> Různé / Pouť do Valle de los Caídos

Pouť do Valle de los Caídos

Všechno začalo nenápadně při debatě dvou přátel nad sklenkou. Jako vždy se povídání přelévalo přes různá témata. Nějak došla řeč také na Španělsko a jeho dějiny, jejichž odkaz vnímáme velmi podobně. Slovo dalo slovo...

Tímto pohledem se loučíme s Prahou...

Při příletu do Španělska nás vítá nádherné slunečné teplé počasí. Jako by se pro nás v realitě plnila dávná klíčová věta povstalců: „El cielo está sereno sobre España. Ningún cambio.“ – „Nebe je jasné nad Španělskem. Žádná změna.“

Následujícího dne v 8.20 odjíždíme z Madridu směr Valle de los Caídos. Čeká nás asi 50 km cesty. Pomalu svítá a je jasné, že to bude nádherný den po všech stránkách. Na obzoru spatřujeme siluetu kříže, tyčícího se ve Valle. To, co nás pomalu ale jistě zachvacuje lze popsat jediným slovem EUFORIE!

Ve Valle de los Caídos nás vítá monumentální brána, kterou hlídá Guardia Civil. Je něco po 9 hodině. Bohužel zjišťujeme, že lístek, bez nějž se nahoře do katedrály nedostaneme, nám prodají až v 10 hodin, kdy je oficiální otevírací hodina. To komplikuje naši situaci. Víme, že mše svatá začíná v 11:00 a nás čeká cesta pěšky. Znova studujeme mapu, počítáme a zjišťujeme, že je před námi cesta dlouhá 6 km s převýšením cca 600 m až do výše skoro 1500 m n.m. Pokud chceme stihnout mši, budeme muset opravdu přidat do kroku. Anglicky ani německy s námi nikdo není schopen mluvit a prodejci lístku jsou velmi komisní. Přestože jsou již v úřadu, okénko neotevřou, ani když je prosíme. Poprvé se usmějí, když pochopí, že chceme jít nahoru pěšky. Na prstech ukazují, že je to 6 km. Inu, co se dá dělat. Kvůli vám, pánové, budeme muset jít opravdu rychle. Vycházíme. Je chvíli po desáté hodině.

Tempo nasazujeme opravdu ostré. Ale euforii neztrácíme. Spíše naopak. Cestou se modlíme růženec; nakonec stihneme nahoru dva. Oba růžence obětujeme mimo jiné za oběti padlé v občanské válce, a také jako poděkování za zdar cesty. Kolem nás tu a tam projíždí auta směrem nahoru. Někteří řidiči a spolujezdci se dívají poněkud překvapeně.

Dvě postavy s růžencem v ruce a batohem na zádech pochodují rychlým krokem vzhůru.

Kousek před půlkou cesty vcházíme na most nad hlubokým údolím. Je odsud krásný výhled na Valle de los Caídos. Tady činíme krátkou odpočinkovou přestávku. Oči obou poutníků se upírají ke kříži... 

...pokračujeme dál a do takřka posvátného ticha zní jen slova růžence...

Cíl je na dosah. Jen nesejít z cesty, s křížem stále před sebou. Stejně jako v životě...

Byť se to v mohutnosti pohoří Sierra de Guadarrama nezdá, žulový kříž je 150 m vysoký a jde o nejvyšší volně stojící kříž na světě. Omnia ad maiorem Dei gloriam!

Je 10.55, když přicházíme nahoru. Stále ještě nevěřícně se díváme vzhůru ke kříži.

V katedrále je zakázáno fotit. Nakonec je to pro nás dobře. Je nutné se vnitřně usebrat a myšlenky přes všechno vzrušení směrovat k věcem nadpozemským...

Při vstupu do katedrály procházíme detektorem a z lámané angličtiny strážců se dozvídáme, že mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou se nekonají prohlídky, protože je mše. Odpovídáme, že to je přesně náš cíl. Vstupujeme do katedrály.

Přesně v 11 hodin začíná mše svatá. V katedrále je přítomno jen několik jednotlivců. Jsme mezi nimi i my. Mše je sice NOM, ale je z našeho pohledu z několika důvodů poměrně pěkná a důstojná.

1) Mše se slouží ve španělštině, která nemá od latiny daleko a svou zpěvností je skutečně příjemná.
2) Umístěním oltáře v centru (přičemž kostelní lavice jsou ve všech 4 směrech od něj) a zároveň tím, že mši slouží 9 kněží, kteří jsou při proměňování kolem celého stolu, poněkud odpadá nepříjemný pocit, že se slouží čelem k lidu.
3) Zpěv benediktinů je v tomto skvělém prostoru naprosto úchvatný a dodává celému obřadu opravdu krásu.
4) Samo prostředí je velmi důstojné i s ohledem na historii.
5) Hlavní celebrant je ztělesněním nadčasovosti poslání kněze. Takovouto skutečně poctivě a uctivě uchopenou NOM  asi člověk běžně neuvidí.
6) V momentě proměňování celá katedrála pohasne a ze stropu se soustředí jediný pramen světla přímo na oltář a kříž.

Slovy nejde popsat pocit úcty a důstojnosti té chvíle.

Mši prožíváme velmi silně. Ve chvíli přijímání Svátosti oltářní jsme opravdově dojatí. Jediný, v řadě lidí stojících vedle sebe, při přijímání poklekám; snad na vteřinu se v očích kněze objevuje údiv, než pokračuje s kamennou tváří v dalším celebrování mše.

Mše končí.

Ještě chvíli setrváváme v tichu a pak jdeme splnit svou povinnost.Tuto chvíli jsme si představovali v duchu mnohokrát – modlitba na hrobě hrdinného katolického generála Franka. Máme štěstí... Po mši trvá ještě asi 15 minut, než se do katedrály nahrnou davy turistů, z nichž nejotravnější jsou bezesporu Američané. Ještě předtím poklekáme u hrobky caudilla a tiše se vkleče modlíme. Katedrálou zní varhany, jak jeden z mnichů začíná po mši hrát. Několik dalších mnichů se na nás po očku dívá a pravděpodobně přemýšlí, kdo jsme. To ale vnímáme jen na letmou chvilku. Modlitba musí být vážná a soustředěná. Srdce nám buší a oči se lesknou. Modlitba končí. Poté vstáváme a naposledy tiše zdravíme Generála.

Katedrála se rychle plní turisty, z nichž mnozí nemají špetku úcty. Snažíme s na to nemyslet a vychutnat si s pokorou přítomnost této chvíle. Letmo se modlíme také za mučedníka občanské války, Josého Antonia a pak ještě poklekáme v obou bočních kaplích a znova se modlíme, tentokrát za všechny oběti občanské války. Za ně také každý zapalujeme jednu svíčku. Ještě krátce komunikujeme s jedním z mnichů, jehož radost je neskrývaná, bohužel naše neznalost španělštiny a jeho neznalost jiných světových jazyků brání hlubšímu popovídání. Škoda...

Pomalu opouštíme katedrálu. Sen by však nebyl úplný, kdybychom si nesplnili ještě jeho poslední část – dovézt si z Valle růženec na památku. Kupujeme ho s vědomím, že jde samozřejmě hlavně o obchod ze strany místních; pro nás však jde o symbol něčeho víc... Ještě koupit několik pohledů pro nejbližší a vycházíme na sluncem zalité prostranství před katedrálou.

„El cielo está sereno sobre España.“

Před katedrálou posvačíme a pilně fotíme...

I fotograf si zaslouží, abych ho zvěčnil...

Pohled od katedrály směrem k Madridu.

Vstup do katedrály.

Poté obcházíme horu na druhou stranu s cílem vidět také benediktinské opatství, kdysi bolševickou propagandou označované za centrálu „Černé internacionály“. Taktéž chceme dojít nahoru ke kříži, což se nám bohužel nedaří, protože vstup je z nám neznámých a – nutno dodat – podezřelých důvodů uzavřen.

Nádherné prostředí „Černé internacionály“.

Dalším cílem měl být pěší přechod přes horský hřeben k El Escorialu, ale i tady, jako všude v blízkém okolí, je cesta pro pěší uzavřena. Proto obcházíme celou horu a vychutnáváme si krásu místa i počasí.

Některé fotografie nepotřebují komentář...

Pomalu ale jistě se vydáváme na cestu zpět. Chceme jít zkratkou, ale bdělý pes - voříšek nás prozradí a příslušníkem Guardia Civil jsme odhaleni jako záškodníci a odeslání zpět na správnou cestu. Jsme už trochu uchození, ale euforie stále ještě přetrvává. Trochu zarážející je pouze jakási zakonzervovanost a uzavřenost celé lesní oblasti okolo Valle spolu s – lze-li to tak charakterizovat - všudypřítomnou tabuizací nedávně španělské historie patrně pod vlivem bezhodnotové levicové ideologie, která v této zemi v posledních letech vládne.

Při pochodu dolů musíme také hned vyzkoušet nový růženec a tak se znovu modlíme. Občas projede auto, čemuž nevěnujeme pozornost a soustředíme se na modlitbu. Jen chvíli jsme při modlitbě roztržití, to když kolem projíždí auto, v němž sedí asi 5 kněží. Vidí jediné chodce, vidí volně visící růženec v ruce jednoho z nás a neuniknou nám jejich veselé úsměvy.

Šest kilometrů dolů je už pro nás hračkou. Před branou se naposledy rozloučíme, ještě jeden pohled zpět a honem na zastávku autobusu. Máme štěstí, autobus přijíždí asi za 20 min.

Do Madridu přijíždíme unavení v podvečer. Ještě chceme zvládnout jednu akci, ale to se nám nepodaří. Snad by toho bylo v jeden den už příliš...

Poté, co jsme si v hostelu dali sprchu a trochu si odpočali, míříme do centra. Zasloužíme si konečně teplé pořádné jídlo. Hned naproti našemu hostelu si ale nejdřív v malém útulném baru dáváme nějaké to pivo. Místní se pít nedá, ale Amstel nás nakonec uspokojil. Prostředí se nám pozdává, ceny jsou také přijatelné a tak si říkáme, že sem možná ještě později zavítáme.

Následně nám steak house poskytnul plnohodnotnou stravu, něco jsme vypili, pochodili ještě trochu po městě, nakoupili nějaké upomínkové drobnosti a...

..skončili jsme opět v „baru naproti“. Majitelé byli Libanonci, a protože jsme se velmi nevázaným způsobem seznámili, brzy jsme zjistili, že jsou to libanonští křesťané. Dobře jsme si popovídali, popili i na účet podniku, a poté, co jsme spočítali všechno vypité, i to, že jsme nachodili za ten den přes 30 km v náročném terénu, jsme se konečně odebrali spát.

Druhý den jeden z nás musel splnit ještě jednu povinnost. Ta nás zavedla na menší hřbitov daleko od centra Madridu. Asi po 20 minutách jsme nalezlil, co jsme chtěli.

Pomodlit se za duši, která každou modlitbu jistě zoufale potřebuje, je nutné. Nepřítomné pohledy a spousta myšlenek... Poslední pozdrav i tobě!

Nakonec, než odejdeme, zjišťujeme, že „bratři se zástěrou“ se nám vloudili i sem, kde jsme je vůbec nechtěli potkat :-)

Vracíme se do města. Do odletu zbývají jen hodiny. Prohlížíme si madridskou katedrálu a královský palác.

Katedrála je sice krásná, ale uvnitř je v ní směs staršího i nového, jaksi zvláštně poskládaná, a turisté se taky nechovají zrovna dvakrát uctivě.

Tento oltář se nám jako jeden z mála líbil.

Celý den také po městě potkáváme skupinky lidí z celého Madridu i z celého Španělska. Odpoledne se koná velký pochod pro život, který má samozřejmě naše sympatie.

Ještě stihneme navštívit Prado. Prohlídka je krásná, ale po 2 hodinách už nejsme schopni dál vstřebávat tolik vjemů a navíc se náš čas pobytu ve Španělsku chýlí. Venku před muzeem chvíli odpočíváme, a pak se pomalu vydáváme k metru směr letiště. Předtím ale ještě potkáváme část zmíněného pochodu. Alespoň na malou chvíli se připojujeme a duchovně určitě s pochodem pokračujeme až do jeho cíle. Podle madridských úřadu byla účast na něm 1,2 milionu lidí, dle pořadatelů to bylo až 2 miliony lidí! I Česká republika tu měla své zástupce, byť jen na chvíli.

Pak už míříme na letiště a za pár hodin je pro nás Španělsko minulostí. Po několika dalších peripetiích nakonec dorážíme zpět domů. Unavení, jak už poutníci bývají, přesto šťastní.

Díky, Pane, za tu možnost vykonat tuhle pouť!

> Různé / Pouť do Valle de los Caídos