> Osobnosti a světci / Odpověď arcibiskupa Lefébvra kardinálu Ottavianimu po koncilu

Odpověď arcibiskupa Lefébvra kardinálu Ottavianimu po koncilu

Převzato a přeloženo z SSPX USA.

V odpověď na dotaz kardinála Ottavianiho, prefekta Kongregace pro nauku víry (Svatého oficia), učinil arcibiskup Lefébvre, tehdejší generální představený kongregace Otců sv. Ducha, tyto komentáře o bezprostředních a katastrofálních následcích Druhého vatikánského koncilu.

Řím, 20. prosince 1966

Vaše Eminence,

Váš dopis z 24. července, týkající se otázky určitých pravd, byl skrze úřady našeho sekretariátu tlumočen všem představeným.

Došlo nám několik odpovědí. Ty, které k nám dorazily z Afriky, nepopírají, že v tuto chvíli existuje velké zmatení mysli. I když tyto pravdy nejsou zpochybňovány, jsme v praxi svědky zmenšení zápalu a četnosti při přijímání svátostí, především svátosti smíření. Zjišťujeme velké zmenšení úcty ke Svátosti oltářní, především ze strany kněží, a nedostatek kněžských povolání ve francouzsky mluvících misiích. Povolání v anglicky a portugalsky mluvících misiích jsou měně postižena novým duchem, ale časopisy a noviny již šíří nejvíce pokrokářské teorie.

Může se zdát, že důvodem pro malý počet odpovědí je obtížnost chápání těchto omylů, které jsou rozšířeny všude. Tyto odporné lži jsou usazeny hlavně v literatuře, která rozsévá zmatení v myslích svými výklady, které jsou víceznačné a neurčité, ale pod jejichž pláštěm člověk objevuje nové náboženství.

Považuji za svoji povinnost úplně a jasně před Vámi předestřít to, co je zřejmé z mých rozhovorů s mnoha biskupy, kněžími a laiky v Evropě a v Africe, a co vychází najevo z toho, co jsem četl v anglických a francouzských teritoriích.

Ochotně bych následoval systém pravd uvedených ve Vašem dopise, ale troufám si říct, že současné zlo se jeví jako mnohem vážnější, než jen jako popírání nebo zpochybňování některých pravd naší víry. V této době se to projevuje extrémním zmatením myšlenek, rozpadem církevních institucí, náboženských nadací, seminářů, katolických škol – zkrátka toho, co je stálou oporou Církve. Není to ničím méně, než logickým pokračováním herezí a omylů, které podkopávají Církev v posledních stoletích, zvláště od liberalismu minulého století, který se za každou cenu snažil smířit Církev s myšlenkami, jež vedly k Francouzské revoluci.

Podle míry, do jaké Církev odporovala těmto myšlenkám, které jdou proti neporušené filozofii a teologii, postupovala i vpřed. Na druhé straně každý kompromis s těmito podvratnými myšlenkami přinášel příklon Církve k občanskému zákonu, a s tím spojenému nebezpečí podrobení Církve občanské společnosti.

Navíc vždy, když skupiny katolíků připustily, že je přitahovaly tyto mylné představy, papežové je odvážně volali k pořádku, poučovali je, a bylo-li třeba, odsuzovali je. Katolický liberalismus byl odsouzen papežem Piem IX., modernismus papežem Lvem XIII., hnutí Sillon papežem sv. Piem X., komunismus papežem Piem XI. a neomodernismus papežem Piem XII.

Díky této obdivuhodné ostražitosti se Církev upevnila a šířila se, obrácení pohanů a protestantů byla velmi početná, hereze byly zcela rozdrceny, státy přijaly více katolické legislativy.

Náboženské skupiny prodchnuté těmito falešnými myšlenkami však uspěly v infiltrování se do Katolické akce a do seminářů díky určité shovívavosti ze strany biskupů a toleranci jistých římských autorit. Brzy se z takových kněží vybírali biskupové. To byl bod, v němž se koncil nalézal, když se chystal, prostřednictvím přípravných komisí, vyhlásit v reakci na takové omyly pravdu, aby tyto omyly vypudil ze středu Církve na dlouhou dobu. Byl by to konec protestantismu a počátek nové a plodné éry v Církvi.

Tato příprava byla ohavně zavržena, aby se tak připravila cesta pro nejvážnější tragédii, kterou kdy Církev zakusila. Dožili jsme se toho, že jsme viděli sňatek katolické Církve s liberálními myšlenkami. Kdybychom odvážně neprohlásili, že Církev dovolila těm, kteří se hlásí k omylům a směrům zavrženým výše zmíněnými papeži, aby důvodně uvěřili, že jejich nauky jsou schválené a povolené, znamenalo by to odmítnout důkazy, být úmyslně slepý

Zatímco se koncil připravoval na to, být zářícím světlem v dnešním světě (pokud by byly přijaty ony předkoncilové dokumenty v nichž nalézáme formální vyjádření neporušené nauky s ohledem na problémy dneška), můžeme a musíme bohužel konstatovat, že:

Když koncil zavedl novoty, více čí měně celkově narušil jistotu pravd, které učilo Magisterium Církve jako nezpochybnitelně náležející k pokladu tradice.

Přenesení jurisdikce biskupů, dva zdroje Zjevení, inspirace Písma, nezbytnost milosti pro ospravedlnění, nezbytnost katolického křtu, mravný život mezi heretiky, schizmatiky a pohany, ukončení manželství, náboženská svoboda, poslední věci člověka atd. Ve všech těchto zásadních bodech byla věrouka jasná a na katolických univerzitách jednomyslně vyučovaná. Nyní množství textů koncilu u těchto pravd umožní, aby na ně padly pochyby.

Následky toho se rychle objevily a projevily v životě Církve:

Pýcha má jako svůj normální následek žádostivost oka i těla. Je to asi jedno z nejděsivějších znamení našeho věku, vidět, do jak hlubokého morálního úpadku klesla většina katolických publikací. Bez jakéhokoliv omezení mluví o sexualitě, kontrole porodnosti všemi metodami, legitimnosti rozvodu, koedukovaném vyučování, flirtování, o tanci jako nezbytném prostředku křesťanské výchovy dítěte, o celibátu kněží atd.

Pochyby o nezbytnosti milosti pro spásu zapříčiňují, že křty jsou v malé úctě, takže v budoucnu budou odloženy až na pozdější dobu, a způsobují zanedbávání svátosti smíření. Navíc je to postoj duchovních a ne věřících. Stejné je to, pokud jde o reálnou Přítomnost – jsou to duchovní, kteří jednají, jako by už nevěřili, tím, že ukrývají Svátost oltářní, potlačují všechny známky úcty k posvátným částečkám sv. Hostie a všechny obřady k Její úctě.

Pochyby o nezbytnosti Církve, jediném zdroji spásy, o katolické Církvi jako jediném pravém náboženství, vycházející z deklarací k ekumenismu a náboženské svobodě, ničí autoritu Magisteria Církve. Ve skutečnosti už Řím nadále není jedinečná a nezbytná Magistra Veritatis.

Proto, dohnáni k tomu fakty, jsme z toho nuceni vyvodit, že koncil povzbudil nepředstavitelným způsobem šíření liberálních omylů. Víra, morálka a církevní kázeň jsou otřeseny ve svých základech, což naplňuje předpovědi všech papežů.
Zničení Církve pokračuje rychlým tempem. Svrchovaný pontiff předáním přehnané pravomoci biskupským konferencím učinil sám sebe bezmocným. Jak bolestné lekce v jednom jediném roce! Přesto nástupce Petrův a jenom on sám může zachránit Církev.

Ať se Svatý Otec obklopí silnými obránci víry, ať je jmenuje do důležitých diecézí. Ať vyhlásí pravdu v dokumentech nejvyšší důležitosti, vyhledá omyly beze strachu z odporu, beze strachu ze schizmatu, beze strachu ze zpochybnění pastoračních dispozic koncilu.

Kéž Svatý Otec uzná za vhodné povzbuzovat biskupy, aby napravovali víru a morálku, každý za sebe ve své vlastní diecézi, protože je nutné, aby každý dobrý duchovní podporoval odvážné biskupy, přesvědčoval je, aby reformovali své semináře a obnovili je v duchu studia sv. Tomáše Akvinského; je nutné povzbuzovat generální představené, aby udrželi v noviciátech a společenstvích základní principy křesťanské askeze a především poslušnosti; povzbuzovat rozvoj katolických škol, tisku poučeného neporušenou naukou, sdružení křesťanských rodin, a nakonec pokárat podněcovatele omylů a umlčet je. Středeční papežské promluvy nemohou nahradit encykliky, výnosy a dopisy biskupům.

Nepochybně to činím bezhlavě, když se vyjadřuji tímto způsobem. Ale když píši tyto řádky, je to s vroucí láskou, láskou k Božímu majestátu, láskou k Ježíši, láskou k Marii, k Církvi, Petrovu nástupci, Římskému biskupovi, Kristovu vikáři.

Kéž Duch Svatý, jemuž je naše kongregace oddána, milostivě přijde na pomoc Knězi univerzální Církve. Nechť Vaše Eminence uzná za hodné přijmout ujištění o mé nejuctivější oddanosti Našemu Pánu.

Marcel Lefébvre

Titulární biskup Synnady ve Frýgii,

Generální představený kongregace Otců sv. Ducha

> Osobnosti a světci / Odpověď arcibiskupa Lefébvra kardinálu Ottavianimu po koncilu