Encyklika

Charitate Christi compulsi (Caritate Christi compulsi)

(Láska Kristova nás přiměla)

Hlas J. Sv. Pia XI. proti atheismu

Ctihodní bratří, pozdrav a Apoštolské požehnání.

Láska Kristova nás přiměla, že jsme Encyklikou „Nova impendet“ z druhého října minulého roku vyzvali všechny děti katolické Církve a všechny lidi dobrého srdce, aby se sjednotili v jakémsi svatém křížovém tažení lásky a pomoci, čímž by poněkud zmírnili hrozný následek hospodářské krise, již prožívá pokolení lidské. A na toto Naše vyznání odpověděli všichni ušlechtilí lidé opravdu ochotně a kladně.

Ale krise se stále zvyšovala, počet nezaměstnaných stoupl téměř ve všech zemích, a toho neštěstí zneužívají podvratní živlové ke svým cílům, čímž jest veřejný pořádek ohrožován a nebezpečí rozvratu a násilí doléhá na společnost stále tíživěji. V takových poměrech puzení touž láskou Kristovou se k vám po druhé obracíme, ctihodní bratři, k vašim věřícím a celému světu, abyste se spojenými silami postavili proti bědám, jež doléhají na společnost a proti zlům ještě větším, která na ni čekají v budoucnosti.

I.

Žalostný současný stav.

Přehlížíme-li dlouhou a bolestnou řadu neštěstí, která jako smutné dědictví hříchu provázejí padnuvšího člověka na této pozemské pouti, sotva nalezneme od potopy tak hlubokou bídu duchovní i hmotnou a tak všeobecnou, jakou prožívá lidské pokolení v těchto dobách. I ta největší neštěstí a pohromy, které zanechávají nevyhladitelné stopy v dějinách národů, navštěvovala vždy jen některý národ. Ale nyní jest sevřen celý svět hospodářskou a finanční krisí do té míry, že čím usilovněji se snaží oprostiti se od ní, tím se zdá nerozřešitelnější. Vždyť není národa, státu, společnosti nebo rodiny, aby tak nebo onak, přímo nebo nepřímo, více nebo méně nepociťovali její tíže. I ti, a jest jich málo, kteří jsou obdařeni velikým bohatstvím a kteří, jak se zdá, vládnou světu, ti, a jest jich velice málo, kteří svým nemírným jednáním zavinili a zaviňují tak hrozné neštěstí, i ti, pravíme, jsou často jejími nejkřiklavějšími oběťmi a strhují s sebou do propasti majetek a jmění druhých. Tak hrozným způsobem a v celém světě nabývá oprávnění to, co Duch Svatý děl o některých špatných lidech: „Čím člověk hřeší, tím i schází.“ (Moudr. XI, 17.)

Tento žalostný stav, ctihodní bratří, naplňuje bolestí Naše otcovské srdce a stále důrazněji cítíme potřebu vyjádřiti vznešené city Nejsvětějšího srdce Ježíšova, jež jsou ve slovech: „Jest mi líto zástupů.“ (Marek, VIII, 2.) Ještě žalostnější jsou však kořeny tohoto bolestného stavu, neboť jsou stále pravdivými slova, která pronáší Duch svatý ústy svatého Pavla, že totiž „kořenem všech věcí jest žádostivost peněz“ (I. Tim., VI, 10).

Příčiny všeho zla.

Zdaž již pohanský básník nenazval onu žádostivost po pomíjejících statcích plným právem „prokletým hladem po zlatě“? Zdaž tomuto sobectví nepřipadá hlavní role ve vzájemných vztazích osobních i společenských? Zdaž tato ctižádostivost, ať v jakékoliv podobě a vzezření, nedohnala svět k těm hrozným koncům, jichž se všichni děsíme? Z té žádostivosti pochází vzájemná nedůvěra, jež znesnadňuje veškeren styk mezi lidmi, z ní pochází nenávist, která závidí bližnímu vše, co má. Ona jest příčinou nemírné sebelásky, která všechno řídí a podřizuje vlastnímu prospěchu, nepřihlížejíc k dobru bližního, nedbajíc ho a ničíc je. V ní tkví příčina anarchie a nespravedlivého rozdělení, jimiž jest bohatství národů shromažďováno v rukou několika jednotlivců, kteří řídí podle své zvůle světový obchod na velikou škodu lidu, jak jsme vyložili minulého roku v Okružním listě „Quadragesimo anno“.

Jestliže toto sobectví, zneužívajíc oprávněné lásky k vlasti a přehánějíc onen cit zdravého vlastenectví, jehož správný řád lásky křesťanské nejen nezavrhuje, nýbrž jej posvěcuje a oživuje, proniká do styků mezi národy, každá výstřednost jest ospravedlněna, a co by měli všichni pokládati za hodno odsouzení, jest považováno za dovolené a chvály hodné, děje-li se to ve jménu onoho přemrštěného nacionalismu. A tak nastupuje na místo božího zákona, bratrské lásky, která spojuje všechny národy a všechny lidi v jedné rodině pod jedním Otcem, jenž jest v nebesích, nenávist, která všechny hubí. Ve společnosti jsou uráženy svaté zásady, které byly základem veřejného života, jsou zbořeny pevné základy práva a věrnosti, na nichž stojí stát, jsou znečištěny a zavřeny prameny těch starých tradic, které viděly ve víře v Boha a ve věrnosti jejich zákonům nejjistější základnu pravého pokroku států.

Nejhorší zlo: boj proti Bohu.

A co jest nejhorší, zneužívajíce této hospodářské krise a velikého mravního rozvratu, nepřátelé každého sociálního řádu, ať se jmenují komunisté nebo jinak, snaží se uvolniti všechna pouta zákona božského i lidského a veřejně i soukromě vedou ostrý boj proti náboženství, proti samému Bohu, rozvíjejíce ďábelský program, aby vykořenili ze srdcí všech, ba i dětí, každý náboženský cit, neboť vědí velice dobře, že, bude-li vytržena ze srdcí lidských víra v Boha, budou moci dělat vše, co se jim zlíbí. A tak dnes vidíme, co se nikdy v dějinách neobjevovalo, že totiž bezbožní lidé ve zběsilé zášti vyhlašují boj Bohu a náboženství a to v celém světě.

Bylo vždycky dosti bezbožných lidí, i těch, kteří popírali Boha, ale byli vždycky jednotlivci a neodvažovali se nebo nepovažovali za vhodné šířiti příliš veřejně své bezbožné myšlenky. Již sám Duch svatý praví v žalmu tato slova: „Řekl blázen ve svém srdci: Není Boha“ (Ž. XIII. a LV., 1). Bezbožník, nevěrec, jeden z mnohých popírá Boha, svého Stvořitele, ale sám u sebe. Dnes však již proniká tento přezhoubný blud do širokých vrstev lidových, svými organisacemi se vpližuje i do obecných škol, aby zasáhl co nejdále, užívá divadel a šíří se nemravnými představeními v biografech, gramofonem a přednáškami, radiem. Tisknou se nevěrecká díla v různých řečích, pořádají se zvláštní výstavy, konají veřejné průvody. A to není vše, byly založeny politické strany, hospodářské instituce i vojenské. Tato organisovaná a průbojná nevěra pracuje neúnavně svými agitátory, přednáškami a obrázky, všemi prostředky tajné i veřejné propagandy ve všech vrstvách, na všech místech, v každém sále, podporujíc morálně tuto zhoubnou činnost universitami a nevědomé strhujíc jistě do svých řad. Vidíme-li takovou činnost ve službách věci tak zhoubné, vzpomínáme na slova, která proslovil náš Spasitel: „Synové tohoto světa jsou obezřetnější než synové světla.“ (Luk. XVI, 8.)

Ďábelská propaganda.

Vůdcové tohoto ateistického boje, dovolávajíce se současné hospodářské krise, s ďábelskou dialektikou ukazují na příčinu této všesvětové bídy: Svatý kříž Kristův, symbol pokory a chudoby, jest staven na roveň symbolům moderního imperialismu, jako by bylo náboženství spojencem těch tajemných sil, které konají tolik zlého mezi lidstvem. Tak se snaží, a ne bez úspěchu, spojiti boj proti Bohu s bojem za vezdejší chléb, s touhou dosíci pozemských výhod, míti řádné mzdy, slušné obydlí, životní podmínky jako lidé. Nejoprávněnější a nejnezbytnější přání jako nejnižší pudy vše slouží jejich protináboženskému programu. Jako by božský řád mařil blahobyt lidstva a nebyl jedinou jeho bezpečnou oporou. Jako by lidské síly a prostředky moderní techniky mohly zavésti proti vůli všemohoucího Boha nový a lepší světový řád.

Nuže, jest hrozné, že tolik lidí věřících, ač jde o jejich dobro, se dalo svésti těmito řečmi a dali se v boj proti Bohu a náboženství. Neútočí se jen přímo proti katolickému náboženství, nýbrž proti všem, kdož uznávají Boha za Stvořitele nebe a země a za nejvyššího Pána všech věcí. A tajné společnosti, které jsou vždy ochotny podporovati boj proti Bohu a proti Církvi, ať už je to kdekoliv, posilují ještě tuto nezdravou nenávist, která nemůže přinésti ani pokoj, ani štěstí žádné společenské vrstvě a uvrhne všechny národy do zkázy.

Tak tato nová forma nevěry, zatím co uvolňuje nejhorší pudy člověka, s cynickou nestoudností prohlašuje, že nebude ani pokoje ani blahobytu na zemi, dokud nebude úplně zničeno náboženství a poražen poslední jeho představitel. Jako by se domnívali, že může býti potlačen onen soulad, v němž „vše vypravuje slávu Boží“ (Ž. XVIII, 2).

II.

Záchrana: Modlitba.

Velice dobře víme, ctihodní bratří, že všechny tyto snahy budou marné, a že v hodině, již určil, „povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé“ (Ž. LXVII, 2); víme, že božský Spasitel, jak bylo o něm předpověděno, „bude bíti zemi metlou úst svých a zabije dechem rtů svých bezbožného“ (Is. XI, 4), a bude hroznou pro ty nešťastníky hodina, v níž „upadnou v ruce Boha živého“ (Žid. X, 31). A tato neochvějná důvěra v konečné vítězství Boha a Církve jest každodenně potvrzována (jak neskonalá jest Boží Dobrota!) láskou duší k Bohu na celém světě a ve všech vrstvách společenských. A skutečně přemocný van Ducha Svatého, vanoucí nad celým světem, vyzdvihuje hlavně mladé duše k nejvyšším metám zákona křesťanského a ony, neohlížejíce se na světský soud, jsou s to přinášeti nejvyšší oběti. Opravdu božský van provívá všemi dušemi, leckdy proti jejich vůli a vnuká jim vnitřní touhu, a vzbuzuje opravdovou žízeň po Bohu i u těch, kteří se neodvažují Ho vyznati. I Náš hlas k laikům, jímž jsme je povolali v šiky Katolické akce, aby se stali účastni hierarchického apoštolátu, byl všude přijat ochotně a velkomyslně. Jak v městech, i na venkově stále přibývá těch, kteří usilují o vítězství křesťanských zákonů v celém veřejném životě a snaží se svá slova stvrditi i skutky a příkladným životem.

Nicméně, patříce na tak velikou bezbožnost, na porušení božských zařízení, na tak hroznou pohromu nesmrtelných duší a konečně na tak nenávistné opovrhování Boží Velebností, nemůžeme netrpěti a musíme vypověděti celou tíhu bolesti, již pociťuje Naše srdce. Musíme promluviti a se vší vážností Svého Apoštolského úřadu musíme hájiti porušovaná práva Boží a nejsvětější city lidského srdce, které absolutně potřebuje Boha. A to tím spíše, že tyto šiky, podnícené ďábelským duchem se nespokojují se slovy, nýbrž sjednocují se, aby co nejdříve provedly svůj bezbožný plán. Běda lidstvu, jestliže Bůh, tak urážen svým stvořením, nechá ve své spravedlnosti volný průchod oněm strhujícím proudům a užije jich jako biče, aby potrestal svět.

Pro Boha a proti Bohu

Je tedy třeba, ctihodní bratří, abychom „postavili ochrannou zeď pro dům Israelův“ (Ezech. XIII, 5), spojivše všechny síly v jediný pevný a celistvý šik proti zlobným lidem, nenávidějícím Boha i pokolení lidské. Vždyť v tomto zápasu běží o zásadní problém světa a o nejdůležitější rozhodnutí pro svobodu lidskou: Pro Boha nebo proti Bohu, toť volba, která rozhodne o osudu veškerého lidstva. V politice, ve financích, v mravouce, ve vědě, umění, ve státě, ve společnosti veřejné i soukromé, na Východě i na Západě, všude se jeví tento problém jako rozhodný pro důsledky, jež z něho plynou. A tak se stává, že sami představitelé materialistického pojetí světa opět se musí obírati otázkou existence Boha, jehož považovali navždy za odbyta a jsou nuceni znovu a znovu o něm mluviti. Zapřisaháme v Pánu jak jednotlivce, tak národy, aby odvrhli před takovýmito problémy a boji tak významnými pro život lidstva mělký individualism a nízký egoism, které zatemňují i duchy velice prozíravé a umlčují i nejušlechtilejší podněty, jakmile jde o více než osobní zájmy. Ať se všichni sjednotí, i když bude k tomu třeba těžkých obětí, aby zachránili i sebe i lidskou společnost. V této jednotě duší a sil musí býti přirozeně první ti, kteří se chlubí jménem křesťanským, pamětlivi slavných odkazů apoštolských dob, kdy „obec věřících měla jedno srdce a jednu duši.“ (Sk. ap. IV, 32) Ale nechť i upřímně přispějí k utvoření oné jednoty všichni ti, kteří ještě uznávají Boha a klaní se Mu, aby oddálili od lidstva veliké nebezpečí, které všechny ohrožuje. Víra v Boha jest základem každého sociálního řádu a každé odpovědnosti na zemi. Proto všichni, kdož si nepřejí rozvratu a násilí, musí se vynasnažiti, aby nepřátelům náboženství se nepodařilo dosíci cíle, který si vytkli.

Lidské prostředky a Boží pomoc

Jsme si vědomi, ctihodní bratří, že v tomto boji o náboženství musíme užíti i všech prostředků lidských, jež máme po ruce. Proto, v duchu skvělého příkladu Našeho Předchůdce Lva XIII., jsme se zasazovali ve Své Encyklice „Quadragesimo anno“ o spravedlivé rozdělení pozemských statků a ukázali jsme, jaký lék by mohl nejspíše vrátiti zdraví a sílu nemocné společnosti a obnoviti mír v jejích chorobných údech. Vždyť sám Stvořitel všech věcí vložil v lidské srdce mocnou touhu po jisté blaženosti již na této zemi, a křesťanství vždy uznávalo a podněcovalo všemožně oprávněné úsilí o pravou vzdělanost a zdravý pokrok ke zdokonalení a vývoji společnosti.

Ježto však, ctihodní bratří, nestačí na ďábelskou zášť proti náboženství, která připomíná „skrytou bezbožnost“, o níž mluví Apoštol Pavel (II. Thess., II, 7), toliko prostředky lidské a lidská prozíravost, považovali bychom za chybu Svého Apoštolského úřadu, kdybychom neupozornili lidstvo na podivuhodná tajemství světla, která jediná jsou s to spoutati uvolněné mocnosti temnot. Když Mistr sestoupil s Táboru zahaleného jasem a uzdravil hocha posedlého ďáblem, kterého nemohli uzdraviti jeho učedníci, odpověděl jim na jejich otázku: „Proč jsme ho nemohli my vymítnouti?“ těmito jistě výraznými slovy: „Takovýhle rod však nevymítá se leč modlitbou a postem“ (Mat. XVII, 18, 20). Myslíme, ctihodní bratší, že tohoto božského napomenutí lze užíti i na zlo současné doby, které může býti zažehnáno jen „modlitbou a pokáním“.

Uvažujíce tedy o své přirozenosti, která jest podstatně obmezena a závisí absolutně na nejvyšší Bytosti, oddejme se především modlitbě. Víme z víry, jak účinná jest moc pokorné, důvěřivé a vytrvalé modlitby: Žádnému jinému dobrému skutku nepřiřkl Všemohoucí Bůh tolik štědrých, všeobecných a slavných slibů, jako modlitbě. „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno“ (Mat. VII, 7 – 8). „Amen, amen, pravím vám: Budete-li zač prositi Otce svého ve jménu mém, dáť vám“ (Jan, XVI, 23).

Nechť zavládne zbožnost v celém světě.

Který předmět by byl hodnější naší modlitby a odpovídal lépe vznešené osobě Toho, který „jest jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (I. Tim. 2, 5), než modlitba, aby byla uchována na zemi víra v jednoho živého a pravého Boha? Taková modlitba má již sama o sobě naději na vyslyšení, neboť kde se člověk modlí, tam se spojuje s Bohem a jaksi přispívá k tomu, aby žila na zemi idea Boha. A skutečně ten, kdo se modlí, vyznává svým pokorným vzezřením před celým světem svoji víru ve Stvořitele a Pána všech věcí. Kolikráte však to činí ne v soukromí, nýbrž s jinými, tolikráte tím uzváná, že netoliko jednotlivcům, nýbrž celému lidstvu vládne nejvyšší Bůh.

Jak krásný pohled skýtá nebi i zemi modlící se Církev, když ustavičně od věků od půlnoci do půlnoci jsou zpívány na zemi nádherné hymny vnuknuté božskou inspirací: Není ani jedné hodiny za celý den, která by nebyla posvěcena zvláštní liturgií. Každý úsek lidského života má místo v díku, ve chvále, v modlitbě, v odčinění společné modlitby mystického Těla Kristova, jímž jest Církev. Tak sama modlitba zaručuje přítomnost Boha mezi lidmi, jak to přislíbil Spasitel: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat. XVII., 20.)

Modlitba odstraní i samu příčinu nynějších běd, o níž jsme se zmínili výše, totiž nezřízenou žádostivost po pozemských statcích. Vždyť ten, kdo se modlí, má na zřeteli něco vyššího, totiž dobra nebeská, o nichž rozjímá a o něž prosí, cele se věnuje rozjímání podivuhodného řádu, stanoveného Bohem, v kterém není místa pro marnivé úspěchy a pro pachtění se po stále větších rychlostech na zemi. A tak jako by sama od sebe bude obnovena ona rovnováha mezi prací a odpočinkem, které schází současnému lidstvu na škodu života fysického, hospodářského a mravního. Kdyby ti, kdož se ocitli následkem průmyslové nadprodukce v nezaměstnanosti a bídě, chtěli věnovati určitý čas modlitbě, vrátily by se brzy práce i výroba v rozumné meze a západ, který nyní rozděluje lidstvo na dvě veliká bojiště pro pomíjející zájmy, by byl udržen v šlechetném, pokojném zápolení o dosažení dober pozemských i nebeských. 

Jak možno dosíci pokoje.

Takovým způsobem by se razila i cesta míru, po němž tolik toužíme, jak překrásně zdůrazňuje svatý Pavel, když spojuje modlitbu se svatou touhou po míru a spáse všech lidí: „Napomínám tě tedy předem, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, děkování za všechny lidi, za krále i za všecky, kteří jsou v důstojenství, abychom vedli život tichý, pokojný ve vší pobožnosti a počestnosti, neboť to je dobré a příjemné před Bohem Spasitelem naším, jenž chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli ku poznání pravdy. (I. Tim. II. 14.)

Budiž žádán mír pro všechny, ale hlavně pro ty, kteří mají ve světě odpovědnost vládnoucích. Jak by mohli dáti mír svým národům, když ho sami nemají? A právě modlitba, jak praví svatý Apoštol, přinese dar, míru, modlitba, jež se obrací k Otci nebeskému, a Otci všech lidí, modlitba, jež jest společným výrazem citů té rodiny, která přesahuje hranice jedné země a jedné pevniny.

Lidé, kteří v různých státech prosí Boha o pokoj na zemi, nerozsévají zároveň mezi národy nesvornost. Lidé, kteří uctívají Boží velebnost svou modlitbou, nešíří onen nacionalistický imperialism, který činí z každého národa vlastního Boha. Ti, kdož „ustavičně vzhlížejí k Bohu pokoji a lásky“ (II. Kor. XIII, 11.), kteří se k němu obracejí pro Krista, který jest „naším Pokojem“ (Efes. II, 14.), jistě neustanou, dokud nepřijde mír, jejž svět dáti nemůže, a který přichází od Dárce všeho dobra „lidem dobré vůle“. (Luk. II, 14).

„Pokoj vám“ (Jan XX, 19, 26), tato slova byla velikonočním pozdravem Pána jeho Apoštolům a prvým učedníkům, a tento pozdrav zaznívá od oněch prvých dob až dodnes ve svaté liturgii církevní, a dnes více než kdy jindy musí síliti a potěšovati lidstvo, které se ocitlo v tak hrozném soužení.

III.

Pokání.

K modlitbě je třeba připojiti pokání, ducha pokání a konati křesťanské pokání, jak nás učí Božský Spasitel, jenž začal svá kázání právě o pokání: „Začal Ježíš kázati a říkati: Čiňte pokání.“ (Mat. 10, 17.) Tomu nás ostatně i učí celá křesťanská tradice, celá historie církevní: V těžkých neštěstích, v bolestných utrpeních křesťanstva, když bylo pomoci Boží nejvíce třeba, věřící, buď sami od sebe, nebo po příkladu a povzbuzováni svými pastýři, sáhli vždy k těmto dvěma nejúčinnějším zbraním duchovního života, k modlitbě a pokání. Tímto svatým pudem, jímž jaksi bezděky jest veden křesťanský lid, není-li otráven jedem nesvornosti, a který není ničím jiným než onou „myslí Páně“ (I. Kor. II, 16), o níž mluví Apoštol, cítili vždy věřící v takových případech potřebu očistit své duše od hříchu vnitřní lítostí, svátostí pokání a usmířiti božskou spravedlnost i vnějšími skutky pokání.

Víme a spolu s vámi, ctihodní bratři, želíme, že myšlenka a jména pokání a odčinění u mnohých lidí pozbyly schopnosti vzněcovati srdce a povznášeti je k onomu heroismu oběti jako v dobách minulých, kdy se jevily lidem víry s božskými známkami příkladem následování Ježíše Krista a jeho svatých. A někteří lidé by rádi odvrhli umrtvování jako přežitek minulých dob. A to nemluvíme ani o tak zvaném moderním „autonomním člověku“, který zpupně pohrdá pokáním jako něčím otrockým. A přece jest pravda, že čím více jest zeslabována víra v Boha, tím více se zatemňuje a mizí idea dědičného hříchu a původní vzpoury člověka proti Bohu, a tím rychleji zapadá pojem nutnosti pokání a odčinění. Ale my, ctihodní bratři, musíme z povinnosti svého pastýřského úřadu míti v hluboké úctě ona jména a ony pojmy a uchovati je v plné jejich síle, v jejich pravé vznešenosti, a přáti si, aby byly uskutečňovány v životě. K tomu nás nutí povinnost hájiti Boha a jeho svaté náboženství, za které bojujeme; neboť pokání jest svou povahou uznáním a obnovením mravního řádu ve světě, který spočívá na věčném zákoně, to jest na Bohu živém. Kdo odčiňuje hřích, uznává tím svatost nejvyšších mravních zásad, jejich vnitřní moc závaznosti, nutnost zadostiučinění, když byly přestoupeny.

Jest jistě z nejnebezpečnějších bludů současné doby, když chtějí odloučiti mravnost od náboženství, čímž jest odňata každému zákonodárství pevná základna. Tento rozumový blud snad připadal méně nebezpečný, když jej vyznávalo jen několik jednotlivců a když byla víra v Boha společným vlastnictvím lidstva a mlčky ji předpokládali i ti, kteří jí již veřejně nevyznávali. Ale dnes, když se nevěra šíří mezi lid, hrozné důsledky tohoto bludu se stávají zjevnými a lze je pozorovati v celém světě. Na místo mravních přikázání, jež mizejí spolu s vírou v Boha, nastupuje násilí, jež v prach šlape každé právo. Poctivost a slušnost v jednání a ve vzájemném obcování, které byly tolik opěvovány i řečníky a básníky pohanskými, ustupuje nyní spekulaci beze svědomí, ať již jde o věci vlastní nebo bližních. A skutečně, jak možno dodržeti nějakou úmluvu, a jakou cenu může míti jakákoliv smlouva, kde schází každá záruka svědomí? A jak možno mluviti o záruce svědomí tam, kde padla víra v Boha a bázeň Boží? Když byl odstraněn tento základ, padá každý mravní zákon, a žádná moc není s to zabrániti pozvolnému sice, ale nevyhnutelnému pádu národů, rodin, státu, společnosti.

Důležitost pokání

Pokání je tedy jakousi spasitelnou zbraní udatných vojínů Kristových, kteří bojují o to, aby zvítězil a opět byl zaveden mravní řád ve světě. Jest zbraní, která zasahuje ke kořenům všeho zla, k chtivosti totiž po hmotných statcích a po nezřízených radovánkách. Pomocí dobrovolných obětí, pomocí různých skutků pokání, odříkání, i když bolestného, ušlechtilý křesťan ovládá nízké vášně, které ho svádějí ku porušení mravního řádu. Ale jestliže horlivost božského zákona a křesťanská láska jsou u něho tak veliké, jak mají býti, tehdy netoliko koná pokání za své hříchy, nýbrž chce odčiniti i hříchy svého bližního, napodobuje světce, kteří se často dávali hrdinně za oběť za odčinění hříchů celých pokolení, a napodobuje svého Vykupitele, jenž se stal „Beránkem Božím, který snímá hříchy světa“. (Jan I, 29.)

Zdaž není, ctihodní bratři, v tomto duchu pokání sladké tajemství pokoje? „Nemají pokoj bezbožní“ (Is. XLVIII, 22), pravý Duch svatý, poněvadž žijí v ustavičném boji proti Bohu a v odporu s řádem stanoveným přírodou a jejím stvořitelem. Jediné tehdy, když bude tento řád upevněn, když jej všichni národové budou věrně a dobrovolně zachovávati a vyznávati, když vnitřní život národů a vnější vztah s jinými národy se budou podle něho říditi, jedině tehdy bude možným na zemi trvalý mír. Ale toto ovzduší trvalého míru nebude způsobeno ani mírovými smlouvami, ani úmluvami a smlouvami sebe slavnějšími, ani mezinárodními konferencemi, ani úsilím sebe ušlechtilejším a nezištnějším některého státníka, nebudou-li dříve uznána svatá práva přirozeného i božského zákona. Žádný národohospodář, žádná organisovaná moc nerozřeší nynější sociální krise a nevrátí mír, jestliže dříve v samé oblasti národního hospodářství nezvítězí mravní zákon zbudovaný na Bohu a svědomí. To jest hlavní nerv každé moc jak v životě politickém, tak hospodářském jednotlivých národů. To jest nejjistější valuta a když bude ona pevná, budou pevné i ostatní, ježto budou zaručeny nezměnitelným zákonem božským.

Harmonie modlitby a oběti.

I jednotlivcům jest pokání základem a dárcem pravého pokoje, odvracejíc je od dober pozemských a pomíjejících a povznášejíc je k dobrům věcným, udílejíc jim i v dobách strádání a pohrom pokoj, který nemůže dáti svět se všemi svými bohatstvími a rozkošemi. Zdaž jedním ze zpěvů nejjasnějších a nejradostnějších, který byl vyzpíván v tomto slzavém údolí, není „Píseň slunce“ svatého Františka? A přece její tvůrce, jenž ji i zpíval, byl jedním z největších penitentů. Chudáček z Assisi, který neměl na zemi naprosto nic a nesl na svém vyčerpaném těle stigmata našeho Ukřižovaného.

Modlitby tedy a pokání jsou dva mocné prostředky, které nám byly dány Bohem v této době, aby k němu dovedly zbloudilé lidstvo, jež se potácí sem tam. Ony musí rozptýliti a zameziti základní příčinu vší vzpoury a revoluce člověka proti Bohu. Ale i sami národové jsou voláni, aby volili mezi dvěma věcmi: Buď se oddají těm dobrým a spasným vůdcům a obrátí se, pokorní a litující, k svému Pánu a Otci milosrdenství, nebo zanechají sebe samy a málo z toho štěstí, jež ještě zbylo na zemi, na pospas nepříteli Boha, to je duchu pomsty a rozvratu.

Zbývá nám jen vyzvati tento ubohý svět, který prolil tolik krve, který vykopal tolik hrobů, zničil tolik veleděl, zbavil tolik lidí chleba a práce, zbývá nám, pravíme, než abychom jej volali slovy svaté liturgie: „Obraťte se k Pánu Bohu svému!“

IV.

Svět kolem Nejsvětějšího srdce Ježíšova.

Zdaž vám můžeme, ctihodní bratři, ukázati pro tuto jednotu modliteb a odčinění vhodnější příležitost, než jest svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova? Zvláštní známkou tohoto svátku, jak jsme šířeji dokázali před čtyřmi lety ve Své Encyklice „Miserentissimus“, jest duch zadostiučinění a proto jsme si příli, aby v onom duchu se na celém katolickém světě ve všech chrámech konaly pobožnosti za odčinění urážek Nejsvětějšímu Srdci.

Nechť je tedy letošní svátek Nejsvětějšího Srdce Páně pro celou Církev svatým závoděním v horlivosti pokání a modliteb. Nechť věřící přijmou Tělo Páně v počtu co nejvyšším a vroucně prosí před oltářem, a koří se Spasiteli lidského pokolení ve Svátosti oltářní, která, ctihodní bratři, podle Vašeho nařízení bude vystavena ve všech chrámech, nechť se všichni ponoří v to milosrdné Srdce, které zakusilo hořkost lidského utrpení, nechť mu podají svoji pevnou víru, jistou naději a výheň své lásky. Nechť prosí toto Srdce přesvaté na přímluvu Panny Marie, která zprostředkuje všechny milosti, za sebe a za své rodiny, za svoji vlast a za Církev, za Náměstka Kristova na zemi a za ostatní pastýře, kteří se s Ním sdílejí o přetěžkou tíhu duchovní vlády nad dušemi. Nechť je prosí za věřící bratry, za bloudící, za nevěřící a bezbožné a konečně i za nepřátele Boha a Církve, aby se obrátili.

Tento druh modliteb a pokání nechť jest u všech věřících živým i po celou oktávu, kterouž to liturgickou výsadou vyznamenáváme tento svátek. V oněch dnech buďtež konány, ctihodní bratři, způsobem, který uznáte sami za vhodný, veřejné pobožnosti a jiné skutky zbožnosti na úmysl, který jsme výše uvedli, abychom „obdrželi milosrdenství a nalezli milost v každé době“. (Žid. IV, 16.)

Bude to tedy pro všechen křesťanský lid oktáva pokání a svaté lítosti, umrtvování a modlitby. Nechť si věřící odepřou návštěvu divadel a zábav, i těch dovolených. Bohatší ať žijí dobrovolně v duchu křesťanské přísnosti skromněji, uštědřujíce spíše chudým to, co si odřeknou, neboť i almužna jest výborným prostředkem, aby bylo učiněno zadost Boží spravedlnosti a aby se Bůh smiloval nad svým lidem. Chudí a všichni, kdož v této době hrozně trpí, ježto není dosti práce ani chleba, nechť obětují v témž duchu pokání, s větší odevzdaností svůj nedostatek, jejž mají v důsledku těžkých dob a sociálních podmínek, které Božská Prozřetelnost v nevystižitelném sice, ale jistě v milostivém úmyslu na ně dopustila: nechť přijmou z ruky Boží pokorně a s důvěrou účinky chudoby, které se stávají ještě hroznějšími tísní, v níž se zmítá celé lidstvo, nechť pohlédnou oddaně k božské vznešenosti Kříže Kristova s myšlenkou, že je-li práce z největších hodnot životních, právě láska Boha trpícího zachránila svět. Nechť se posílí v jistotě, že jejich oběti a jejich utrpení křesťansky snášená uspíší hodinu milosrdenství a pokoje.

Božské Srdce Ježíšovo jistě vyslyší modlitby a oběti své Církve a řekne konečně své Nevěstě, která lká pod tíhou tolika běd a neštěstí: „Veliká jest víra tvá, staň se tobě, jak si přeješ“ (Mat. XI, 28).

S touto důvěrou zesílenou vzpomínkou na Kříž, svatým znamením a vzácným nástrojem našeho svatého Vykoupení, jehož nalezení dnes oslavujeme, udělujeme vám, ctihodní bratří, vašemu kněžstvu a lidu, celému katolickému světu z otcovského srdce Apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u Svatého Petra, na svátek Nalezení svatého Kříže, 3. května r. 1932, jedenáctého roku Našeho Pontifikátu.

Pius PP. XI.

V tomto přepisu české brožury (Ústředí katol. studentstva, Praha, 1932) nebylo zasahováno do původní podoby textu. Bylo tak zachováno nejednotné užití velkých a malých písmen, nejednotné užití inerpunkce a jiné drobné chyby.

> Dokumenty / Charitate Christi compulsi (Caritate Christi compulsi)