> Rozhovory / Rozhovor s P. Davidem Pagliaranim – 3. část

Rozhovor s P. Davidem Pagliaranim – 3. část

První zhodnocení výsledku rozhovorů s Římem a rozhovor o určitém znepokojení v tradicionalistickém světě

Převzato a přeloženo z SSPX USA.

Souhrn článků týkajících se naukových rozhovorů mezi Svatým stolcem a FSSPX >

8. 8. 2011

P. David Pagliarani během nedávné návštěvy Asie.

Jsou podle vašeho názoru v dokumentu [Universae Ecclesiae] další místa, kde se projevuje snaha vykonávat tento typ kontroly?

Podle mého skromného názoru je tam zvláště jedno takové místo. Zatímco Motu Proprio obnovilo vedle misálu svobodné užívání liturgických knih, Instrukce ve velmi specifickém případě takové užití zakazuje, a to při kněžských svěceních s výjimkou institutů a společností, které podléhají autoritě Papežské komise Ecclesia Dei, nebo které již tridentský ritus používají (srovnej čl. 31).

Tato věc je dosti překvapivá, zvláště v případě diecézních svěcení, zvážíme-li, že současná ekleziologie tolik trvá na tom, aby byl diecézní biskup ceremoniářem liturgie a skutečným liturgikem, protože je nástupcem apoštolů. Vysvětlení je však vcelku zřejmé, když se podíváme na klasické, typické kuriální kompromisy.

Je zřejmé, že zatímco instituty podléhající Ecclesia Dei jsou přímo kontrolované příslušným vatikánským orgánem a mají konstituci, která byla oběma stranami podepsána (za chvilku vám dám příklad), biskup, který používal liturgické knihy z roku 1962, nemohl být za stejných podmínek kontrolován.

Proto je formální a rezolutní požadavek postupovat při svěceních podle nového ritu znamením směrem na venek, které je považováno za dostačující, aby prokázalo, že svěcenci (a biskup sám) plně akceptují článek 19 Instrukce tím, že přijímají nový ritus při takovéto události, která je nepochybně nejdůležitější a nejvýznamnější událostí v jejich životě a v životě diecéze.

Nakonec má tento požadavek platnost takřka podobnou všeobecnému postupu, jak jej zahrnovalo užívání indultu z roku 1984 – na různé diecéze, jimž byl zaručen indult, byl vznesen požadavek, aby se tradiční ritus nesloužil na Vánoce a o Velikonocích, aby tak věřící demonstrovali vlastní sepětí s farností a tím i akceptování ritu Pavla VI.

Ve stejné linii bylo docela významné nařízení uložené v roce 2000 Bratrstvu sv. Petra, kdy mělo souhlasit s tím, že jeho vlastní členové mohou volně celebrovat i dle nového ritu, spolu s vroucím pozváním koncelebrovat s diecézními biskupy přinejmenším na Zelený čtvrtek, aby tak členové FSSP veřejně vyjádřili své vlastní spojení s místním ordinářem a tím i své bezvýhradné přijetí Novus Ordo Missae. Všimněte si, že ačkoliv je Bratrstvo sv. Petra institutem pod komisí Ecclesia Dei, ukázalo se toto opatření nutným právě ve chvíli, kdy někteří vzpurní členové této kongregace hlasitě vyjadřovali svou opozici vůči ritu Pavla VI. Ve stejné obtížené chvíli byl přímo komisí Ecclesia Dei zbaven funkce generální představený a byl nahrazen knězem, který nebyl vybrán kapitulou, ale spíše vnucen samotnou Ecclesia Dei.

Tehdy byl prefektem Posvátné kongregace pro svátosti a Boží kult kardinál Medina Estevez, kdežto kardinál Castrillon Hoyos byl teprve nedávno jmenován prezidentem komise Ecclesia Dei.

Vzhledem k tomuto případu se zdá být vydání Instrukce spolu s výše citovaným článkem 19 inspirováno více indultem Jana Pavla II., než Motem Proprio Benedikta XVI.

Sám Benedikt XVI. se však vyjádřil, že indult z roku 1984 měl, v jistých případech a za jistých přesných podmínek, velkoryse zaručit používání misálu, který ale nebyl nikdy zrušen. Zdá se, že Instrukce Universae Ecclesiae upadá zpět do této kanonické a morální absurdity, která je pochopitelná pouze v kontextu opovržení a strachu – raději bych neříkal nenávisti – ke všemu, co je jen vzdáleně tridentské.

Dulcis in fundo [v neposlední řadě], protože každý ví, že Bratrstvo sv. Pia X. nikdy nebude akceptovat ani článek 31, ani článek 19, všichni nespokojenci na tomto konci spektra nyní FSSPX kritizují za jeho „neposlušnost“, čímž se snaží ukázat svou vlastní „legálnost“, zatímco FSSPX zároveň sledují a doufají, že jeho neústupnost nepřímo vyzíská něco pozitivního také pro ně.

A tak opět vidíme mechanismus „sequebatur a longe ut videret finem“ („sledování z povzdálí, co z toho vzejde“) a prospěchářské naděje vkládané na Bratrstvo, o nichž jsme mluvili dříve.

V roce 2011 jsme si připomněli 20. výročí smrti arcibiskupa Lefebvra. I s odstupem dvou dekád tato postava podněcuje debaty a dokonce se zdá, že s postupujícím časem vyvolává víc a víc zájmu v církevních a kulturních kruzích. Čemu podle vašeho názoru vděčíme za toto „druhé mládí“ tohoto biskupa, kterého mnozí zavrhovali jako starého a anachronického?

Arcibiskup Lefebvre ztělesňoval něco nepomíjejícího: tradici Církve. A jestli kdy existoval biskup, v němž tradice nikdy nepřestala být „živá“ (mohu-li užít tohoto vyjádření), byl to zajisté tento biskup „rebel“. Například jediným prelátem, který nikdy nepřestal veřejně celebrovat v tradičním ritu, který byl tehdy mylně považován za zrušený a zakázaný, byl zakladatel Bratrstva sv. Pia X. Nepředal novým generacím pouze výtisk zaprášeného misálu, ale zachoval a předal skutečný živý poklad, který je každodenně přítomen na oltáři, a se kterým byl on naprosto a osobně spjat.

Pokud si někdo skutečně začne uvědomovat, že krize v Církvi má kořeny a manifestuje se především v krizi kněžství a liturgie, je nevyhnutelné, že se bude odkazovat na člověka, který vynaložil všechnu svou energii k záchraně obojího.

Je tudíž nevyhnutelné, že když někdo hovoří o tridentské mši nebo tradici, dokonce i nejvíce se zdráhající kritik, bude nucen hovořit o arcibiskupovi, byť i jen proto, aby se od něj distancoval a tím osvědčil svou politickou korektnost.

Ale kdokoliv o něm hovoří, v dobrém nebo ve zlém, nemůže tak činit bez toho, aby hovořil o tradici, která není „lefebvristická“, ale je prostě katolická.

> Rozhovory / Rozhovor s P. Davidem Pagliaranim – 3. část