> Dokumenty / Dopis přátelům a dobrodincům #78

Dopis přátelům a dobrodincům #78

Převzato a přeloženo z Documentation Information Catholiques Internationales.

Duben 2011

Milí přátelé a dobrodinci,

nový rok nám přinesl celkem několik překvapení, která jsou dosti nepříjemná, ne-li přímo dramatická. Samozřejmě mluvíme o událostech, které postihují Církev a nikoliv o pohromách dopadajících na Japonsko, ani o potížích v arabských zemích a v Africe, které by nicméně měly sloužit všem jako varování! Ale kdo je ještě takto chápe?

Ano, mnohem větší škodou než jakékoliv přírodní pohromy – s úmrtími, tragédiemi a velmi bolestnými utrpeními – jsou pohromy, které zraňují nebo zabíjí duše. Kdyby lidé pečovali o své duše tolik, jako pečují o své tělo, změnila by se tvář země. Ale motivace, která nás správně nutí reagovat a hledat lék, jde-li o lidské tělo – kvůli okamžité bolesti, kterou cítíme – takřka neexistuje, jde-li o naši duši. Hřích, který tolik zraňuje celé lidstvo a každého jednotlivého člověka, si uvědomujeme jen velmi málo, a proto na něj lidé nehledají lék - dostatečnou nápravu. Mluvíme o duchovní pohromě: a skutečně, jaké jiné jméno můžeme dát události, která vede mnoho duší na scestí? Té, která uvádí do nebezpečí spásu miliónů, ne-li miliard duší? Dvě události, které pravděpodobně vyústí v to, že nedojde k obrácení duší a tudíž dojde k jejich ztrátě, byly ohlášeny teď na začátku roku Římem: blahořečení papeže Jana Pavla II. a uspořádání nového Dne modliteb v Assisi při příležitosti 25. výročí prvního setkání všech náboženství v Assisi, které zorganizoval tentýž Jan Pavel II.

Pro ty, kdo mohou mít potíže s pochopením důležitosti těchto dvou událostí, jednoduše ocitujeme to, co napsal P. Franz Schmidberger, první nástupce arcibiskupa Marcela Lefebvra jako hlavy Bratrstva sv. Pia X. před 25 lety v obdobném „Dopise přátelům a dobrodincům“. V něm provedl částečný výčet činů, jež vykonal papež Jan Pavel II., který má být blahořečen:

„...25. ledna /1986/ papež při kázání v Bazilice svatého Pavla za hradbami pozval všechna náboženství do Assisi ke společné modlitbě za mír.

Postačuje letmo se podívat na události posledních tří let, abychom viděli, jak velmi se přibližujeme k ustavení velkého celosvětového náboženství pod vedením papeže, které bude mít jako jediné dogma volnost, rovnost a bratrství, dogma Francouzské revoluce a zednářských lóží.

  1. Nový Kodex kanonického práva vyhlášený samotným papežem 25. ledna 1983 méně zdůrazňuje kněžský stav. Invokuje myšlenku, že Církec je v protestantském a rovnostářském smyslu „Božím lidem“, bez podřízených a nadřízených. Hierarchie již není podle vysvětlení papeže Jana Pavla II. v jeho konstituci /Sacrae Disciplinae Leges/ ničím víc než „službou“. Církev je definována jako „společenství“ a svou „starostí o ekumenismus“. Kánon 844 otevřeně umožňuje interkomunio, kánon 204 plete kněžství kněze s duchovním kněžstvím laiků atd...

  2. V neděli 11. prosince 1983 pronesl papež kázání v protestantském kostele v Římě poté, co se k němu více méně sám pozval.

  3. Biskup v Sherbrooku v Québecu (Kanada) opakovaně zval do své katedrály protestanty, aby zde prováděli svá nepravá kněžská svěcení. On sám se účastnil těchto obřadů a přijal „přijímání“ z rukou nově vysvěcené ženské duchovní.

  4.  19. února 1984 byl uzavřen nový konkordát mezi Svatým stolcem a Itálií: Od té chvíle Itálie, s využitím koncilní Deklarace o náboženské svobodě, již není katolickým, ale laickým státem, tj. státem ateistickým. V souladu s tímtéž dokumentem už Řím není Svaté město!

  5. 10. května 1984 navštívil papež buddhistický chrám v Thajsku. Zul si boty a usedl u nohou buddhistického mnicha, který seděl před oltářem, na němž byla obří socha Buddhy.

  6. V pastoračním dopise z 16. září 1984 došli švýcarští biskupové k důležitému závěru, že „přání přijímat spolu tentýž chléb u téhož stolu, to jest přání, aby se mše a večeře již nesloužily odděleně, pochází od Boha. Musí se však“, dodávají biskupové, „dobře rozvážit správné načasování uskutečnění tohoto přání.“ Navíc podpořili právní projekt, který změnil manželské právo, čímž více méně zničil manželství a rodinu. Díky této podpoře byl tento nový manželský zákon 22. září 1985 ve Švýcarsku přijat. Opět tito biskupové prokázali, že jsou nejen hrobníky nadpřirozeného řádu, ale také Bohem ustaveného přirozeného řádu.

  7. Francouzský episkopát pokračuje v zavádění heretického katechismu Pierres Vivantes (Živoucí kameny) jako náboženských směrnic k velké újmě dětí. „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18, 6).

  8. Společné prohlášení kardinála Hoffnera a pana Lohse, prezidenta Rady německé evangelické církve, podepsané 1. ledna 1985 zaručuje partnerům v nábožensky smíšeném manželství svobodu oženit se, nechat pokřtít své děti a vychovávat je v kterékoliv z církví. Ovšem Kodex kanonického práva z roku 1917, kánon 2319, trestá každý z těchto tří přečinů zvláštní exkomunikací.

  9. Kardinál Ratzinger ve své knize Ratzingerova zpráva (1985) tvrdí, že v krajních případech jsou jiná náboženství „mimořádným“ prostředkem spásy. Ne, vaše Eminence: Ježíš Kristus a jedině On sám je Cesta, Pravda a Život, nikdo nepřijde k Otci než skrze Něj!

  10. V poznámce jak prezentovat judaismus v katechismu publikovaném 24. června 1985 tvrdí kardinál Willebrands, že stejně jako Židé i my čekáme na Mesiáše! A odvolává se na vlastní slova papeže, který 17. listopadu 1980 před Židy v Mohuči prohlásil, že Starý zákon není zrušen.

  11. Během léta 1985 poslal Vatikán oficiálního vyslance na událost pokládání základního kamene veliké nové mešity v Římě.

  12. V srpnu 1985 Svatý otec prohlásil před mladými muslimy v Casablance, že my křesťané uctíváme stejného Boha jako oni – jako by v Islámu existovala Nejsvětější Trojice a Boží Vtělení! O pár dní později šel s jakýmisi animistickými kněžími a jejich doprovodem na předměstí Lohomaye na kultovní setkání do „posvátného háje“, kde jsou uctívány „síly vod“ a zbožštěné duše předků. A přinejmenším dvakrát v Kaře a Togoville – v Kaře těsně před celebrováním mše svaté! – nalil vodu a vhodil kukuřičnou mouku do vysušené okurkové slupky, což je gesto vyznání falešné náboženské víry.

  13. Katolicko- evangelická komise ustavená v závěru návštěvy papeže v Německu v roce 1980 prohlásila ve své závěrečné zprávě publikované 24. ledna 1986, že již neexistují žádné rozdíly mezi těmito dvěma konfesemi pokud se týká ospravedlnění, Eucharistie, kněžství a papežství. Pozorný pozorovatel si povšimne, že se zde otevřeně vyhlašuje unifikované ekumenické náboženství.

  14. 25. ledna 1986 svolal papež všechna náboženství, aby se shromáždila v Assisi k modlitbě za mír. Podle novin je možné, že pro setkání bude vybráno datum 24. října, výročí založení Spojených národů. „K Jakému Bohu se budou tito lidé, kteří otevřeně popírají Našeho Pána Ježíše Krista, modlit? S tímto nápadem skutečně přišel ďábel,“ komentoval to arcibiskup Lefebvre.

  15. A nakonec papež v průběhu své cesty do Indie hovořil pouze o dialogu a vzájemném porozumění mezi náboženstvími z důvodu, aby se prosazovalo společně bratrství lidí a společenské blaho.

Myslíte si, mí drazí přátelé, že předkládat tyto věci nám činí radost? Sepsat je nás naplňuje zármutkem, jedinou naší starostí je Matka Církev. Stejně tak jsme vzdáleni tomu, abychom soudili papeže – s radostí ponecháme tento choulostivý úkol pozdějšímu posouzení ze strany Církve. Nepatříme mezi ty, kteří spěšně vyhlašují, že papežský stolec je uprázdněný, ale necháváme se vést dějinami Církve. Papež Honorius byl proklet šestým ekumenickým koncilem kvůli svému falešnému učení, ale nikdy nikdo netvrdil, že Honorius nebyl papežem. Je však pro nás nemožné zavírat oči před skutečností.

A tajné instrukce karbonářů /italských zednářů – pozn. překl./ z korespondence z doby někdy kolem roku 1820 jsou také fakta! Zde je, co se tam dočteme:

 „Úkol, který si na sebe musíme vzít... může trvat několik let, možná století... co bychom měli hledat a na to čekat, jako Židé čekají na mesiáše, je papež podle našich potřeb... s tímhle již nic nepotřebujeme k roztříštění velké skály, na níž Bůh zbudoval Svou Církev... Máme v této lsti zapojený malíček Petrova nástupce... abychom nám zajistili papeže požadovaných parametrů... sníme o generaci vhodné pro tohoto papeže k vládnutí... Zajistíte si pověst dobrých katolíků... Tato pověst zajistí našim naukám přístup do středu mladých duchovních... Za pár let zaujmou tito mladí duchovní, silou věcí samých, všechny posty...budou povoláni k volbě papeže... A tento papež jako většina jeho současníků bude nutně více či méně prodchnut humanistickými principy, které začneme pouštět do oběhu.

Musíme pomaličku, postupně dojít k vítězství revoluční ideje skrze papeže... Tento projekt se mi vždy zdál nadlidským plánem. (na Vendée: Svobodné zednářství a podvracení katolické Církve)

Navíc v původní verzi malého exorcismu Lva XIII. čteme:

Nyní nejvychytralejší nepřátelé naplnili Církev, Nevěstu Neposkvrněného Beránka, hořkostí, donutili ji pít pohár hořkosti, vložili své zlotřilé ruce na vše krásné v ní. Tam, kde byl ustanoven stolec blahoslaveného Petra a trůn Pravdy jako světlo národům, tam zřídili odporný trůn své špatnosti tak, aby až jednou udeří na pastýře, mohli rozptýlit stádo.

Co máme učinit, když čelíme této situaci, která je z lidského pohledu zoufalá? Modlit se, pracovat a trpět s Církví.“

Ztratila tato slova po 25 letech svou sílu? Člověk mohl mít naději, že se s příchodem Benedikta XVI. situace napraví, protože on sám uznal, že se Svatá matka Církev nachází v tragické situaci. A skutečně navzdory velkému odporu ukázal několik známek toho, co jistě může podpořit obnovu. Velmi dobře si uvědomujeme vlídné kroky, které prokázal směrem k našemu kněžskému společenství a pamatujeme si je s vděčností. Ale nové Assisi, byť zmírněné a pozměněné, což se zdá být papežovým záměrem, bude nevyhnutelně připomínat první setkání v Assisi, které bylo v tolika ohledech skandální – jedním z nejpozoruhodnějších ohledů byla politováníhodná, znepokojivá podívaná na Kristova náměstka bok po boku s pestrobarevným davem pohanů vzývajících své falešné bohy a své modly – umístění sochy Buddhy na svatostánek v kostele sv. Petra v Assisi zůstává nejvíc šokujícím a hrozným příkladem. Když někdo zamýšlí slavit výročí takového setkání, již jen touto skutečností samou vylučuje možnost vinit organizátora. Evangelicko-luteránskému pastorovi, který protestoval proti tomuto novému Assisi, odepsal Benedikt XVI., že udělá vše, co bude moci, aby se vyvaroval synkretismu. Ale řekne někdo účastníkům /setkání/ z jiných náboženství, že existuje pouze jediné pravé náboženství, které přináší spásu? Řekne jim někdo, že není pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni, kromě jména Ježíšova, jak učil první papež sv. Petr (srovnej Skutky 4:12). Toto jsou však pravdy víry!

Jestliže organizátoři mlčí o takovýchto základních pravdách, klamou účastníky! Jestliže před nimi skrývají jedinou nezbytnou věc, unum necessarium, zapřičiňují, že tito účastníci věří, že vše je takto správně, protože Duch Svatý využívá také jiná náboženství jako prostředek spásy – i když se, podle nového magisteria Druhého vatikánského koncilu, mluví o mimořádném prostředku – a tak je uvádějí v omyl - připravují je o prostředek spásy.

Co se týká blahořečení Jana Pavla II., okamžitým účinkem bude posvěcení jeho pontifikátu jako celku, všech jeho počinů, dokonce i těch nejskandálnějších, těch výše popsaných, ale i dalších jako je líbání Koránu a opakované kající obřady, vedoucí lidi k domnění, že Církev je zodpovědná za schizmata, která způsobila ztrátu nespočetných křesťanských duší skrze oddělení od Svaté matky Církve a skrze přilnutí k omylu a herezi. Prakticky řečeno, toto vše vede ke lhostejnosti v každodenním životě a trocha toho úsilí, které Řím vynakládá, aby poněkud opravil kurz, který je pro Církev tak škodlivý, přináší jen skrovné výsledky: Církev sama je bezvýrazná.

Budou nám říkat, že přeháníme, že jsme melodramatičtí, nebo že používáme tendenční rétoriku. Toto dramatické hodnocení se však nalézá i ve slovech papežů Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Ale vypadá to jako střílení na hvězdy na obloze a rychle se na to zapomíná a zanechává to naprosto lhostejným velký počet lidí, kteří se neznepokojují díváním se na Nebesa.

Co se má udělat? Co z naší strany můžeme udělat, mí drazí přátelé? „Modlete se a čiňte pokání“ bylo hlavní motto naší drahé nebeské Matky, nejblahoslavenější Panny Marie v Lurdech i ve Fátimě. Tyto nebeské instrukce stále platí a dnes ještě víc, než když byly proneseny. Mnozí přemýšlí nad účinkem našeho růžencového křížového tažení, které skončilo minulý rok. Předali jsme jeho výsledky spolu s naší žádostí svrchovanému pontifikovi, který neuznal za hodné nám odpovědět, dokonce ani dopisem, kterým by bral na vědomí, že je obdržel. Ale to nás nesmí odradit. Naše modlitby byly vyslány k Nebi, k Naší Paní, tak laskavé a milosrdné Matce a k milosrdnému Bohu. Proto nemáme právo pochybovat, že naše modlitby nebudou vyslyšeny podle neomylného plánu Boží Prozřetelnosti. Věřme v dobrého Pána. Nicméně situace Církve a světa nás podněcuje požádat vás, abyste neústupně nepřestávali v tomto modlitebním hnutí za dobro Církve a světa, za vítězství Neposkvrněného srdce Panny Marie. Intenzita krize, zmnožování se všech druhů neštěstí, která zasahují lidstvo nebo jej ohrožují, vyžaduje z naší strany odpovídající přístup: „Je třeba stále se modlit a neochabovat.“ „Oportet semper orare et numquam deficere” (Lukáš 18:1).

Proto se nám zdá naléhavé a více než příhodné, uvážíme-li znásobenou intenzitu zla, které zaplavuje Svatou Církev, abychom opět zahájili růžencové křížové tažení, kampaň modliteb a pokání. Ta začne letos o Velikonocích a potrvá do svatodušních svátku 2012. Zveme vás, abyste se s veškerou snahou, s veškerou vaší silou připojili, abychom vytvořili novou duchovní kytici, nový věnec těchto růží, které tak těší Naší Paní. Budeme Jí takto snažně prosit, aby se přimlouvala za své děti u svého Božského Syna a Všemohoucího Otce. Zmatení mezi dušemi pouze narůstá, jsou odevzdávány pustošivým vlkům dokonce i v ohradě pro ovce. Tato zkouška je tak obtížná, že dokonce i vyvolení by byli ztraceni, pokud by nebyl čas této zkoušky ukrácen. Několik povzbudivých věcí ve vývoji v posledních pár letech nestačí k tomu, aby nám to umožňovalo říci, že se věci opravdu od základu změnily. Dává nám to velké naděje pro budoucnost, ale jen jako světlo, které člověk vnímá zatímco je ještě v hloubi tunelu. A tak z celého srdce prosme naší Nebeskou Matku, aby se přimlouvala, ať je tato strašná zkouška ukrácena, ať je modernistický plášť, který dusí Církev – přinejmenším od Druhého vatikánského koncilu – roztržen ve dví, a ať vedoucí činitelé vůči duším vykonávají své povinnosti přinášející spásu, ať Církev znovu získá svůj lesk a krásu, ať duše po celém světě mohou slyšet Dobrou zprávu, mohou obdržet svátosti, které nesou spásu a nalézt jednu ohradu pro ovce. Ach! Jak velice rádi bychom použili méně dramatický jazyk, ale byla by to lež a trestuhodná nedbalost z naší strany uklidňovat vás nadějí, že se věci samy od sebe zlepší.

Ještě jednou spoléháme na vaši štědrost v tom, že sesbíráte kytici přinejmenším dvanácti milionů růženců za úmysl osvobození Církve od zla, které ji trýzní nebo ji hrozí v blízké budoucnosti, za úmysl, aby bylo zasvěceno Rusko, a aby vítězství Neposkvrněné přišlo brzy.

Aby naše modlitby byly ještě účinnější a všichni z nich mohli získat větší prospěch, přejeme si na závěr, abyste si připomínali, že když se člověk modlí růženec, nejdůležitější věcí není počet Zdrávas Maria, ale spíše způsob, jak se je člověk modlí. S nebezpečím jednotvárnosti nebo ztráty pozornosti se dá účinně bojovat tím, že se modlíme růženec podle pokynů samotné Panny Marie: když si počítáte korálky růžence je to věcí rozjímání o obrazech ze života Našeho Pána a Jeho Svaté Matky a o tajemstvích, která představují. Nejdůležitější věcí je tento kontakt se životem našeho Spasitele, kontakt, který se uskutečňuje, když člověk s láskou přemýšlí o událostech ohlášených s každým desátkem, „tajemstvími“ růžence. Desátky Zdrávas Maria se stávají jakoby hudbou v pozadí doprovázející tento silný, jemný kontakt s Bohem, Naším Pánem a Naší Paní a přispívající k němu. Sestra Lucie z Fátimy by řekla, v souladu s papeži, kterým Bůh ze Své vůle skrze tuto modlitbu propůjčil velmi zvláštní moc, že neexistuje žádný problém, který by se nedal vyřešit touto nádhernou pobožností. Odvažujeme se žádat, aby šlo o rodinnou modlitbu, která bude denně poskytovat důkaz své účinnosti při ochraně dětí a mladých lidí před pokušeními a děsivými nebezpečími současného světa, důkaz, který chrání rodinnou jednotu uprostřed tolika nebezpečí, která ji ohrožují. Nenechme se odradit zdánlivým tichem Boží Prozřetelnosti po našem minulém růžencovém křížovém tažení. Cožpak to není tak, že se Bohu bude líbit, když Mu v důležitých věcech ukážeme, že víme, jak si ceníme skutečné hodnoty toho, o co  prosíme, a že jsme připraveni tuto cenu zaplatit?

Když se blíží umučení Páně, Svatý týden a slavné Vzkříšení našeho Spasitele, prosíme Naší Paní, aby milostivě požehnala vaší štědrosti, aby vás vzala pod svou laskavou ochranu a vyslyšela vaše vytrvalé modlitby.

Menzingen, Květná neděle

+ Bernard Fellay, Generální představený 

> Dokumenty / Dopis přátelům a dobrodincům #78

  • © 2009-2011 Vendée