> Tématické články / Vypořádání se s „kavárenským tradicionalismem“

Vypořádání se s „kavárenským tradicionalismem“

R. James

Převzato a přeloženo ze Seattle Catholic.

Těsně po Druhém vatikánském koncilu se převrátilo nesčetně katolických tradicí. Některé tradice byly výslovně zničeny církevními autoritami (jako například revizí pravidel týkajících se postu a zdrženlivosti) a jiné se opustily bez jakéhokoliv oficiálního zásahu ze strany Církve (jako například ženské nošení pokrývky hlavy v kostele). Ještě jiné odpadly navzdory prohlášením Vatikánu (jako například vymizení latiny v liturgii). Bez ohledu na to proč, nebo jak, faktem zůstává, že mnoho tradičních praktik a pravidel kázně už dál nejsou „normou“ v Římskokatolické Církvi roku 2003 (článek byl napsán v roce 2003 – pozn. překl.).

Ze všech tradicí opuštěných po Druhém vatikánském koncilu je tradiční latinská mše tou nejzřejmější, nejvýznačnější a nejvážnější. Není překvapením, že katolíci oslovení tradicí často začínají svou cestu zpět u latinské mše. Pro tohle a jiné důvody by pravděpodobně bylo správné nazvat tradiční latinskou mši „vstupní branou“ ke katolické tradici.

Na cestě k tradici se však stává legrační věc: začínající tradicionalista (zvlášť, když je příliš mladý na to, aby býval vyrůstal v předkoncilové Církvi) brzy zjistí, že katolická tradice je víc než jen latinská mše. Brzy objeví přemíru vzrušujících a skvělých zvyků a praktik, které pomáhají vymezovat tradiční katolicismus – půst 3 hodiny přede mší (pokud ne už od půlnoci), páteční bezmasý půst po celý rok, dodržování postní doby, hnědý škapulíř, svatý růženec, eucharistická adorace, pravidelná zpověď, oblékání na mši, modlitba hodinek, modlitba před jídlem, krucifixy v domovech, domácí svatyně, modlitba Anděl Páně, rodinná modlitba atd. atd. Kde má člověk začít s tříděním, dozvídáním se o těchto tradičních katolických věcech a jejich osvojováním? A mimoto, kde má skončit?

A v tom spočívá to, co nazývám problémem „kavárenského tradicionalismu“. Protože se Vatikán už o většinu těchto tradičních praktik a zvyků nestará, musí je katolík dodržovat podle vlastního uvážení. Měl by se člověk postit 3 hodiny přede mší, nebo od půlnoci až do mše nebo by měl přijmout pravidlo o jedné hodině přede mší, jak je v současnosti platné? Měl by se člověk postit od masa každý pátek nebo jen během předvelikonočního půstu? A co postní dny? Ve skutečnosti je to docela ironické, že rozmanitost volby a výběru ve věcech náboženské disciplíny a praxe, které tradicionalisté kritizují, je přesně charakteristickým rysem „moderního“ katolického tradicionalismu. Skutečně předpokládám, že v průběhu času, nedostatek závaznosti a autoritativního vedení v těchto věcech představuje hrozbu duchovnímu zdraví tradičních katolíků.

Vlastní uvážení v takovýchto záležitostech je nebezpečné, protože to naznačuje, že věci náboženské disciplíny (pokud ne přímo náboženství obecně) jsou libovolné, nedůležité a prostě volitelné. Domnívám se, že takové vlastní uvážení by mělo zvýšený škodlivý účinek na děti, které jsou v mnohem větší míře ještě v procesu formování svých náboženských způsobů.

Někdo může správně namítnout, že mnoho zvyků, o kterých píšu, bylo nepovinných i před Druhým vatikánským koncilem. Ačkoliv je to pravda, několik těchto zvyků nebylo volitelných a navíc mnoho z těch zvyků, které byly volitelné, se nicméně všeobecně (nebo skoro všeobecně) dodržovalo, čímž získávaly povinnou  povahu na základě tlaku vrstevníků. V každém případě, i když člověk dodržoval jen ty tradice, které byly oficiálně platné, nemůže být pochyb o tom, že katolíci před Druhým vatikánským koncilem žili dle mnohem asketičtějšího souboru směrnic než tradicionalisté dneška. 

Pevně dané, povinné disciplinární směrnice, jak je historicky uváděla v platnost Církev, vyhovovaly kultuře disciplíny a pěstovaly respekt k autoritě Církve. V protikladu k tomu, co se mnoho progresivistů v Církvi naučilo, zmenšení disciplinárních překážek nezvyšuje disciplínu, ale umenšuje ji. Proto moderní mainstreamový katolicismus, který se vyznačuje hromadným zříkáním se autority Církve, trpí poklesem disciplíny (jak mezi duchovními, tak mezi laiky). Shrnu-li to, autorita, která se neuplatňuje, vede k neuznané autoritě a společenství postrádající autoritu brzy zjistí, že samo postrádá disciplínu. Bez ústředního, pevně stanoveného arbitra pravidel, týkajících se tradičních zvyků a praxe, je tohle stejným přízrakem anarchie, který má budoucnost přichystaný pro tradiční katolicismus?

Pravděpodobně ne. Tradiční latinská mše sama o sobě chrání (přirozeně i nadpřirozeně) proti uvolněnosti a bezstarostnosti, které charakterizují mainstreamový katolicismus dneška. Protože tradiční mše zahrnuje disciplínu a dokonalost, vštěpuje totéž. Nicméně nebezpečí, které představuje kavárenský tradicionalismus, zůstává vážné a reálné a musí se nalézt řešení. Navrhuji tři potenciální přístupy:

• (I) Duchovní jsou evidentně první obrannou linií proti svévoli vlastního uvážení a já bych naléhal na všechny tradicionalistické kněze, aby vyhlásili jasné směrnice a pravidla pro ty katolíky, kteří chtějí navštěvovat kostel pod jejich správou. Tyto směrnice musí mít „univerzální velikost“ aneb „všechno nebo nic“ při rozhodování přijmeš-přijď. Měl bych za to, že prozíravý kněz by dal novému farníkovi zkušební lhůtu (různé délky podle okolností) během níž by se „dostal do obrazu“. Nakonec by se však od všech farníků očekávalo dodržování stejného pevně daného souboru disciplinárních pravidel, která nastavil kněz.
• (II) Kněží diecézních kostelů, které nabízí tradiční latinskou mši, čelí jak výzvě, tak příležitosti. V ideálním případ by tito kněží měli udělat totéž a jednoduše vyhlásit tradicionalistická pravidla chování pro celou farnost. Bylo by opravdu skvělé, kdyby kněz farnosti s latinskou mší mohl pomoci „překlenout mezeru“ mezi svými kongregacemi s latinskou a bez latinské mše tím, že by vyžadoval dodržování alespoň některých tradičních pravidel a praxe. Jestliže by však takový čin byl zbytečný nebo jinak nerozvážný, mohl by třeba kněz na místo toho vyžadovat dodržování tradičních disciplinárních pravidel jako nutnou podmínku pro návštěvu tradiční latinské mše sloužené v jeho farnosti.
• (III) Kněžské společnosti, jako například FSSP, by měly zvážit vyhlášení jednotného souboru závazných tradicionalistických disciplinárních pravidel a předpisů (kromě těch, týkajících se samotných svátostí) pro všechny apoštoláty po celém světě. Takové společnosti by mohly být nesmírně vlivné při nastavení standardů, které by možná přijaly i nepřidružené tradicionalistické farnosti a napodobily by je další komunity.

Dalším potenciálním řešením by bylo založení globálního tradicionalistického bratrského společenství. Stejně jako například Bratrstvo škapulíře Panny Marie ukládá svým členům nošení hnědého škapulíře a modlitbu hodinek (nebo svatého růžence) každý den, tradicionalistické bratrské společenství by mohlo ukládat dodržování tradicionalistických disciplinárních pravidel nebo praxe.

Do doby než se taková (nebo jiná) řešení zrealizují, bych navrhoval tradičním katolíkům to, co všichni navrhují těm, co se pustili do nějaké nové výzvy – dělejte malé postupné krůčky. Začleňte tradiční praktiky, tradiční způsoby chování a tradiční disciplinární pravidla do svého života postupně a po pečlivé úvaze. Neupadněte do pasti toho, že přijmete vše najednou, abyste pak jen upadli zpět do méně náročného režimu disciplíny, když si rozumově zdůvodníte, že všechny ty věci jsou jen volitelné. Mohlo by dojít i na několik horších precedentů, co se týče vás nebo vaší rodiny. A související poznámka -  jak P. McLucas z časopisu Latin Mass v minulosti navrhoval víc než jednou, prosím, podpořte kolegy tradicionalistické katolíky, zvláště ty, kteří nejsou na cestě k tradici tak daleko, jako můžete být vy. Někdy to pro někoho může trvat víc než několik let pohnout se od „mainstreamového katolicismu“ k plnému přijetí tradičního katolicismu, a neměli bychom vylučovat ty jednotlivce, kteří ještě nejsou tak daleko, jak bychom je chtěli mít.

R. James je předseda Una Voce v New Jersey.

> Tématické články / Vypořádání se s „kavárenským tradicionalismem“