> Rozhovory / Rozhovor s P. Du Chalardem – 40 výjimečných let FSSPX

Rozhovor s P. Du Chalardem – 40 výjimečných let FSSPX

Převzato a přeloženo z Documentation Information Catholiques Internationales.

2. 11. 2010

„Z lásky k věčnému Římu”

P. Emmanuel du Chalard (na obrázku zcela vpravo) přijel do Ecônu takřka na den před 40 lety. Tento kněz, který nyní sídlí v Itálii, kde strávil většinu své kněžské služby, a který byl v semináři ceremoniářem, se vrací k prvním dnům Bratrstva sv. Pia X., učitelskému povolání arcibiskupa Lefébvra a přijetí, kterého se jeho práci dostalo v Římě.

V kterém roce jste vstoupil do Ecônu? Slyšel jste předtím o Bratrstvu sv. Pia X.? Jak se stalo, že vám tato volba přišla jako nezbytná?

Přijel jsem jako seminarista do Ecônu na začátku září 1970 a zde nás bylo v tomto prvním roce jedenáct kandidátů na kněžství včetně P. Patricka Groche. V té době jsme ještě nemluvili o Bratrstvu sv. Pia X., ale pro ty, kteří pomýšleli na kněžské povolání, bylo problémem nalézt seriózní seminář, v němž by mohli být formováni.   Můj biskup, biskup Michon, mi radil, abych nevstupoval do semináře v Orleans, který byl zodpovědný za jeho diecézi Chartres, protože zde ztráceli víru... Protože jsem pocházel z hluboce křesťanské rodiny, měli rodiče kontakt na Katolické město, Kongres Lausanne a také na duchovní cvičení sv. Ignáce. Domů jsme měli předplacené /časopisy/ Itinéraire, L´Homme Nouveau...

Bylo to v těchto kruzích, kde jsem poprvé slyšel o plánu arcibiskupa Lefébvra otevřít seminář. Musím přiznat, že když jsem vstoupil do Ecônu, naprosto jsem si nebyl vědom toho, co budoucnost přinese, ať už šlo o samu existenci Bratrstva, jeho rozvoj ve světě, nebo potíže, které vyvstanou se Svatým stolcem.

Jaké byly během těchto počátečních let vztahy mezi arcibiskupem Lefébvrem a seminaristy?

Arcibiskup Lefébvre byl biskupem, pro nás však byl v počátcích především opravdovým otcem, který se vždy staral, aby nám zajistil dobrou kněžskou formaci, ale byl také pozorný ohledně všech drobných materiálních detailů tak, aby seminář mohl být místem, které umožní život v rekolekcích, modlitbě a studiu. Byl rozeným organizátorem a nic z našeho každodenního života mu neuniklo. Především byl pro nás příkladem. Když byl v semináři, řídil se všemi pravidly, programem a správou a jedl i odpočíval s námi. A samozřejmě jsme se s velkým zájmem těšili na jeho duchovní semináře. Tady nám říkal aktuální informace o jeho rozhovorech s biskupy nebo římskými preláty. Vždy byl připraven nás přijmout a naslouchat nám a my jsme s ním tak mohli svobodně mluvit v jeho kanceláři. To, co bylo nejpozoruhodnější po všechna ta léta v Ecônu, která nebyla bez těžkostí uvnitř i vně, byl klid a nevzrušenost, které si Jeho Excelence vždy zachovávala.

V roce 1976 přišlo to, co bylo nazváno „horkým létem“ – arcibiskup Lefébvre byl Římem suspendován a divinis. Nebyli jste v pokušení opustit Bratrstvo sv. Pia X.? Jaké důvody vás vedly k tomu pokračovat ve studiích navzdory tolika potížím?

„Horké léto“ nepřišlo neočekávaně. Od roku 1974 jsme již měli zkušenost s důležitými událostmi, které nás připravily nejen na toto smutné a bolestné odsouzení, ale zvláště na to, abychom lépe chápali vážnost situace v Církvi a neslučitelnost reforem přicházejících z Druhého vatikánského koncilu a věrnosti k tradici. V listopadu 1974 byl k nám Římem na kanonickou vizitaci poslán biskup Descamps a biskup Onclin, kteří nás šokovali svými modernistickými komentáři. Pak proběhlo v únoru 1975 v Římě setkání mezi arcibiskupem Lefébvrem a kardinály Garonnem, Wrightem a Taberou. A podle nich bylo závěrem tohoto setkání to, že proslulá deklarace z 21. listopadu 1974 (na Vendée >)  „se jevila ve všech bodech nepřijatelná“.

Léta 1974-76 měla mimořádnou důležitost pro pochopení postoje arcibiskupa Lefébvra a Bratrstva sv. Pia X. V té době nám Jean Madiran prokázal neocenitelnou službu s publikací „La condamnation sauvage de Msgr. Lefébvre“ (Hrubé odsouzení Msgr. Lefébvra) v časopise Itinéraire. Arcibiskup Lefébvre nás vždy učil a předával nám velkou lásku k římské Církvi. Právě tato láska k Římu nás donutila, abychom dali přednost tomu zůstat věrní tradici a s žalem a bolestí podstoupit odsouzení od těch mužů Církve, kteří byli prodchnuti modernismem. Arcibiskup Lefébvre nám řekl: „Jsme odsouzeni těmi, kteří by měli povzbuzovat práci Bratrstva.“ Dodal také: „Přijde den, kdy nám Řím za náš odpor poděkuje.“

Byl jste v Ecônu ceremoniářem. Jako takový jste byl po boku arcibiskupa Lefébvra, když celebroval mši. Jak důležitá byla tradiční mše a liturgie v jeho boji za Církev?

Musím přiznat, že to bylo za arcibiskupa Lefébvra, kdy jsem objevil celý smysl mše a její důležitost, ačkoliv jsem již po několik let chodíval denně na mši. Jeho Excelence celebrovala mši svatou dokonale, to jest, přizpůsobil se dokonale liturgii římské Církve – nic za sebe nepřidával, nic, co by bylo zvláště jeho. Obřady byly pro nás nejkrásnějšími a nejpronikavějšími okamžiky života v semináři. Věděl, jak nám dodat chuti k svaté liturgii. A pak, skrze svá kázání a semináře o mši, nám byl schopen ukázat, jak je Svatá Oběť srdcem Církve, a jak musí být celý náš apoštolát zbudován na tomto oltáři. Jedna z velkých služeb, které Církvi poskytl je zajisté ta, že předal budoucím generacím tuto lásku ke mši svaté.

Od vašeho vysvěcení působíte v Itálii a velmi často v Římě. Jak je kněžími a věřícími, se kterými jste měl možnost se setkat, vnímáno dílo arcibiskupa Lefébvra 40 let po jeho započetí. Pociťujete vývoj?

Než na tuto otázku odpovím, nechte mě vyjádřit mé osobní mínění o arcibiskupu Lefébvrovi. Čím víc čas plyne, tím víc musíme uznat, že tento prelát byl naprosto výjimečným mužem Církve a patří mezi největší reformátory, které Církev ve své historii měla. Biskup nezměrné víry, která ho přivedla k opravdovému mučednictví pro Věčný Řím. Kdo by zpochybňoval jeho katolicitu?  Jistá rozhodnutí, která musel udělat, byla pro něj obětováním sebe sama pro dobro Církve. Pro ty, co jej znali, je mimo pochybnost, že by měl v srdci jiné zájmy než dobro Církve a spásu duší. A kolaps Církve dnes a životaschopnost tradice ukazují, že měl skutečně pravdu.

Jak byla Jeho Excelence vnímána v Římě? Vždy v mnoha lidech vzbuzoval obdiv kvůli své úžasné církevní profesní dráze a pro svou naprostou nezištnost. Ačkoliv ho dnes mnozí znají jen skrze tisk a televizi, musím připustit, že existuje stále rostoucí zájem o jeho osobu a jeho dílo. Příčinou je stále zřetelnější a katastrofičtější kolaps církevních struktur – uzavírání seminářů a klášterů, pokles duchovních povolání, chabější a chabější praktikování víry... a také skutečnost, že v tradici roste životaschopnost (povolání, plné farnosti, velké rodiny, pevná víra atd.). Tento kontrast nutí k zamyšlení ty, kteří chtějí opravdu sloužit Církví. Další skutečností, kterou je nutno brát v potaz v dnešním obrazu Církve je, že mnoho duchovních nemá dostatek formace, nikoliv proto, že by málo studovali, ale protože jim nebylo předáno mnoho fundamentálních prvků tradiční věrouky.

Dva důležité kroky současného pontifikátu zvýšily živý zájem o tradici – motu proprio ve prospěch tradiční mše a snětí „exkomunikací“. Od té chvíle jistě existuje touha objevovat arcibiskupa Lefébvra a jeho dílo. Jako důkaz si vezměte dva vydavatele, kteří v poslední době publikovali a dále publikují práce arcibiskupa Lefébvra – známý turínský vydavatel Marietti, který v italštině publikoval „Kněžskou svatost“, kterou lze ve francouzštině nalézt v edici Clovis, a měl by vbrzku publikovat „Mši všech časů“.  Podobně v edici Sugarco byl publikován další životopis arcibiskupa Lefébvra sepsaný Cristinou Siccardi, který zaujal širokou veřejnost. V rozmezí několika příštích týdnů bude k dostání svazek obsahující vybrané arcibiskupovy texty. Nalézt dnes ve výkladu takzvaného katolického knihkupectví „Kněžskou svatost“ nebo životopis arcibiskupa Marcela Lefébvra je jistě významným znamením.

> Rozhovory / Rozhovor s P. Du Chalardem – 40 výjimečných let FSSPX