> Osobnosti a světci / Fridrich Bridel - Život svatého Ivana

Fridrich Bridel - Život svatého Ivana

Zdroj: Bridel, Fridrich: Básnické dílo. Praha 1999: Torst. ISBN 80-85639-22-X.
Doplněno obrázky. Další informace o sv. Ivanovi naleznete na řadě míst na internetu.

Život svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka
a vyznavače, z historií sebraný
a vysoce velebně důstojnému pánu,
panu Matoušovi Ferdinandovi z Bilenberku,
klášterův svatého Jana v Skále a svatého Mikuláše v Starém Městě
pražském opatu, připsaný.
S povolením vrchnosti vytištěný v staropražské koleji blíž Mostu.
Léta 1657.

Vysoce důstojný velebný pane, pane, milost a lásku boží vinšujíc!

Zase dnešního dne Vaší vysoce důstojné velebnosti, a to z ne jedné příčiny, ubírá se svatý host měšťan, ano i domácí Bohu milý Ivan. A to svůj k svému: že pak my jej Vaší důstojné velebnosti jmenujem, divu není. Váš jest, nebo na Vaší důstojné velebnosti gruntech se vynachází, Vaší důstojné velebnosti jest, nebo Vašnostiným pérem ozdobený Vaší důstojnosti naposledy jest, neb Vašnostiným nemalým nákladem, pobořená a již právě na upadnutí hospoda svatoivanská, na pouští obydlí se staví. Na Vašnostiných gruntech jest, nebo tam od starodávna slavného v Čechách prvního řádu svatého arciotce Benedikta slavní a svatí předkové jsou uvedení. Vašnosti prací a pérem při korunování Jeho Královské Milosti Leopolda, téhož jména prvního, jako nějaká novinka česká jest presentirován, z té své jednou jeskyně na světlo vyveden a jeho vysoce osvícenému a nejjasnějšímu královskému jménu s vinšováním při korunování všeho nejlepšího dobrého s náležitou uctivostí v latinském jazyku připsán jest. Aniž se tím obmezila ctižádost svatoivanských ctností a vyhledávání velikých skutkův božích, přece se dálejí potahuje a všelijak se na to vynasnažuje, aby se netoliko kamení, trámy, vápno a jiné k ozdobě chrámu božího potřebné věci shromažďovalo, ale také ta jest největší starost a práce Vaší důstojné velebnosti, aby se jak nejdřívejí shrnuli, sebrali a vynalezli všechny i těch dobrodiní, divův a zázrakův průvodové, které Bůh všemohoucí skrze orodování vzácné a Bohu milé přímluvy sv. Ivana ubohým lidem v Skále ráčil prokázati, a podnes ještě prokazuje.

Ó ký byli někteří živí, plnou bychom knížku hodnověrných svědkův měli, kteří by nám k doplnění této knížky velmi dostateční nápomocní byli.

Ráčil nám Pán Bůh brzy z toho světa pojiti ctihodného kněze pátera Jana Hubacia z Tovaryšstva Ježíšového, muže dobré a zasloužilé v městech pražských paměti, horlivého milovníka jak jiných, tak i slavné pouti staroivanské. Ten o mnohých divích vědomost maje, povídal, že mnozí říkávali: „Ach, Pane Bože, já zase vidím, slyším, hlava mně nebolí etc." Ale všechno to v zapomenutí přišlo, že taková se v příběhy vojenské dobrodiní nezaznamenaly. Vynacházejí se pomalu lidé, kteří vděčnější jsa, přijatá dobrodiní i přísahou dle obyčeje církevního potvrzovati se nezpěčují. Jakož i bohdá že potomkové naši v té věci bedlivější a vděčnější budou, naději jistou máme. Nepochybujeme, i že se svůj svýmu odplatí, a svatý Ivan z nebe ctitele své též naplní žádostí dobrých věcí, za tím nemalý užitek bude. Když dá Pán Bůh, Vaše ráčí vysoce důstojná velebnost vesele svýma očima spatřiti konec žádostivých prací svých, péčí a starostí, když přijde ten žádostivý a veselý milý všem dobrým, zvláště krajanům vinšovaný den, v němžto svatý Ivan, s pochválením svaté apoštolské stolice, netoliko jen, jako až posavad v svém koutku, ale vůbec veřejně ode vší katolické církve po všem světě, náš první křesťan, krajan, obyvatel, soused, královská krev, udatný bojovník, zlých duchův odporník, světa vítězitel, krása pustin a Království českého ozdoba, více a vícejí rozhlášen, ctěn a veleben bude.

Pán Bůh rač Vaší vysoce důstojné velebnosti žádosti a začátky všechny
skrze orodování svatého Ivana k vinšovanému konci přivesti.
Datum v Staré Praze, v outerý před svatým Janem Křtitelem,
to jest XIII. kal. Junii, XVIII. dne června,
léta M.DC.LVII.
I. A. S. P.

Život svatého Ivana poustevníka

Svatý Ivan, nová sazenička a přespolní kvítek z Charvát rodem, syn krále Gestimula a Alžběty, právě toho věku narozen, když v charvátské zemi víra svatá katolická se štípila a rozmáhala; největší jeho rozkoš byla víru Krista Pána rozšiřovati, modly páliti, ďábly vyháněti a zem vyčistiti. Protož radoval se, když mu oznámeno bývalo, že by v nově byly modly ztroskotané a pobořené a že lid k víře samospasitelné se nakloňuje: již z mládí návěští dávaje, jakým bude někdy, že se ho zlí duchové obávati a před ním utíkati budou.

Siffrida a Edvarda, dva bratry měl, o nichž když král věkem sešlý, aby jej v královských starostech zastali a k budoucímu království zvykali, na sněmě s dvořany svými rokovati měl, všem se Ivan zalíbil, jeho po panu otci za krále míti žádali a volili, příčiny dokládajíce, že toho důstojenství hoden jest pro svou horlivost, pobožnost, spravedlnost i pro jiné ctnosti, kterými se stkvěl. I povolán před rady královské Ivan, jaké zdání rad královských, ano i svého pana otce jest, vyrozuměl, a nemálo nad tím ustrnul, že by on to jho těžké měl na sebe přijíti, velice se zarmoutil; své bratry představoval a jejich hodnost. Oni že by k tomu mnohém schopnější měli býti nežli on; ve všem že jest panu otci poddán, byť by těžké jakékoliv jiné věci poroučel, proti nepřátelům že státi, přes moře se plaviti, mnohé jiné těžkosti snášeti hotov jest královská důstojnost že na něj příliš těžké břemeno, jemu navyknouti že nikoliv nemůže.

Dále dokládal i jiné mnohé rozličné příčiny; totižto, že on jiný oumysl má, jiného krále že míní dvořanem býti, toho totižto krále, jehož království nebude konce. Vzav zatím od krále laskavé odpuštění, bera sobě na rozmyšlenou, v soukromí sám sobě zanechán, nemalou půtku počal snášeti, z jedné strany, zdali má svět opustiti, aneb ne? Aby opustil, mnoho se nacházelo důkladův, též nemálo, aby se pana otce nespouštěl, paní mateře nermoutil, těžké myšlení na srdci, půtku větší v svým svědomí cítil. Naposledy z vnuknutí božího a z návěští bezpochyby anjela strážce láska boží lásku k světu, k tělu, k marnostem, ano i k rodičům vypudila. Rodičové, přátelé i jiné všechno že smrtelné jest, časné a pomíjející, proč by se s nimi s většími zásluhami neměl jednu rozžehnati, s nimiž je smrt rozloučí a rozvede? Čest a důstojenství že jen jsou marnosti, dejm, pára, okamžení, jako i rozkoše; mnohem lepší boží rozkoše býti, které ne tělo, ale duši obveselují, věčně trvají, svědomí čistí, pokoj dodávají.

Mnohé jiné semotam půtky byly: marnosti nejvíce zdržovaly a na překážce poněkud byly: Ivan všechno s pomocí a milostí boží naposledy přemohše, láskou boží lásku světskou, bohatstvím, rozkošemi pohrdal, umínil sobě pevně v svém předsevzetí zůstati, proti všelijakým nástrojům nepohnutelným se ukázati. Zatím král a dvořané na tom jednosvorně a jednomyslně zůstali, aby Ivan čekancem království charvátského jmín a držán byl, ano den jest vyřčen, v němž se všechno království mělo shrnouti, aby Ivana netoliko volili za krále, ale i korunovali ke dni určitému. Ivan na procházku vyjeda, co jest učinil, dále uslyšíme.

Utíkání Ivanové ode dvoru

Po vyřízeném sněmu královskému synu Ivanovi lhůta propůjčená, aby si usmyslil a odpověd, zdali má býti královským nápadníkem, od sebe vydal; přitom i jiné poctivé kratochvíle jemu propůjčené jsou. Mezi jinými zvolil sobě myslivost jako tu, která by jeho oumyslu nejvíce sloužila.

Pročež do lesa pospíchají myslivci, vyžlata ouprkem se valí: slovem nic opuštěno nebylo, co by k radosti nesloužilo; všecko královskému synu k vůli se strojilo, aby budoucímu králi noví dvořané, i staří se zalíbili. K tomu i den určitý s svými osudy táhl, i syn veselým se ukázav, smutku znamení na sobě znáti nedal, nýbrž vesele dvořanům a myslivcům svým pruty, háje a lesy vyměřil, kde by měli honiti; vynímaje sobě jistou stranu, na kterou žádnému z lovců nedopustil se obrátiti: s tím oumyslem, aby, když oni různo se rozběhnou a pána svého opustí, on mohl k svému předsevzetí a k zdávna žádostivému konci přijíti. I poštěstilo se, že myslivci když zvěř hledají, pána potratili: co dříve nebylo znamenáno, až když se domu s zvěří navracovali, ale bez pána. Nebo pán zatím jsa v pustinách a od lidí vzdálený, sám k sobě příjda, toto aneb k němu podobné rozjímání a rozmlouvání činil: "Ej již sami jsme, co jsem dávno na mysli měl, abych Bohu sloužil a pokání činil, díky Pánu Bohu. Přišla ta šťastná hodina, že mohu nebezpečenství ujiti"; takto sobě sám v lese rozjímal:

Rozjímání k víře podobné všech těch,
kteří opravdu se míní s světem rozloučiti.

Měj se dobře, světe,
an v tobě nikdá dobře není:
měj se dobře,
jen jest v tobě samé hoře,
daremní tvá naděje,
darmo lákáš,
darmo vábíš,
darmo jest na třtinu se spoléhati;
sláva tráva; vadne, chřadne; všecko
větší jako v povětří:
trůny i koruny;
padají, klesají;
prší, srší;
růže, kůže,
mineme, hyneme!
Měj se dobře, světe!
Nic stálého
přítomného;
nic není tvého;
co jest bylo,
již minulo;
co nastává,
nepřestává:
nic neleží,
všecko běží:
co přítomného,
to není tvého:
co budoucího,
to jest cizího;
v krátké chvíle
jest po síle;
co dlouhého,
nic není stálého.
Co jest rozkoš?
Jen jako koš
plný vody,
plný škody,
vždycky teče,
pryč uteče.
Co jest zboží?
Starost množí.
Stříbro, zlato
jest teneto,
které vábí,
i hedbáví,
až tě zbaví
tvého zdraví,
jsi nečistý,
nejsi jistý
ani hodinky,
jsou bublinky
přípovědi,
to všickni vědí.

Měj se dobře s svými,
všecken škodný,
jsi podvodný,
vše přijímáš,
vížeš, jímáš,
nepropouštíš,
neodpouštíš,
jsi ukrutný,
velmi smutný,
loupíš, pálíš,
blátem kálíš,
bereš, kradeš,
v tvých ustech lež,
bloudíš, soudíš;
tvé pře bez ortele,
tepeš cele,
zdali vinné
neb nevinné,
nic nevšímáš.
Lid morduješ
a lomcuješ,
pochováváš,
zahrabáváš
bez lítosti,
útrpnosti,
zde radosti
bez žalosti
není žádné,
a pokoje
bez rozbroje:
ani lásky
bez tý války:
neupřímnost
a nesvornost,
podezření,
pohoršení,
hněv i závist,
strach, nenávist,
hojnost s statkem,
s nedostatkem,
odpočinutí,
oddechnutí,
není kázně
ani bázně,
žádný věrný
bez poskvrny,
žádného jmění
bez zlého svědomí,
povolání
bez naříkání,
není přátelství
bez ošemetnosti.

Měj se dobře,
při tvém dvoře
není dobře,
věčné hoře;
co připovídáš,
se neohlídáš,
kdo tobě slouží,
nic nevyslouží:
služba bez dání,
bez vykonání,
a přípověd,
ta jest co led;
bez odplaty
hrozí katy.
Pochlebuješ,
zahubuješ,
vyvyšuješ,
ponižuješ,
pomáhání
k oklamání,
i to ctění jde k
zlehčení, i půjčení
bez placení,
pokutování bez
slitování, místo
platu dadí katu.

Měj se dobře, světe,
potentáti,
jenž se klátí,
a mocnáři
dolu se sráží
a nehodní
bývají hodní,
kdo vysoko,
padá hluboko,
zpronevěřilý
bývá milý,
tito milost mají,
věrní se však tají,
v koutě sedí,
na se hledí,
chudým bere,
šklube, dere
a po zlatým
dá bohatým,
bývá vůdce
každý škůdce,
vinným lhůtu,
nevinným psotu,
propouští zločince,
mění mince,
způsobné zahání,
nezpůsobné chrání,
nevděčným
všechněm, lživým
se důvěří,
všechno věří:
lidé věrní
a upřímní
nic neplatí,
všechno tratí,
každý činí,
co se líbí,
co by slušelo,
to se zavrhlo.

Měj se dobře, světe
převrácený
a zmatený,
každé ctnosti
jdeš naproti,
převracuješ,
mantyruješ,
nic vlastními
jmény svými
nenazýváš,
než přezdíváš,
neb srdnatí
slují kati,
bázlivého
opatrného,
zmužilého
vraha zlého:
nezbedného
bedlivého,
lenivého
pokojného,
slavný mrhač
muž utrhač,
skupec mírný,
tlampač mluvný:
mlčelivý
pošetilý:
a smilníka
máš za reka,
a galána
za dvořáka,
mstitelného
horlivého,
trpělivého
za sprostného:
věc nebernou
dáš za bernou,
když prodáváš,
oklamáváš,
co živého,
to lživého.
To vykonáváš,
že oklamáváš;
kteří tě uctí,
těm přidáváš cti,
připovídáš,
nevím, kdy dáš?
Moc a slávu,
marnou chválu,
nepokojným
a nevolným
dáš naději
o rozbroji,
vysokomyslným
a vznešeným
panskou milost,
služby hodnost
a nedbalcům
a mrhačům
připovídáš ouřady
a lakomcům poklady,
břichopáskům
a světákům
rozkoš novou,
než jízlivou,
nepřátelům
i přátelům
pomstu, nesvornost
i ošemetnost,
zlolejcům tejnost,
dvořákům příznivost,
mladým léta,
vojákům města.
Měj se dobře,
věčné hoře,
pravda jistá
nemá místa,
a nevinnost
i všechna ctnost
pryč odešla,
daleko zašla,
kdo s tebou mluví,
nic se nedomluví,
kdo se důvěří,
ten nic nevěří:
kdo následuje,
ten se ztracuje,
kdo se tě bojí,
ten neobstojí,
kdo tě miluje,
ten vzácný sluje,
kdo opovrhá,
ztracen bývá.
Zlost se rozmáhá,
nic nepomáhá
žádné daní
ani rozdání,
služba prokázaná
za nic bývá počtená,
slova přívětivá
bývají lživá,
věrnost zachovaná
nebývá šacována,
žádné přátelství
nebývá bez lsti.
Žádného nešanuješ,
všechny všudy zohavuješ,
každého zahanbuješ,
každého potupuješ,
nic si nevážíš,
každého kazíš,
každého zprzňuješ,
každého zlehčuješ,
na žádného zpomínáš,
na všechny zapomínáš,
cokoliv v tvém domě
vůbec i v soukromě,
všudy naříkání,
kvílení, plakání,
jestli někdo vejská,
hned si zase stejská,
každý konec béře,
smrt tluče na dvéře;
kdokoliv se učí,
trápí se a mučí,
u tebe nic není,
jen nenávidění,
až do usmrcení,
tobě rozprávčti
pravdy neviděti,
všechno milování
jde až do zoufání,
i tvé kupování
jde na obírání,
prošiti do klamu,
až smrt zacpá tlamu.

Ó světe nehodný,
každému jsi škodný,
všechny hned na pořád,
každý trápíš věk, řád;
kdo ti od dětinství
slouží, od mladosti,
ten v zapomenutí
stráví své dětinství.
Pověz, jaká mládež?
Není-li zlost, krádež,
běhání, skákaní,
mrzké tancování
přes ploty, přes louky;
přes pole, přes hory i doly,
v rovině, v oudolí,
přes lesy a háje,
buď března neb máje,
v sněhu, dešti, v čase,
v větru i v nečase.
Mužský věk v kopání, vorání,
v kovu dobývání,
kamení tesání,
v stavení lešení,
v štípení, sazení,
v divným pracování
a přemyšlování,
praktiky i rady,
starosti i zrady,
v koupi i prodaji,
všichni pravdu tají,
buď v soudu neb v sváru,
i v rovnání, v odporu.
Vikle se hlava,
vadne jako tráva,
krátí se duch,
vychází puch,
všechen ztuchlý,
kratší, opuchlý,
tvář zvraskalá,
shrbená postava,
tmělé oči
i pobočí,
sám se třese
jako v lese,
sám churavý,
nic nezdravý,
sluch se tratí,
zrak se krátí,
vzdychá člověk
na každý věk,
líný, slabý,
nejsa zdravý,
sám se vrtí
hned až k smrti.

Měj se dobře, světe,
v tobě se všecko plete,
zločincové,
zlodějové
an ode dne
každodenně
se stínají,
utrácejí,
zákeřníci,
palečníci
v něm se čtvrtí,
jiní mrtví,
loupežníci,
vražedníci
se stínají na planýři,
a kacíři na hranici,
na šibenici
křivopřísežníci,
malí, velicí,
ti se pokutují,
oni vylučují,
též i ven vyhánějí.
Jeden pláče,
jiný skáče,
jeden při dvoře,
druhý nahoře;
žádné míry,
žádné víry,
ty se mne spustíš,
ty mne opustíš.
Měj se dobře, tělo,
tobě se hovělo,
povím můj oumysl,
v krátký uvedu smysl.
Nechť se stará,
kdo jest z světa,
já myslím na věčná léta.

Na ten a takový aneb k tomu podobný způsob toužíc v lese Ivan, zdaleka vale svému panu otci a své milé paní mateři, zpívaje jsa vesel, bezpečněji pokračoval dálejí a dálejí, na to mysle, jak by Bohu nejlépeji v soukromí a krom lidí mohl sloužiti. Bylo mu to mílo, že jemu poddaní jeho korunu královskou a berlu strojí, a on že již těmi o zem hodil, jako i vší pejchou a marnostmi světskými, ale aby ozdobným královským rouchem prozrazen nebyl, šatstvo s žebráky profrejmarčil, bohaté a nákladné v velmi špatné a chatrné: co mu nemálo posloužilo; nebo jak byl doma křik vzešel, že královský syn a nápadník v lesích byl pobloudil a že se s myslivci domu nenavracoval: dva jeho bratří spolu s jiným komonstvem ihned po něm se pustili, aby nalezše, zase domu ztraceného přivedli. Ivan, ačkoliv podál byl odšel, nicméně nemohl se před těmi vyžlaty ukryti, aby nebyl prozrazen, i nalezli bratří bratra svého; však proto, že i šaty i obličej byl svůj proměnil, jej nepoznali. Hleděli sice bratří na bratra, známí na svého, ale působem předně božím svoji svého nepoznali, s ním se tehdy rozžehnávajíce odjeli, on však dálejí a dálejí do hustých lesův se pustil.

Svatý anděl vůdce

Když se tak vesele s světem loučí a žehná náš odběhlec a pocestný svatý Ivan, Bůh milosrdenství a všelikého potěšení nechtěl opustiti svého milostníka, nýbrž, an se nikdy štědrostí předčiti nedá poslal svého posla (bezpochyby anděla strážnýho), který by neznámého a nepovědomého míst a cest provísti mohl. Ta jest boží povaha a ten obyčej, aby kdo pro Boha věci tyto pomíjející opustí a na něho se spolehne, on se neodtrhne, nýbrž on sám vůdce, on sám strážný, on opatrovníkem bude. Svědek jest toho onen svatý arciotec Abraham (ať jiné Nového zákona svaté pominu), když jest vyšel z Ur Chaldejských; svědek též i Jákob, který s andělem zápasil, svědek Tobiáš, který dokládá, že jest požehnaný Bůh, který vyvedl, provodil a zase domu doprovodil Tobiáše mladšího otci svému. Tentýž Bůh neopustil svatého Ivana, doufajícího v sebe, ale z charvátské země po pustinách, po lesích, polích, oudolích, rovinách samotného nezanechal, než tovaryše mu zjednal, který by ho na cestě tak dalece chránil, opatroval i těšil.

Může tu každý pomysliti, jakou radost Bůh připravil tčm, kteří vyhledávají ho, a kterak jest týž Pán duši naplnil dobrými věcmi a potěšením duchovním, že mu nic drsnatého, nic těžkého, nic smutného se nezdálo býti na té tak daleké cestě. Nebo anděl Páně cestu nerovnou zarovnal, tvrdou změkčil, byl v horku stínem, v unavení posilněním, v dešti střechou, v zármutku a v tesknostech těšitelem: on hospodu, on noclehy, on jídla vyhledával. Blahoslavený, o kterého se Bůh stará! Vesele poskakoval sobě svatý Ivan, nebo pro Krista vyvolivše chudobu, bohatství a jeho břímě zavrhl, že mu nic loupežníci neměli vzíti, starosti neměl, že ho Bůh vychovával, o nic se nestaral, tak tehdy lehce proto, že chudý, a vesele proto, že vedením božím kráčí a vychází z domu svého, do země své zaslíbené a zřízením božím předzřízené, do země cizí a daleké, všudy sebou Boha svého maje a jeho anděla; všudy tomu vlast bývá, všudy dobře, kde dobré svědomí a život nevinný.

Hrozné bezpochyby byly pustiny, strašlivé pouště, a to proto, že téhož času, když vůkol všickni téměř pohané a neznabohové byli lidé, zlí duchové, jimž se oni klaněli, v lesích, v hájích etc. větší svou moc a nešlechetnost provozovali. Nic se toho nebál svatý mládeneček, nedal se přestrašiti zlým duchům, který měl ducha Páně při sobě. Mohly i jiné krajiny tak strašlivé býti, nejvíce však zem česká, která všechna modlám a zlým duchům byla oddána za knížat pohanských. Z nichžto když do země naší Ivan vcházel, správu nad zemí držel Neklan, za jeho času mnozí byli v Čechách věštcové i věštkyně, baby čarodějné, jak Hájek v listu LIII dokládá, nepochybně též i mnoho zlých duchův, kteří po horách, po lesích své obydlí a kratochvíle mívali, jim o budoucích příbězích podlé tohoto běhu povídali, odpovědi dávali, nimiž sobě pocty zejskali, aby je ctili a v své mocnosti měli. Že pak již božím řízením jejich panování k konci se chejlilo a že měla česká zem se jako jiné od těch škůdcův vyčistiti, předchůdce nám nějakého poslati ráčil, nového svatého Jana, který by přistrojil a připravil cesty Páně a jeho svaté víře, aby on posty, modlitbami, trýzněním těla uprosil u Pána Boha Čechům světlo ono svaté víry, vedením božím svatý tento, jako slunce z rána vychází, tak on papršlky své vyjevil. Sám ho tehdy anděl Páně z Charvát do Čech vede, až na ona místa přišel, na které někdy ono charvátské před ním kníže, Čech s Lechem bratrem svým se před několika léty, totižto léta božího 644, vypravil, bezpochyby jistě v tom zřízení boží, aby, kteří první do těchto lesův a míst z Charvát české jméno přinesli, zase nový křesťan první, týž národ od ďábelských oukladův, kterých před léty celá tato krajina naplněná byla, chrániti mohl, sem jest se odebral. Okolo léta Páně 853 po vyhlášení za kníže české od lepotův a starších Neklana, syna Křevomyslova, snad toho roku, když se Neklanovi Hostivít narodil; proto tak nazván, že maje poctivé radovánky, hosti své vítal. (Hájek XLVIII.) Slušněji a náležitěji by bylo, kdyby vlast naše česká zem byla z Charvát na poušť naši přenešeného hosta přivítala. Svatý pak Ivan maje před očima obydlí své a své skály od anděla ukázané, se vší radostí v této aneb jiné k těm podobné slova je přivítal:

Vítání pustin a hor svatoivanských

Vítejte, pustiny,
v nichžto sám jediný
budu přebývati,
Bohu děkovati,

že mne vysvobodil,
když jho světa shodil,
přetrhl Pán veliký
všechny marné pletky.

Pán můj - velký mocnář,
všeho světa císař,
jeho komorníkem
budu, služebníkem.

Budu i knížetem,
pánem neb hrabětem,
budu dvořenínem,
nejvyšším kanclířem,

neb jemu sloužiti
jest království míti.
Každý člověk svatý
má jeho klíč zlatý.

Jeho tejná rada,
co má duše žádá
Co jen budu chtíti,
všechno budu míti.

Ó samotné hory,
mého Pána dvory,
vaším dvořenínem
budu, měštěnínem.

Ó poušť roztomilá,
měs neomejlila!
Ó bez hluku místo,
budeš mně za město!

Hájové, lesové,
krásní pahrbkové!
Ten váš obšírný plac
bude mně za palác.

Vítej, širé pole,
vítej i, oudolé,
u vás budu stálý,
přijměte mne, skály!

Utěšený kraji,
v tobě jako v ráji
milé oddechnutí
i odpočinutí.

K toběť unavený,
ó dome kamenný,
z světa se ucházím,
nový hrad nacházím.

Vítej, můj pokoji,
odpočnu po boji,
svět má velký rozbroj,
zde jest stálý pokoj!

Vítej, má jeskyně,
tys má přítelkyně,
v této já zahradě
budu jako v hradě!

Vy moje upění
poslyšte, dychtění,
vám oznámím směle,
že k vám jdu vesele.

Bez ošemetnosti
zde, v mé samotnosti,
bez světa, bez křiku,
všelikého hříchu

k Bohu volám zticha,
vylévám i ducha.
Když vylévám ducha,
Pán půjčuje ucha,

hned bez zatlučení
dává vyslyšení,
se vší paciencí
dává audiencí.

V této zelenosti
jest nové království,
zde mám zlaté berly,
drahé také perly.

Vítejte, stromové,
moji příbytkové,
královská stolice
budeš, borovice!

Vítejte, kamení,
mé milé ležení,
nebo mně za oltář
budete, neb polštář!

Vítej, ó studnice,
budeš má vinice,
připite bez škody
křištálové vody!

Vítejte, mé vody,
netřeba nádobí,
když vás budu míti,
kdy chci, budu piti!

Vítejte, hájové,
obydlí májové,
vítejte, smrkové,
moji příbytkové!

Kam mne cesta vede,
budete sousedé moji,
i ty, má zvěř,
kamkoliv chceš, sebeř!

Nic se nelekejte,
se mnou přebývejte,
ó měšťané druzí,
neb aspoň podruzi!

Vítej i, má laňko,
ó má hospodyňko,
tobě má jeskyňka
otevře okýnka!

Vítejte, lahůdky,
mé milé jahůdky,
co vynáší pole,
bude na mém stole!

Vítejte, byliny,
bukvice, maliny,
vámi se budu pást,
buďte mně za postpást!

Čím Bůh svou zvěr krmí,
budou mně pokrmy,
to mé hodování
bude, radování.

Ó milé pustiny,
sladké samotiny!
Ty pak, milá skálo,
nemáš zboží málo!

Nechť kdo chce,
má práci při panském paláci,
stoje na klouzavým,
na místě vrtkavým.

Ó místo mé milé!
Tys má kratochvíle,
zde bydlí samá ctnost
a sestra nevinnost.

S žádným nechci být znám,
dost, že zná Pán Bůh sám,
jemu se poroučím,
s světem se pak loučím.

Odtud po všechen čas
nenavrátím se zas,
neb zde se položím,
zde mé kosti složím.

S žádným neproměním
obydlé, nezměním,
zde mé oddechnutí
i odpočinutí.

S knížaty a s pány,
s měšťany, zemany,
s císařem i s králi
neproměním skály.

Ti se smrti bojí,
kteří v světě stojí,
jiným všem jsou známí,
sobě však neznámí.

Zde můj bude kostel,
mé lože, má postel,
když složím nádobu,
zde chci jít do hrobu.

Když můj život skonám
a práci dokonám,
ó skálo má, z tebe
potáhnu do nebe.

Poslyšte poslední,
všichni lidé bídní,
Ivan všech něm v skále
vinšuje vám vale!

Půtka s ďábly zlými

Vešel tehdy Ivan muž boží do Čech, a oblíbiv sobě místo a obydlí své v krásném a hlubokém oudolí při jedné vysoké skále, z kteréž silný pramen vody teče, vedením anjelským, který jeho do té skály přivedl, a aby tu zůstal, rozkázal. Když pak dvě léta v tom příbytku veliké a nesnesitelné protivenství od zlých duchův trpěl, a od nich jako přemožen jsa, odtud odcházel, aby jiné nalezl obydlé, i potkal se s ním svatý Jan Křtitel, a řekl jemu: „Ivane, kde jdeš?" I odpověděl: „Zlí duchové mně tu bydleti nedají, půjdu, a někde jinde bydleti budu." Dí on k němu: „Navrať se zase." A dal mu kříž, aby ním žehnaje, zlý duchy odtud odehnal. I učinil tak a navrátil se, maje víru v Pánu Bohu a v slovích Křtitele jeho svatého Jana. Toť oni na něj vzhlédajíce, z té skály hroznými hlasy křičeli, pravíce: „Ivane, nechoď sem, neb my tuto svou lázeň a příbytek máme." I nesl on kříž před sebou, a oni všickni utíkali; jediný toliko, a nejlitější odjíti nechtěl, do skály se vtlačil, na něho velmi škaredě hleděl, a hrozně křičel, i usta svá otevřel, jako by ho chtěl pohltiti. I přiblíživ se k němu svatý Ivan, kříž od svatého Jana sobě daný vhodil do jeho hrdla, a on ještě větší a hroznější křik učiniv, uprostřed této celé skály díru udělav, v okamžení ven vyletěv, za jinými se preč odebral.

Po půtce ďábelské jiné mu nastávalo potýkání od pastýřův a nevážných sedlákův, nebo od nich postižen jsa v jeskyni, hlavu, na kterou bezpochyby zaměřovali, do skály, an mu ustoupila, schoval, od nich pokrvavený, na kameni se posadil, který jeho svatou krev až podnes zachovává měkčejší než lidé, a s velikou vážností ctěná bývá.

Svatý Ivan dobrým se za zlé odměňoval, nebo jednomu z nich hovádko zapůjčené churavé zase zdravé navrátil, a až podnes v té skalině Pán Bůh divné věci působiti ráčí, že mnozí nemocní na bolest hlavy uzdravení bývají, jakž se již někteří divové vyhledávají.

Horlivá modlitba svatého Ivana

Největší práce Bohu oddaných bohomyslných mužův na poušti jest s Pánem svým rozmlouvati, a jako s králi dvořané, tak oni s svým králem a pánem všeho světa skrze modlitbu audiencí vyhledávají. Právě svatí jsou komorníci, jimžto modlitba jest znamení jako nějaký zlatý klíč, nímžto oni nebe nebo zavírají, nebo otvírají, a hojných pokladů od štědroty boží nabývají. Takové obcování měl onen první pustin obyvatel svatý Jan Křtitel, po něm svatý Pavel první jeho následovník, jako i svatý Anton celé noci od západu až do východu v té bohomyslnosti trval, tak i jiní od lidí proto se vzdalovali, aby Bohu častěji skrze svatou modlitbu se přibližovali. A co by medlé jiného celý dny a noci mohli vděčnějšího a podstatnějšího činiti, jako s Bohem obcovali? Líbezná jest věc milým svatým božím o svém Pánu mysliti, jeho slova rozjímati a v srdci zachovávati. Svatýmu jistě Antonovi celý tento svět knihou byl, v nížto on všemohoucnost boží a přítomnost svého stvořitele v jeho tvoru čítával a sobě rozpakoval. V týž knize, v tvoru totižto božím, svatý Ivan každodenně i každoročně čítával, z ní vždycky rozjímal, aneb o Bohu, aneb s Bohem jednal. Oltář jeho kříž, kostel jeskyně, obraz boží přítomnost, podnoží tvrdá skála byly. Na tý skále svatý náš královský poustevník před svým vítězným křížem, jako před oltářem, padna na své kolena, velebnosti boží se klaněl a modlil a ducha svého vyléval: jednak chvály boží vypravoval, zase o nebeské slávě všem vyvoleným připravené rozmejšlel: opět, kterak za zlé činy zatracencům muky pekelné na věčnost jsou zhotovené: jak smrt jistá a nejistá jistá že umřeme, nejistá, že kdy nevíme; jak přísný poslední soud! To jeho čtení, to myšlení, to rozjímání. V nichžto tak horlivě se jest cvičil, že i na pokrm, i na nápoj, i na tvrdost země zapomínal. Mezi tím Bůh všemohoucí na budoucí památku horlivého svého modlitebníka a orátora to místo novým zázrakem obdařiti ráčil. Nebo ten kámen, na kterým klekával a tak se horlivě modlíval muž boží, tak se obměkčil, že šlépěje svatého muže tu v sobě zachoval, a jako vosk pečet, tak on nohy jeho, kde stával, a kolena, kde jest klekával, znamení v sobě schoval. Jak se tehdy horlivě Bohu svému modlíval, kdyby jiného znamení nepozůstávalo, z toho samého poznat se může, že samé šlépěje noh a znamení kolen, které se až podnes ode všech spatřují, vysvědčují. Na to znamení a týž šlépěje léta božího 1653 Jeho Milost císařská Ferdinand IV., římský král, toho času uherský a český, na témž kameně na své královské kolena pokleknouti a Bohu se jest pomodliti ráčil.

Laňka hospodyně

Divný jest Pán Bůh v svatých svých, a zvláště v těch, kteří svou nevinnost, na křtu svatým přijatou, žádným větším aneb smrtelným hříchem nezprznili a bez ouhony na tomto hříšným světě živi byli, ve všem jako Pánu svému, Bohu poslušní božským přikázáním. Nebo když oni Bohu poslušní jsou, Bůh zase se jim odměňuje, a jako Adamovi, dříve nežli rozkaz boží přestoupil, jim živočichy podrobuje. Tak náš Ivan, jako nějaký první Adam v svém ráji Pánu Bohu živ pobožně jsa, toho též daru a dobrodiní božských zasloužil. A ačkoliv mnohým svatým rozličná jest od Boha moc dána, že oni jako nějací tohoto světa páni a králové rozkazovali živlům, horám, zvěři, bouřkám, vlnobití, však nemalou moc náš svatý Ivan jest nabyl, nebo z povětří mocí svatého kříže ďábly jest vypudil, skály mu se měkčily, kamení voskovělo, voda též jemu na službu hleděla, ano i nerozumná hovádka jemu se poddávala. Čijí ony svatost svatých lidí, nejvíce těch, kteří od lidí vzdálení po pustinách a po horách Pána Boha vzývají.

Mnohokráte čteme v historiích, že lev, divoký vepř, nedvěd, vlk, jeleni tak okrotli, že svatým povolní a jako slouhové posluhovali. Svatý Fructuosus nedvěda bratra svého nazýval a stádo svých ovčiček jemu k opatrování poručil, aby je na pastvu hnal a zase domu doprovodil. Mnohým svatým poustevníkům lvové sloužili. Někteří živočichové též nějakou útrpnost spolu s svými svatými měli. Kůň jistě svatého Kolumba smrt oplakal a laňka od téhož svatého obráněná proti psům, vděčnou se za to dobrodiní ukázala. Byli též mnozí svatí od zvěři vykrmení. Má francská zem svého svatého Jiljího, má též naše česká svatého Ivana, oba tito byli od laňky vychováni.

Má Bůh otec všeho tvoru velikou péči o své milé poslušné dítky, má též i svou čeládku, kterou rozsílá, aby své krmili: jako svatému Eliášovi poslal havránka, aby jemu jistého času chléb nosil, jako i v Novém zákoně svatýmu Pavlovi, prvnímu poustevníkovi, a svatému Antonovi po témž ptáku jako služebníku pokrm jest odeslal. Naposledy nikdy jsem neviděl spravedlivého opuštěného, ani jeho símě hledajícího chleba. Ale ty, které svaté vychovaly, zvířátka, také někdy byly boží vyžlátka, které své vyslídily, a lidem vyzradily. Tak svatého Arnulfa vlk zase k tomu městu, od kterého, aby biskupem nebyl, utíkal, přivedl, a jako do rukou dodal. Množství zvířat u cely svatého Florentia shromážděných králi Dagobertovi téhož svatého vyzradily: v našich českých lesích jelen aneb laňka dvý knížat, Oldřicha k svatému Prokopu a Břetislava k svatému onomu divnému muži Guntýřovi, přivedla. Jak náš svatý Ivan jest vyjeven, uslyšíme, když dříve jeho úpění, toho polesního slavíčka uslyšíme:

Řebříček do nebe
Dychtění po nebi svatého Ivana

Ó nejjasnější králi,
nepřemožený císaři,
jak tebe všechno chválí,
velikomocný mocnáři!

Ach! Co jsme my jen, lidé?
Opovržení tvorové.
Co jest po světské bídě?
My jsme jednom červíčkové.

Ach! Já všecken studený
mezi těmi jiskřičkami,
od tebe jsa vzdálený
mezi tvými hvězdičkami,

tobě vzdávám korunu,
kterous mně dal, zas daruji,
nechci sedět na trůnu,
co jest tvého, navracuji.

Již vím, proč jsem studený,
proč láskou boží nehořím,
že jsem všecken zželený,
stydnu, avšak se nekořím.

Abych tě vyhledával,
mou zem, vlast všecku opustil,
s tebou obydlí míval,
statek, zboží jsem propustil.

Sem jsem přišel na skály,
do lesův týto pustiny,
kde tě stvoření chválí,
chtěl jsem sloužiti jediný.

Než přece, Bože, chřadnu
z přirozené studenosti,
však přece i zde vlažnu,
nepřidáš-li horlivosti.

Ó lásko, ó můj Bože,
přece mne vždycky vzbuzuješ,
dáváš pokrm i lože,
ve dne v noci podněcuješ!

Za to tvé dobrodiní
velice tobě děkuji,
žes mně dal hospodyni,
nížto já se obživuji.

Všechno, co vůkol vidím,
k boží lásce podněcuje,
až se hned v tvář mou stydím,
abych ti sloužil, vzbuzuje.

Skála má i stromoví
mně povídá dobrodiní,
obydlí mé i křoví,
aj mě z nevděčnosti viní.

Skála dobytá křížem,
když jsme zlé duchy zahnali,
jako nějakým klíčem
toto jsme místo dostali.

Na tu věčnou památku
když zanechám za znamení
kříž k budoucímu svátku,
bude mluvit dobrodiní.

Ó nebeská štědroto,
jak se staráš o své děti,
nevýmluvná dobroto,
vše živíš, co jde, co letí!

Zpomenuls na mne tvého,
dal jsi tvému služebníku,
neopustils věrného,
za chůvu - zvířátko laňku.

Ta mne svým časem chová,
jako by byla rozumná,
ta mě k hrobu dochová,
ačkoliv jest nerozumná.

Ach! Já všecken studený
ještě Boha nemiluji,
měděný i železný,
za tvou laňku neděkuji.

Ach! Ty moje bylinko,
též i okolní kvítkové,
i též má konvalinko,
buďte mé lásky svědkové!

Ach! Vy zemské hvězdičky,
růže polní i fialo,
vy jste moje očičky,
u vás se mé srdce zhlídlo!

A ty, sestro včeličko,
propůjč mně nyní křidýlka,
ať já navštívím kvítko,
bude tomu malá chvilka!

Když budu lásky boží
z kvítku sobč med sbírati,
jak jen uhlídám růži,
hned začnu k nebi lítati.

Ach! Kvítkové šlépěje,
vy jste to boží zrcadlo,
až se mně srdce směje,
když vidím boží divadlo!

Když já se na vás dívám,
hned mne do nebe vedete,
s vámi obcuji, zpívám,
vždy tovaryše najdete.

Vy jste mně za žebříček,
po němž do nebe vstupuji,
vy jste mně za vozejček,
voj k nebi můj obracuji.

Ach! Vy jste jen jiskřička
té neskončené jasnosti,
ach, malá krupějička
všemohoucí líbeznosti!

Jak musí býti krásný prst,
který vás tak maluje:
Bůh - malíř velmi jasný,
ten mne skrz vás potahuje.

Pomíjející kvítí,
nějaký obraz světlosti,
na čas, na čas se svítí
se vší svou krátkou milostí.

Pojednou krása mine,
ona věc věčná zůstává,
než se nadám, pomine,
proti, která mně nastává.

Již se nad zemi vejším,
již se k nebi přibližuji,
co po květu vezdejším,
již mezi hvězdy tancuji.

Mějte se dobře, kvítí,
spolu i zelená trávo,
míň vaše krása svítí,
marností jsi, světská slávo!

Již, již já vzhůru lítám,
již nový měsíc nastane,
jiné již kvítí vítám,
ale to kvítí nezvadne.

Vítej, ó krásný Bože,
vítej, srdce oddechnutí,
jenž jsi na věčné hoře,
tys mysli odpočinutí!

Ach! Bude, bude ten den,
když tě, ó kráso, uhlídám!
Když pomine noc i sen,
když se s vámi, svatí, shledám.

Bude, bude, když trupel
hlíny země se rozvalí,
když bude tělo popel,
vyletí duše ze skály.

Na ohnivém oltáři,
láskou boží podpálený,
vyletím k věčné záři,
budu všechen obnovený.

A ty, boží hvězdičko,
když na ty věčné podletí
učiníš mně hnízdičko,
když z těla duše vyletí!

Ej, jak na louce kvítko
když se znova rozvinuje,
dělá sobě křidýlko
a k nebi se pozdvihuje!

Vonný libý větříček
po lukách, po poli věje,
teplý padá deštíček,
až se zvadlé kvítí směje.

Ej, jak červená růže
milostí boží plápolá,
který tě spasit může,
abys miloval, vše volá!

Ej, jak se břečtán vzhůru
pne listím vždycky zeleným,
vede k věčnému kůru
svým pohleděním veselým!

Ej, jak pláče travička
ranní rosou pokropená,
slza jako perlička
visí co hvězdička krásná!

Rosa vede po zvěři,
zajíce, lišku šlakuje,
mé srdce tomu věří,
že po Bohu pokračuje.

Ach! Všechno Bohu slouží,
všechno to jemu k libosti,
jak můž, po Bohu touží,
co já učiním v lenosti?

Ach! Vše slouží, jak může,
květne červená, zelená,
i lilium i růže,
všechen tvor Boha znamená.

Když se to všechno Bohu
k libosti, kvítí, maluje,
proč já též, jak jen mohu,
nectím, duše nemiluje?

Svou všechno zeleností
mne zve k Boha milování,
svou slávou, svou slíčností,
kvítí boží milování.

Já sám lenivý budu?
Co jsem povinen, opustím?
Za ním já rychle půjdu,
s Bohem, jeho se nespustím.

Co jest, co k zemi tlačí,
proč se k nebi nevypínám?
Proč mých hříchů nepláči?
Proč k Bohu ruce nespínám?

Ach! Bože můj, tě všechno,
co se na lukách maluje,
jest jako lásky okno,
všechno tě kvítí miluje!

Dej, Bože, ať milosti
tolikerými miluji,
kolik jest v lese listí,
kolik kvítí nám malují!

Kolik na louce kvítí,
kolik jest v moři krůpějí,
kolik se i hvězd svítí,
kolik stromů i vícejí,

kolik v zahradě kvítkův,
kolik bylin v poli leží,
kolik po lesích lístkův,
kolik řek, potokův běží,

tolik, Bože, dej srdcí,
tolik ust, ať tě vyznávám,
pojmi mne k sobě brzy,
ač mne nehodným uznávám!

Ej, jak pěkně zpívají
polesní tvoji ptáčkové,
jenž semotam lítají!
Slavíčkové jsou žáčkové.

V rozsedlinách samotné
po tobě touží hrdličky,
bez svého Boha smutné
po kvítkách zvučí včeličky.

Oni větříčkem hnutí
klanějí se ti hájové,
jak mohou, se vší chutí,
líbezně znějí májové.

Po kamínkách padají
libí čerství potůčkové,
jak mohou, vyznávají,
jako nějací broučkové.

Ach! Všeckno svému Pánu
hejbá se, slouží, tancuje,
k večerou nebo k ránu,
vždycky se Bohem raduje.

Všechen tvor svými hlásky
Pána svého vychvalují,
jsou svědkové tvé lásky,
jak mohou, Boha oznamují.

Ach! Já samotný mlčím,
až jsem v tvé chvále oněměl,
nepovídám, nekřičím,
jako bych jazyka neměl.

Propůjč mně, Pane, usta,
dej tolik, Bože, jazyků,
ať tato místa pustá
nejsou bez chvály, bez křiku!

Dej, kolik mají včely
medu, kolik ptáci hlasu,
ale ať jsou veselí,
kteří chválí boží krásu!

A ty, má hospodyňko,
vejdi na pastvu zelenou,
od Boha daná laňko,
ale ať tě nenaleznou!

Ty jsi má milá chůva,
ty mne krmíš, ty napájíš,
tebou mne můj Bůh chová,
ty mne těšíš, ty mne krmíš.

Mne, starce již sešlého,
an všechen do hrobu padám,
až do dne posledního chovej,
já se v hrobě skládám!

Vejdi, vejdi, má laňko,
když se budeš tam vně pasti,
vejdi, má hospodyňko,
oči budu k nebi klásti!

Svatý Ivan vyjeven

Nechtěl Pán Bůh délejí svého služebníka v temnostech a ouzkostech zanechati, nýbrž aby se vyjevili skutkové boží a chvála jeho se rozšiřovala, čas nastával, aby se i svým v známost uvedlo. Netajil se on sice před okolními svými sousedy, ale byli pohané, které jak mohl, dobrým příkladem a dobrými ctnostmi k víře křesťanské lákal: ano někdy i zázraky je k sobě a k Bohu vábil: nebo propůjčené sobě hovádko zase zemdlené a churavé hospodáři domu čerstvější odeslal, mnoho jiných věcí se dálo, ale že poznamenáno není jiného způsobu, totižto, co z týchž kronik hodnověrných vytaženo jest, sebereme.

Léta tehdy 909, ten rok po narození svatého Vácslava, Bořivoj kníže české první z křesťanů, an před čtyrma lety, aby Pánu Bohu lépejí sloužiti mohl, od světských prací se vzdálil, knížetství z sebe složil, na Spětihnčva syna svého je vložil, byvše bytem na Tětině s manželkou svou svatou Lidmilou, chtě sobě kratochvil učiniti, na lov přes řeku, jenž Miza slove, vyjel, kde se mu ihned poštěstilo, nebo kníže sám svou vlastní rukou prostřelil jednu velmi velikou laní, která jsouc prostřelená, utíkala do vody, kníže za ní: laň k svému známému obydlí přiběhše, tu od knížete vlastním mečem probodená, jak z vody vyšla, hned padše umřela, a z jejího vymene velmi nad obyčej mléko teklo.

Kníže nemálo se ulekl, a tu stoje, velmi se tu počal diviti s svými služebníky.

Toť muž jeden dosti veliké a velmi hrozné postavy, s holí, v sukni dlouhé, bos, vlasy nad obyčej dlouhé maje, obočí až přes oči převěšené, vyšel z té skály, a řka jemu: „Proč jsi mně zabil mé zvířátko?" Bořivoj se velmi ulekl, i všickni služebníci jeho, neb takové osoby člověka prvé nikdy neviděli, domnívajíce se býti nějakou šelmu, knížete svého, aby pryč utekl, pobízeli, a poodstoupivše, všickni se zase navrátili. Tu Bořivoj, jako by se otřásl, vzav zmužilost a blíže k němu přistoupiv, řekl jemu: „Zaklínám tě skrze Ježíše Krista Syna božího, aby mně pověděl, zlé-li jsi či dobré?" Odpověděl muž boží: „Člověk jsem a služebník nehodný Pána Ježíše, jenž tuto bydlím, ve jméno svaté Trojice, s pomocí Krista Ježíše a Matky jeho Panny Marie a svatého Jana Křtitele." I řekl Bořivoj: „Prosím tebe, uveď mne do svého příbytku." I řekl muž boží: „Podiž a ohledej." A obrátivše se, šel do skály a Bořivoj s svými služebníky za ním, a kdy jsou tam vešli, divili se takovému příbytku. I řekl kníže k němu: „Prosím tebe, které jest tobě jméno?" Odpověděl: „Na křtu dáno mně jméno Ivan." Řekl Bořivoj: „Odkud jsi sem přišel? Z kterého jsi národu? A dávno-li zde bydlíš?" Odpověděl: „Z země charvátské. Otec můj sloul Gestimulus a mátě Elizabeta. Slyšel jsem, že by Neklan kníže tuto zemi toho času spravoval, když jsem já sem všel, 42 léta zde bydlím, již jest let 14, jak mne žádný neviděl člověk, ani jsem z této skály ven vycházel." 1 řekl: „Co jsi pak měl za pokrm?" Odpověděl: „Milost boží dala mně toto zvířátko, z něhož jsem mléko za pokrm užíval." Řekl Bořivoj: „Vidím, že jsi muž boží a svatý, prosím tebe, vsedni na můj kůň a pojeď do mého příbytku, a vložíš ruku tvou na hlavu manželky mé, a dáš jí požehnání." Odpověděl Ivan: „Neumímť já na koni jezditi, však bude-li vůle boží, tvůj příbytek uzřím." Tu hned rozžehnali jsou se žalostně, a Bořivoj zvířete vzíti nechtěl. I řekl Ivan: „Vezmi a rozděl je na kusy a rozdej chudým, ať za naši duši prosí Pána Boha." Tak nemohl dřívejí zjeven býti v Čechách, leč by křesťanstvo v něm bylo, a jinému žádnému, jen křesťanského královského rodu, křesťanské a pobožné kníže pobožnému a prvnímu křesťanu, Ivan Bořivojovi se jest jednou zjevil.

Skonání svatého Ivana poustevníka

Poslední půtka svatého Ivana nemálo se k prvnímu přirovnává boji, který byl z mladosti pocítil, an zase Ivan ke dvoru knížetcímu, od kteréhož byl z mládí utekl, byl pozván. Nebo Bořivoj, když se z lovu na Tětin navrátil, Lidmile manželce své strašlivě i žalostivě vypravoval o tom, co se jemu na tom lovu bylo přitrefilo, a ona to slyšíce plakala, a žádostivě viděti žádala muže božího. A té noci oba jsou se Pánu Bohu snažně modlili a ráno poslali jsou kněze Pavla a s ním šest služebníkův, aby jej namluvil, a přivedl do jich příbytku muže a člověka svatého. Oni pak přijevši k němu, jej jsou na osla vsadili, a na Tětin poctivě nesli. Bořivoj a Lidmila daleko vyšli proti němu, klanějíce se, na svůj hrad vedli a mnohé před ním položili pokrmy, a nic nechtěl okusiti. A po malém času hned toho dne, vzavše od něho požehnání, jej jsou na jeho žádost propustili a zase do příbytku s těmi služebníky poslali, který žádal kněze Pavla, aby se k němu třetí den navrátil, a jemu tu v jeho příbytku mši svatou sloužil. I učinil tak kaplan na žádost jeho. Tu Ivan Pánu Bohu a knězi Pavlovi z svých hříchův se vyznal, potom zjevně, co a jak se jest s ním dálo, oznámil. Když mši svatou dokonal, Ivan se svátostí posilnil, Pánu Bohu se snažně modlil a třetí den na cestu života, po tomto časném putování odešel, a tu jest na tomto místě v té skále, jak žádal, pohřben.

Zavírka

Ten jest konec živobytí svatého muže, prvního v Čechách křesťana a poustevníka svatého z královského rodu Ivana, jak svatě živ byl, tak svatě skonal; ale ještě jeho pozůstalosti a kšaft oznámíme.

V chudobě jsa živ, nic obzvláštního nemaje, však přece co měl, i o to se s jinými podělil. Po odevzdání předně duše své stvořiteli svému, od koho ji přijal, zase ji navrátil, jsa všemi svátostmi opatřen.

Tělo své témuž místu, na němž téměř 50 let život příkrý a tvrdý vedl (pokušení jak od zlých duchův, tak od zlých lidí mnohé snášel), odevzdal, a ne jinde než tu žádal pohřben býti, kterýž hrob nejosvícenější arcikníže Leopold, Jeho Milosti císařské Ferdinanda III. pan bratr, Jeho Milosti královské Leopolda I. pan strejc, šarlátovým pláštěm přiodíl.

Laňku svou prostřelenou chudým dáti poručil.

Knězi Pavlovi požehnání své odevzdal, pobožným knížatům, Bořivojovi křesťanu prvnímu a svaté Lidmile manželce jeho, ten kříž vítězný, který mu byl svatý Jan Křtitel daroval, aby ním proti pekelným duchům bojoval, skrze kněze Pavla odeslal.

Všem královským a panským dvořenínům příklad a za sebou cestu ukázal s takovým napomenutím:

Stůj, kdekoliv chceš, nahoře
při královském panském dvoře
na stupni velmi kluzkém.
Mně jest milá přítelkyně,
samotina a jeskyně,
ačkoliv v místě ouzkém.
Mně jsou milejší pustiny,
v nich přebývám sám jediný,
kde mému králi sloužím.
Zde jsem živ sobě samému,
nehledím v službu jinému,
po mém Bohu jen toužím.

Když mne Pán k sobě zavolá,
má duše bude hotová,
hned se s světem rozloučím.
Nechť se onen pádu bojí,
jenž na stupni kluzkém stojí,
Bohu všecky poroučím.

Nebylo tak mnoho o něm minulých let naslejchat, snad nebo proto, že ta dobrodiní, které Pán Bůh skrze přímluvu a orodování jeho působil, nebyly zaznamenaná. Anebo pro ty nešťastné vojenské léta, jak i tyto, tak též i jiné věci pamětí hodné pominuly, a zahynuly, anebo že kacířstvo, které se všem svatým rouhalo, to, co o něm poznamenáno bylo, ututlalo a udusilo. Nicméně teď, chvála Pánu Bohu, nechce on Pán všemohoucí déle ctnost toho svatého tajiti, nýbrž mnohými milostmi na světlo s ním vychází, jaká dobrodiní, zázrakové, milosti se dály, bohdá všecko se zaznamená s důležitými od církve svaté průvody. Jistě i sami zavěšení z vosku darové svatost jeho ukazují, ano i ta slavná pamět starobylou zvyklost pobožnosti navrhuje: kterak totižto lidé k tomu svatému místu, i k svatému Ivanu, byli náchylní. Ať jiné léta pominu, minulého roku 1656 do tří tisíc lidu u svaté zpovědi a u přijímání se vynašlo. Té naděje jsme, že budoucně ti, kteří dostali v Skále dobrodiní, skrze téhož svatého orodování vděčnější se naleznou, a tu, kde náleží, při správci místa téhož, anebo kde jinde, aby všecko ke cti a chvále boží, a svatého Ivana, jak náleží vykonali, nezatají, než v známost uvedou.

Snopček života svatého Ivana

Dnes zpíváme o Ivanu,
který se zalíbil Pánu
ihned od svého dětinství,
zanechaje své dědictví.

Nic jest nedbal na koruny,
ani na královské trůny,
jinou on žádal korunu,
která jest v nebeském trůnu.

Na království jsa zvolený
od otce i vyhlášený
myslil, kterak toho dojít,
by mohl království zbaven být.

Vyprosil od otce lhotu,
v tom rozjímal světa psotu.
Myslivost i kratochvíle
vyprosil sobě té chvíle.

V tom se s otcem rozžehnává,
matce políbení dává.
Když se ubíral na štvaní,
myslil jen na utíkaní.

Jiní v lese sem tam běží,
jemu jiné v srdci leží,
když jeho sem tam běhají,
Ivan rozjímá o ráji.

Své dvořany rozlosoval,
sem tam po lese rozeslal,
sám jest modlitbou Boha štval,
s nímž se preč z země odebral.

Oděv změnil, pryč utíkal
a sem k nám do Čech pospíchal.
Bratří když bratra honili,
neznámého propustili,

nechtěv býti lidem známý,
měv dost, že zná jej Bůh samý.
Anděl provodil do skály,
kde jest měl obydlí stálý.

Hned jak zlý duchy uklidil
a svatým křížem vypudil,
tu jsou oni utíkali
z té své starodávní skály.

Přived nám Pán Bůh Ivana
za času správce Neklana.
Jeskyně dům jeho, bydlo
sprosté, lehké též i jídlo.

Polní byliny potrava byly,
jahůdky i strava.
Zem lůžko, a polštář kámen,
dost nápoje dával pramen.

Když tak Bohu sloužil Ivan,
vyjel první křesťan a pán
český, Bořivoj na štvaní,
kdež prostřelil jeho laní.

Tak se muž boží vyjevil,
kdo by byl, pánu se zjevil.
Zjeven knížeti českému
blížil se též k konci svému.

Neb jak hrad Tětin navštívil,
brzy se k své smrti blížil,
Pánu Bohu počet vydal,
knězi se tejně zpovídal,

svátostmi spraven, jak sluší,
tak vypustil svatě duši.
Ivan odpočívá v Skále,
dvořanům vinšujíc vale.
Amen.

Modlitba k svatému Ivanu

Svatý Ivane vyznavači a patrone, z Gestimula zajisté krále charvátského zrozený, však království světa a všecku okrasu jeho potupiv, na poušť v mladém věku jsi odešel, za deset let samými bylinami a kořením jich živ jsa, až i od bratří tvých tebe pilně hledajících navštíven, však od nich (čeho jsi od Boha modlitbami svými sobě uprosil) poznán nejsa, do této pustiny za spravování země české Neklana knížete jsi přišel, kdežto s nepřítelem šeredným mnoho a prodlouženě bojuje, již jako nad tím teskliv jsa, místa proměniti a ustoupiti jsi chtěl, byť svatý milý Jan Křtitel tobě ucházejícímu v cestu nepřišel a kříže nepodal, nímž jsi zlostné duchy mocně vypudil. Potom mlékem od lani jsi krmen, a od Bořivoje, knížete českého (o němž tobě svatý Jan Křtitel tehdáž předpověděl, že k tobě přijde, aby jemu oznámil, tak aby on v této jeskyni Pánu Bohu ke cti a chvále, ku poctivosti svatému kříži, blahoslavené Panně Marii, a své, totiž Jana Křtitele, po smrti tvé chrám tento vystavěl), nejprve nalezen a z jeho oznámení od sv. Lidmily pobožněs navštíven byl. K jejichžto mnohým prosbám nakloněn, potomně jsi je zase navštívil na zámku Tětinu a je mnohými nebeskými pokrmy nasytil. Odtud se navracujíce (lidí všudy ucházeje) po neznámých cestách blíže Loděnic, již ustalý na kámen ostrý jsi se posadil, jejs rovným a hladkým učinil, kdežto zraněn jsa kamenem až do krve, kámen, kterýž posavad tobě ku poctivosti se zachovává, krví skropený, kteráž se smazati nemůže, jsi posvětil a jej oslavil. Kůň pak, kterýž tobě od litujícího tebe sedláka propůjčen byl, hned z pouště tvé daleko tlustší a pěknější jsi navrátil, a domu aby sám šel, rozkázals. Naposledy když jsi se k smrti přibližoval, od kněze Pavla, kteréhož svatá Lidmila z vnuknutí anjela ve snách k tobě poslala, jemu se z hříchův svých vyznav, velebnou svátost oltářní a poslední pomazání jsi přijal. Kterýž i tebe, jakož jsi toho žádostiv byl, a u Pána Boha uprosil, v tomto místě pochoval, i toho u Boha zasloužil, aby v něm blahoslavená tvá památka zůstávala, kdež mnozí pobožní a bohabojící lidé tebe často se vší uctivostí a pobožností následují, Pána Boha v skutcích tvých předivných chválíce. Tebeť pro tu milost, tobě od Pána Boha danou, a pro tvé svaté zasloužení důvěrně prosíme, že se k nejblahoslavenější Panně Marii, svatému Janu Křtiteli a svaté Lidmile přimluvíš, aby oni společně za nás se Pánu Bohu modlili, tak aby. chom mohli skrze všech vás přímluvu, na této poušti tohoto světa, milosti a požehnání božího dojiti a tudy vší zimnice, moru nakažujícího i všelikého nebezpečenství duše i těla, v mysli vší mdloby, a zděšení ujiti. A odřeknouce se právě a docela Satanáše a slávy tohoto světa, myslíce na samého Pána Boha a spasení duší svých tak živi byli, anebo tak časné věci prošli, abychom věčných nepotratili, a zaženouc od sebe ďábla před hodinou smrti naší, mohli s zkroušeným srdcem a dokonalým vyznáním hříchův svých i dosti činěním za ně, příjmouce předrahou velebnou svátost i posledního pomazání, majíce zdravý rozum a dobrou vůli, křesťanského pohřbu a potom života věčného dojíti.

Skrze Ježíše Krista,
Pána našeho.
Amen.