřící, by se s ním pobožně modlili.

Poté láme sv. hostii na dvě polovice. Při poslední večeři vzal Kristus Pán chléb a lámal a dával učedníkům. Ten příklad byl následován po veškeré církvi, ano, za tak důležité považován, že i sama slavnost oběti se nazývala již od dob apoštolských - lámání chleba.

Účel lámání chleba byl při poslední večeři i později praktický. V nejstarších dobách křesťanských byla jedna část určena k přijímání kněze a přítomných věřících, druhá pak pro nepřítomné. Donášela se do domu nemocným, stářím sešlým nebo uvězněným.

Po lámání sv. hostie kněz, pohlížeje na Beránka Božího, bije se třikráte, v prsa říkaje: „Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!“

Beránkem božím nazval Pána Ježíše sv. Jan Křtitel, kterýmžto názvem velmi krásně obrazně dosvědčil jeho důstojnost a povolání. (Jan 1, 29).

Církev sv. velmi moudře umístila zvolání „Beránku Boží" - právě na tomto místě. Neboť co může býti přiměřenější, nežli vyznati svou hříšnost a prositi o smilování v okamžiku, kdy máme přistoupiti k hodům Beránkovým!

Pak se kněz modlí tři vzorné modlitby přípravné k sv. přijímání. Říká je pokorně skloněn a s očima obrácenýma ke sv. hostii. Potom poklekne na koleno a v největším ponížení se sklání Spasiteli. Nekonečnou blahosklonností samého Boha však povzbuzen, se zvedne a ve sv. nedočkavosti praví: „Chléb nebeský přijmu a jméno Páně vzývati budu.“

Ačkoliv vyslovil kněz právě důvěru, přece s bázní a strachem bere hostii do rukou, a drže ji v levé ruce nad patenou, sklání se na označení veliké pokory, bije se v prsa podle příkladu publikánova třikráte po sobě říkaje: „Pane, nejsem hoden...“

Církev nemohla najíti vhodnějších slov nad tato, jež kdysi pohanský setník v Kafarnau pronesl, aby vyjádřila pokoru a důvěru kněze, držícího již v rukou Tělo Páně, aby je přijal. Cit pokory a vědomí nehodnosti povstává v srdci jeho, když rozváží, že Pán všehomíra, jehož země ani nebe neobsáhne, chce si stánek učiniti v jeho hříšném srdci.

Kněz položí obě polovice hostie na sebe, vezme je do pravé ruky, učiní jimi nad sebou znamení kříže a říká při tom: „Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou k životu věčnému. Amen.“ Potom položí lokty na oltář a mírně sehnut

přijímá Tělo páně

s největší úctou a pokorou. Pak se znenáhla zvedne, sepne ruce a chvíli stojí ponořen v rozjímání o nejsvětější Svátosti. Podobným způsobem přijímá Krev Páně. Potom přistupují k obětní hostině věřící. Sv. přijímáním jest obětní úkon v podstatě ukončen. Nyní následuje díkučinění za sv. přijímání a úprava kalicha.

Podle učení církve je Kristus Pán i pod nejmenší částkou kterékoliv způsoby přítomen. A proto církev měla vždy péči o to, aby tělo a krev Páně ani v malých částečkách nebyly nějak zneuctěny. Kněz musí po pozdvihování oba prsty, jimiž se dotýkal svaté hostie, držeti při sobě. A kolikrátkoliv se hostie dotkne, musí je pak vždy nad kalichem otříti, aby z ní ani drobet jako prášek někde nezmizel. Proto kněz sbírá též před požitím kalicha patenou s největší pozorností částečky svaté hostie na korporálu a shrnuje je do kalicha. Přijav Krev Páně, dává si nalíti od ministranta víno do kalicha, a trochu jej nahnuv, otáčí jím, aby smyl všechny zbytky nejsvětější krve.

Mešní kniha, která se před evangeliem musela přenésti se strany epištolní, se zase přenáší na původní místo.

Kněz, upraviv kalich, ubírá se k misálu a čte hlasitě antifonu, zvanou

Communlo - Přijímání.

V prvních dobách církve se zpíval žalm, zatím co věřící přistupovali ke stolu Páně. Tento obyčej měl svůj původ v příkladu samého Spasitele. Písmo sv. o něm praví, že po večeři Páně, chválu vzdavše, vyšli na horu Olivetskou (Mat. 26, 30).

Když se však počet přijímacích stále zmenšoval, zbyla ze střídavého zpěvu jen nynější antifona. Vyjadřuje tajemství příslušného svátku.

Na př. na čtvrtou neděli adventní zní: „Aj panna počne a porodí syna a nazváno bude jméno jeho Emanuel“ (Is. 7, 14).

Hned nato se modlí

modlitbu po sv. přijímání - Postcommunio,

ve které prosíme Boha vzhledem ke sv. přijímání o nějakou milost se zřetelem ke svátku, jejž právě slavíme.

Věřící nesměli ode mše sv. odejíti podle libosti, nýbrž museli vytrvati až do konce, dokud jáhen neohlásil: „Jděte, skončena jest - Ite, missa est."

Když tam měli zůstali na modlení hodinek církevních, jáhen ohlásil: „Chvalme Pána - Benedicamus Domino!"

Než věřící odešli, dal jim kněz požehnání. Podle vykladatelů středověkých poslední požehnání naznačuje ono, které Kristus dal apoštolům na hoře Olivetské, vstupuje na nebesa.

Po něm čte kněz na evangelijní straně poslední evangelium, obyčejně začátek evangelia sv. Jana. Při slovech: „A slovo tělem učiněno jest“, pokleká na pravé koleno, klaněje se vtělenému Synu Božímu.

K zakončení mše sv. se tento začátek evangelia velmi dobře hodí, poněvadž krásným a velkolepým způsobem vyjadřuje vtělení Syna Božího, jenž byl při mši sv. přítomen.

Sv. Jan nás unáší na perutích k výsostem nebeským až do samé věčnosti.


> FAQ / Obřady mše svaté