Rozhovor s biskupem Bernardem Fellayem: Bratrstvo sv. Pia X. a Nauková preambule

28. 11. 2011

Proč je Nauková preambule, kterou vám předal kardinál Levada 14. září stále obklopena takovým tajemstvím, jak ze strany Kongregace pro nauku víry, tak ze strany Bratrstva sv. Pia X.? Co toto mlčení před kněžími a tradičními katolickými věřícími skrývá?

Tato diskrétnost je při každém důležitém řízení normální; zajišťuje jeho serióznost. Je to tak, že Nauková preambule, která nám byla předána, je dokumentem, který může být vyjasňován a pozměňován, jak na to poukazuje doprovodná poznámka. Není to definitivní text. V brzké době vypracujeme odpověď na tento dokument, který bude otevřeně zmiňovat naukové postoje, které považujeme za nezbytné. Naším stálým zájmem od započetí rozhovorů se Svatým stolcem – jak naši partneři v dialogu dobře vědí – je snaha s naprostou věrností prezentovat tradiční pozice.

I ze strany Říma je vyžadována diskrétnost, protože tento dokument – dokonce i v této podobě, která vyžaduje mnohá vyjasnění – představuje riziko, že vyvstane opozice ze strany progresivistů, kteří nepřijímají ani samotnou myšlenku diskuze o koncilu. Oni totiž chápou tento koncil jako nepopiratelný a „nediskutovatelný“, jako by to byl koncil dogmatický.

Navzdory vší této obezřetnosti byly závěry ze setkání představených Bratrstva sv. Pia X. 7. října v Albanu z různých konzistentních zdrojů prozrazeny na internetu.

Na internetu není nikdy nouze o nediskrétnost! Je pravdou, že tato nauková preambule nemůže získat náš souhlas, ačkoliv byla ponechána svoboda pro „legitimní diskuzi“ o jistých bodech koncilu. Jaké je rozmezí této svobody? Návrh, který římským autoritám předložím v několika málo dnech, a jejich následná odpověď, nám umožní zhodnotit možnosti, které nám zbývají. A ať již bude výsledek těchto rozhovorů jakýkoliv, finální dokument, který bude přijat nebo odmítnut, bude zveřejněn.

Je lepší poukázat na těžkosti a řešení

Když podle vás tento dokument není příliš jasný, nebylo by nejjednodušší poslat jej zpět autorům s prostým odmítnutím?

To by bylo asi nejjednodušší, ale nikoliv nejslušnější. Protože doprovodná poznámka předpokládá možnost vyjasnění, zdá se mi nezbytné o vyjasnění žádat namísto toho, abychom dokument odmítli a priori. To v žádném případě nepředjímá, jakou odpověď dostaneme.

Protože debata mezi Římem a námi je v zásadě věroučná a týká se hlavně koncilu, vyjasnění, kterých dosáhneme nebo nedosáhneme, budou představovat docela významnou výhodu v tom, že tak bude zřejmější, kde jsou těžkosti a kde jsou řešení. Je to správné i proto, že tato debata se týká nejen Bratrstva sv. Pia X., ale také celé Církve. V tomto duchu jsme během minulých dvou let stále vedli naše teologické rozhovory.

Tento dokument slouží jako preambule ke kanonickému statutu. Nevylučuje to nepřímo cíle, které jste definoval, a které před jakoukoliv praktickou dohodou předpokládaly nejprve věroučné řešení?

Jde skutečně o preambuli, jejíž přijetí nebo odmítnutí pak určí, zda získáme nebo nezískáme nějaký kanonický status. Věrouka se v žádném případě neodsouvá na druhé místo. A než bychom se propůjčili k eventuálnímu přijetí kanonického statusu, podrobně prostudujeme tuto preambuli za pomoci kritéria tradice, kterým jsme věrně vázáni. My jsme totiž na počátku rozhovorů nezapomněli, že za posledních čtyřicet let existuje mezi Římem a námi mnoho věroučných odlišností. Odsunout je stranou, abychom získali kanonický status, by nás vystavilo nebezpečí, že se tyto odlišnosti nevyhnutelně znovu objeví, což by kanonický status učinilo nejen nejistým, ale prostě takovým, že by se s ním nedalo žít.

V zásadě se tedy po těchto dvou letech teologických rozhovorů mezi Římem a Bratrstvem sv. Pia X. nic nezměnilo?

Tyto rozhovory naším teologům umožnily přímo prezentovat hlavní body koncilu, které jsou příčinou těžkostí ve světle tradice Církve. Paralelně a snad i díky těmto teologickým rozhovorům byly během minulých dvou let slyšet i jiné hlasy než naše, jež formulovaly kritiku koncilu, která souzní s tou naší. Msgr. Brunero Gherardini tak ve své studii Ekumenický Druhý vatikánský koncil: diskuze, která je velmi potřebná, trval na odlišných stupních autority koncilních dokumentů a na existenci „protichůdného ducha“, který se od počátku vloudil do Druhého vatikánského koncilu. Stejně tak biskup Athanasius Schneider měl odvahu během konference v Římě v roce 2010 požadovat Syllabus odsuzující omyly při výkladu koncilu. Ve stejné linii historik Roberto de Mattei ve své poslední knize Druhý vatikánský koncil: Dříve nesepsaná historie pěkně demonstroval protikladné vlivy, které se na koncilu uplatnily. Také bychom měli zmínit Petici zaslanou Benediktu XVI. italskými katolickými intelektuály, kteří volají po důkladnějším přezkoumání koncilu.

Všechny tyto iniciativy, všechny tyto intervence jasně ukazují, že Bratrstvo sv. Pia X. není osamoceno v tom, že vidí věroučné problémy, které Druhý vatikánský koncil představuje. Toto hnutí se rozšiřuje a nedá se již zastavit.

Ano, ale tyto univerzitní studie, tyto učené analýzy nepřispívají žádným konkrétním způsobem k řešení problémů, které koncil představuje hic et nunc [tady a teď].

Tyto studie upozorňují na věroučné těžkosti zapříčiněné Druhým vatikánským koncilem a v důsledku toho ukazují, proč je lpění na koncilu problematické. To je nezbytný první krok.

Výklady náboženské svobody, které se stále vyvíjejí; úpravy učiněné v této věci v Katechismu katolické Církve a v jeho Compendiu; opravy, které se zvažují u Kodexu kanonického práva v samotném Římě... to vše ukazuje obtíže, do kterých se dostanete, když se pokusíte setrvávat za každou cenu u koncilních dokumentů. A z našeho pohledu to pěkně ukazuje nemožnost stálým způsobem lpět na nauce, která je nestálá.

Není Vyznání víry dostatečnou identifikací katolíka?

Co je podle vás dnes věroučně stálé?

Jedinou naukou ne varietur [zabezpečenou proti změnám] je docela jistě Krédo, Vyznání katolické víry. Druhý vatikánský koncil zamýšlel být koncilem pastoračním; nedefinoval žádné dogma. Nepřidal k článkům víry: „Věřím v náboženskou svobodu, ekumenismus, kolegialitu...“ Nepostačuje dnes Vyznání víry k identifikování někoho jako katolíka? Nevyjadřuje stále celou katolickou víru? Když se lidé zřeknou svých omylů a připojí se ke katolické Církvi, požaduje se po nich nyní to, aby vyznali svou víru v náboženskou svobodu, ekumenismus nebo kolegialitu? Pokud jde o nás, duchovní syny arcibiskupa Lefebvra, kteří se vždy vyhýbali ustavení paralelní Církve a vždy měli v úmyslu být věrní věčnému Římu, my nemáme žádný problém držet se plně všech článků Vyznání víry.

Může v tomto kontextu existovat řešení této krize Církve?

Bez zázraku nemůže přijít žádné okamžité řešení. Chtít po Bohu vítězství, aniž bychom jej žádali o ozbrojené muže, kteří se zapojí do bitvy, mám-li citovat sv. Johanku z Arku, je formou dezerce. Chtít konec krize, aniž bychom se nezapojili a neangažovali, neznamená skutečnou lásku k Církvi. Prozřetelnost nás nezprošťuje povinností v našem životě, ať už nás postavila kamkoliv. A nezbavuje nás převzetí odpovědnosti a reagování na milosti, které nám dává.

Současná situace Církve v našich dříve křesťanských zemích představuje tragický pokles kněžských povolání: čtyři svěcení v Paříži v roce 2011, pouze jedno v diecézi Řím pro roky 2011-2012. Jde o alarmující nedostatek kněží: pomyslete na duchovního v Aude (department ve Francii), který má 80 bohoslužebných míst. Takovéto diecéze ve Francii jsou natolik zesláblé, že budou muset být ve velice blízké budoucnosti přeskupeny, stejně jako již byly přeskupeny farnosti...  Jedním slovem, církevní hierarchie dnes ovládá struktury, které jsou příliš rozsáhlé pro neustále se snižující počet lidí, což je striktně řečeno nepředstavitelná situace a to nejen na ekonomické úrovni... Mám-li použít obrazné přirovnání, je to jako udržovat klášter pro 300 řádových sester tam, kde zbyly pouze 3. Může to takhle pokračovat po dalších deset let?

Někteří mladí biskupové a kněží, kteří tento stav zdědili, jsou si stále více vědomí neplodnosti 50 let otevřenosti vůči současnému světu. Nekladou vinu výlučně sekularizaci společnosti; ptají se na odpovědnost koncilu, který otevřel Církev světu, jenž se zcela sekularizoval. Lámou si hlavu nad tím, zda se Církev do této míry mohla přizpůsobit modernosti, aniž by zároveň přejala jejího ducha.

Tito biskupové a kněží se sami sebe ptají na takovéto otázky a někteří se ptají nás...diskrétně jako Nikodém. My jim odpovídáme, že je-li člověk konfrontován s takovými nedostatky, musí zjistit, zda je tradice katolická: je pouze volbou nebo je nutným řešením? Říkat, že je volbou, znamená podceňovat nebo jinak popírat krizi Církve a snažit se spokojit s opatřeními, která se již ukázala jako neúčinná.

Opozice biskupů

I kdyby Bratrstvo sv. Pia X. získalo kanonický status od Říma, nenabídlo by to v této oblasti žádné řešení, protože biskupové by vzdorovali, stejně jako vzdorovali Motu Propriu k tradiční mši.

Tato opozice biskupů vůči Římu byla u Motu Propria k tridentské mši vyjádřena němým, ale účinným způsobem a dále se tvrdošíjně projevuje pokud jde o pro multis v mešním kánonu, u nějž chce Benedikt XVI. v souladu s katolickou naukou mít překlad „za mnohé“ a nikoliv již „za všechny“, jak tomu je ve většině liturgií v národních jazycích. Některé biskupské konference skutečně trvají na zachování tohoto nesprávného překladu. Celkem nedávno tomu tak opět bylo v Itálii.

Papež sám tudíž v této věci a mnoha dalších zažívá odpor některých biskupských konferencí, což mu umožňuje snadno pochopit zuřivý odpor, na který bude Bratrstvo sv. Pia X. ze strany biskupů v jejich diecézích nepochybně narážet. Říkají, že Benedikt XVI. osobně chce kanonické řešení. A také by byl ochotný přijmout opatření, která jej učiní skutečně účinným.

Je vážnost současné krize důvodem, proč jste vyhlásil nové růžencové křížové tažení?

Když jsem žádal o tyto modlitby, chtěl jsem především, aby všichni kněží a věřící byli těsněji sjednoceni s Naším Pánem a Jeho Svatou matkou každodenní modlitbou růžence a hlubokým rozjímáním nad jeho tajemstvími. Nenacházíme se v běžné situaci, která by nám dovolovala spokojit se s rutinní průměrností. Pochopení nynější krize není založeno na fámách šířících se po internetu a ani řešení nepřijdou skrze politickou rafinovanost nebo diplomatická vyjednávání. Člověk se musí na krizi dívat očima víry. Pouze ustavičné spoléhání na Našeho Pána a Naší Paní umožní všem kněžím a věřícím, kteří jsou věrní tradici, aby si zachovali tento jednotný pohled na věc, který zajišťuje nadpřirozená víra. Tímto způsobem budeme v tomto období velkého zmatení sjednoceni.

Tím, že se modlíme za Církev, za zasvěcení Ruska, jak to požadovala blahoslavená Panna Maria ve Fatimě, a za vítězství jejího Neposkvrněného srdce, pozvedáme svou mysl nad své příliš lidské touhy a překonáváme své příliš přirozené obavy. Pouze v těchto výšinách můžeme opravdu sloužit Církvi, když konáme povinnosti svého životního stavu, které byly svěřeny každému z nás.

Menzingen, 28. listopadu 2011

> Rozhovory / Rozhovor s biskupem Bernardem Fellayem: Bratrstvo sv. Pia X. a Nauková preambule