Církev a vzdělanost I

Dva poslední pastýřské listy biskupa perugijského JOACHIMA KARDINÁLA PECCIHO,
později slavně panujícího papeže Lva XIII.

První z listů.

ÚVOD.

Za našich časů, kdy duch lidský ve vědách i umění, a vůbec ve všech oborech lidského vědění a snažení úžasné činí pokroky, zapomíná se rádo, na jakém základě vzkvetla  vzdělanost národů. Kráčejí-li národové evropští již po staletí stále výše cestami civilisace, stávají-li se světlonoši a šiřiteli kultury mezi národy dosud nevzdělanými, děkovati mají za to blahodárnému působení světla víry křesťanské a usilovné práci katolické církve na poli kulturním. Místo díků však splácí se nevděkem, ano urážkami. Církev a její působení prohlašuje se za překážku vzdělanosti a její osvětové snahy za šíření tmy.

Nynější slavně panující sv. Otec Lev XIII. hned ve své první Encyklice: „Inscrutabili Dei consilio“ z 21. dubna 1878 promluvil o působení katolické církve, matky a ochranitelky pravé vzdělanosti. A tak encyklika tato jest vlastně pokračováním a zakončením jeho dvou posledních pastýřských listů, které vydal jako biskup perugijský. Světlu, které září z encyklik sv. Otce, právem diví se nejen kněžstvo ale i laikové, nejen katolíci, ale i jinověrci. Méně známy jsou jeho pastýřské listy, které vydával jako biskup v Perugii. Dva poslední listy pastýřské, které zde podáváme, vyšly již r. 1877 a 1878, přece však obsah jejich není nikterak zastaralý, ale stále časový a ceny trvalé. Nejsou to pastýřské listy obvyklé formy, ale spíše učená, vědecká, přece však úplně srozumitelná pojednání o církvi a hmotné i mravní kultuře neb vzdělanosti, ač vznešený autor ve své skromnosti ku konci prvého výslovně podotýká, že neměl v úmyslů na místo pastýřského listu psáti dlouhé pojednání. Cenný obsah podán přesně logickou, uhlazenou, vzletnou  formou.

Poznáváme z nich, že autor jejich jest muž všestranně vzdělaný, hlubokých myšlenek, stojící na výši doby, s vědami a uměním obeznámený, znalý staroklassické i moderní literatury, nejen posvátné ale i profánní.

Oba tyto listy  svou krásnou apologií kulturního působení církve a ukazují nejlépe, co pro vzdělanost učinila církev a jak veliký jest její význam pro civilisaci světa.

Podáváme oba listy téměř doslovně. Nejprve první ze dne 6. února 1877, který pojednává o církvi a vzdělanosti hmotné. Rozdělen jest na 17 odstavcův.

I.

Odstavec první tvoří úvod k celku. Autor poukazuje nejprve na povinnosti svého pastýřského úřadu, aby mileným diecesánům hlásal pravdu, kterážto povinnost za našich smutných časů tím větší jest.

„Především,“ praví, „jest nám promluviti k vám, abychom uchránili vás zmatení pojmů, které obratně vyvoláváno bývá za tím účelem, aby nebylo možno určitě rozeznati, co jako špatné zavrženo a co jako dobré a pravé schváleno býti má.“ Tento boj proti Bohu jeho církvi jest tím hroznější, že není veden s poctivou otevřeností, ale s lákavou úskočností; neboť kdyby bezbožci, mezi námi žijící, vždy otevřeně svůj žádoucí cíl označili, byla by úloha naše mnohem snadnější a věřící by svůdcům méně popřávali sluchu. „Ale tak se neděje; naopak užívá se slov, která svůdně zní a více než jeden jediný a určitý smysl mají;  bez předchozího vysvětlení jejich dle obsahu a rozsahu hází se jako vnadidlo zvědavému posluchačstvu.“

Ze mnohých příkladů takového lstivého způsobu boje chce mluviti jen o jednom slově, „jehož lidé bez víry tak často zneužívají, totiž o  slově vzdělanost (civilisace), jakoby mezi ní a církví byl vniterný spor a nesmiřitelné nepřátelství.“ Slovo toto, samo o sobě neurčité, – a ti, kdož ho zneužívají, nenamáhají se s jeho bližším vysvětlením, ­– stalo se bičem, který dopadá na naše záda; stalo se nástrojem, kterým boří se nejposvátnější zařízení; stalo se prostředkem, kterým k žalostným spoustám cesta se razí. Když slovo Boží a slovo toho, jenž jeho místo zde na zemi zastupuje, ku posměchu sloužiti musí, žádá toho vzdělanost. Vzdělanost toho žádá, aby počet kostelů a duchovních byl omezen, a naopak místa hříchu rozmnožena. Vzdělanost žádá divadla bez vyššího vkusu a bez mezí studu. Ve jménu vzdělanosti popouští se uzda nejohavnější líhně, a také ve jménu vzdělanosti otravuje nemravný tisk mysle, a prodejné umění hanebnými obrazy poskvrňuje oči a otvírá si cestu ke zkáze srdcí. A tak ve stínu slova vzdělanost, které jako ctihodný prapor se vztyčuje, za věc dokázanou se pokládá, že jen na naší straně jest vina, když vzdělanost rychleji dále neproniká a skvělejšími výsledky se nehonosí. – Odtud původ svůj má onen boj, který bojem za vzdělanost a kulturu rádi nazývají, který však mnohem spíše násilným potlačováním církve by se měl jmenovati. Vzhledem k tomu nebudete se, nejmilejší, diviti, že jsme si umínili o této vzdělanosti obšírně pojednati a vám pádnými důkazy objasniti, že všecko dobré, co ve slově tomto se obsahuje a jím se vyjadřuje, v minulosti z ruky sv. církve jsme obdrželi a také pro budoucnost jen mateřskou péčí církve nám bude zachováno.“

II.

„Nechceme však, aby někdo právem učinil nám výtku, kterou my právě odpůrcům jsme učinili, jako bychom takových slov užívali, která nejsouce náležitě dle pravého smyslu svého vyložena, zmatek působiti musí. Pravda  takovým jednáním nezíská ničeho, a vy víte, nejmilejší, jak přede vším vítězství pravdy nad bludem nám vždy na srdci mělo. Proto chceme především pokusiti se smysl tohoto tak často užívaného slova vám objasniti, nejprve přesný pojem slova tohoto vám poskytnouti, aby tak vylíčení vaše jasnějším a řádnějším se stálo.“

III.

„Známo jest, a také zcela krátké přemýšlení postačí, aby každý o tom se přesvědčil,že člověk od Boha pro společnost ustanoven a tak stvořen  jest, že by bez společnosti docela ani žíti nemohl. Kdyby dítko sobě samému bylo ponecháno, zahynulo by rychleji než květina, jejíž život jen několik hodin trvá. – Když člověk již trochu povyroste, často by se z nedostatku soudnosti a zkušenosti ke své škodě zklamal, kdyby tu nebylo nikoho, kdo by jej vedl, jej poučoval a jej nabádal život spořádaný zaříditi a jiným své služby prokazovati, jakož oni jemu prokazovali. – Když doroste v muže, co by z něho bylo bez pečlivé ochrany společnosti, jejímž jest údem? – Proslulý francouzský národohospodářský spisovatel () sestavil jako na obraze rozmanitá dobrodiní, jež člověku ze společnosti plynou, a úžas nás jímá, když na obraz ten pohlížíme. Vezměte a pozorujte nejnepatrnějšího člověka, nejposlednějšího ze stavu řemeslnického: má zajisté přece tolik, aby sebe dobře nebo špatně obléci mohl; má tolik, aby své nohy obuví opatřil – jak mnoho osob, jaké množství lidu musilo však ruku přiložiti, aby pro něho chatrný ten oblek a obuv připravili. On má dále aspoň kousek chleba do úst: a opět jaké namáhání, jak mnohé ruce jsou v činnosti, aby jej obsloužily, – od rolníka, který orá pole aby v jeho brázdy símě svěřil, až do posledního člověka, který zrno v chléb proměňuje! Onen muž má práva: jsou tu advokáti k obhajování, soudci k vynášení rozsudků, vojáci k uplatnění těchto práv. – Jest nevědomým: jsou tu školy, jsou tu mužové, kteří pro něho knihy skládají, jiní, kteří je tisknou a tak dále. – Má náboženské tužby, cítí se k Bohu býti váben, jsou tu k jeho službám spolubratří, kteří všecko jiné zaměstnání opouštějí, studium věcí svatých se věnují, zábav, zisku i rodiny se vzdávají, aby oněm nejvyšším potřebám lépe vyhovovali. – To postačiž! neboť dosti jasně z toho najevo jde, že člověku nevyhnutelně potřebno jest žiti ve společnosti, aby svým rovněž tak nezbytným, jako rozmanitým potřebám vyhověti mohl“

IV.

„Poněvadž však společnost z lidí se skládá, kteří podstatně zdokonalování schopni jsou, nemůže společnost nehybně státi, ale kráčí ku předu, zdokonaluje se.  Jedno století od druhého dědí vynálezy, objevy, provedené opravy; a tak výše fysických, mravních i politických dobrodiní podivuhodně vzrůstá. – Kdo by chtěl bídné chýše národů pravěku, hrubé nářadí, nedokonalé nástroje srovnati s tím vším, co my ve století 19. máme? Jest ještě možným přirovnání práce, kterou naše důmyslné stroje dokonale provádí, s onou prací, která jen s námahou, a to ještě nedokonalá z ruky lidské vycházela? Jest o tom na světě pochybnost, že lepšími než staré, špatně zřízené cesty, málo bezpečné mosty, zdlouhavé a obtížné cestování, jsou naše železné dráhy, které nám jaksi téměř křídla propůjčují, a naši zemi zrovna, jak by se zdálo, stahují; tak velice národové vespolek se sblížili. – Nepřevyšuje-li naše nynější století mírností veřejných obyčejů a jemností společenských forem to kruté a hrubé jednání barbarů, a nejsou-li zušlechtěny poměry vzájemné? Nebyl-li systém politický v mnohém ohledu přispěním času a zkušeností zlepšen? Kde dnes ještě jest dovolena soukromá msta, zkouška ohněm, právo odvety? Nezmizela malá, neodvislá lenní panství, svárlivá města a nevázaní žoldnéři? Jest tedy skutečnou pravdou, že člověk ve společnosti ke zdokonalení pokračuje s trojího hlediště: totiž fysického blahobytu, mravního vztahu k sobě samému i k bližnímu a poměrů politických. Rozdílné pak stupně, po nichž ve společnosti sjednocení lidé k tomuto pokrokovému rozvoji vystupují, tvoří vzdělanost, civilisaci, neb kulturu. Tato jest začátečnicí  a v letech dětských, když podmínky, jimiž se člověk vzhledem k onomu trojímu hledisku zdokonaluje, v míře skrovné se uskutečňují; jest dospívající když hojněji se uskutečnily; byla by v dokonalém, věku mužném, kdyby úplně se vyplnily.“

V.

„Když jsme vám takto  pravý pojem vzdělanosti vyložili, naskýtá se nám veliká otázka, která za našich dnů vzrušuje svět: „Jest vzdělanost rostlinou, které nemůže se dařiti a jež nemůže své ovoce přinášeti ve společnosti, která žije v  duchu Ježíše Krista, a v jejímžto středu katolická církev jako matka a učitelka pozvedá svého hlasu? Má býti člověk odsouzen k tomu, aby neúčastnil se ničeho,co by ho v řádu fysickém, i v mravních a politických vztazích výše povzneslo, když by nechtěl církvi vypověděti poslušnost a od ní se odloučiti? Toto musilo by se tvrditi, když by chtěl člověk přidržeti se náhledů téměř zobecnělých i událostí, jak se na pohled jeví. Neboť musilo by se důsledně dovozovati, že tato nesmiřitelnost křesťanství a církve se vzdělaností jest skutečnou, když lidé věřili, že musí kráčeti do prudkého boje proti církvi ve jménu vzdělanosti, a když se myslilo a ještě myslí, že není naděje na lepší poměry, dokud  nebude odstraněna církev. Zde vizte, nejmilejší, tu otázku, o níž pravíme, že jest velikou, že jest otázkou životní: neboť kdyby v neprospěch církve byla rozluštěna, nebylo by více žádného prostředku, který by mohl přítrž učiniti odpadu jejích dítek, jež by právem pobouřeny býti musily proti zřízení, jež by je nutilo zůstávati v barbarských a nevzdělaných poměrech.“

VI.

„Ale otázka tato, o sobě důležitá, náleží k těm otázkám, které nežádají, leč klidného přemýšlení a poctivého pohledu na skutečné události, aby jejich zodpovídání stalo se pro celou církev slavným triumfem. A právě tak, nejmilejší, chceme o ní pojednati, aby nikdo z vás zlobou jiných nebyl klamán  a k neoprávněnému podezírání církve sváděn. Avšak velký rozsah předmětu samého,  jenž v úzké  hranice pastýřského listu sotva může býti stěsnán, poněkud nesnáz nám působí. Bude tedy dobře pojednání v díly rozložiti. Pro tentokráte chceme jen promluviti k vám o vzdělanosti, pokud jest uskutečněním oněch podmínek, jimiž člověk ve styku s lidmi se zdokonaluje vzhledem ke svému fysickému a materielnímu životu. Že s tohoto stanoviska nejprve vycházíme, neděje se bez účelu a rozvahy, neboť, nehledíc k tomu, že nejprve k rozvoji dospívá a proto také naši pozornost nejprve na sebe obrací, jest život fysický a hmotný nejvýznačnější, ne pro svou vnitřní cenu, ale pro převrácený směr naší doby, která především  úzkostlivě pečuje o věci smyslné, vezdejšího losu člověka se týkající.“

VII.

„Jest tedy, nejmilejší, skutečně pravda, že by církev a následovaní jejího učení překáželo člověku vzhledem k jeho fysickému blahu, aby dosáhl tohoto stupně vzdělanosti, kterého by dosáhl, kdyby každého pouta i všeliké na ní závislosti byl prost? Jak případna jsou tu známá slova onoho spisovatele, který v pravdě církvi mnoho nakloněn nebyl: „Věc podivuhodná! Křesťanské náboženství, kteréž, jak by se zdálo, jenom blaženost na onom světě cílem svým činí, základ položilo ku blaženosti na tomto světě.“ ()  A vskutku, nejmilejší, uvažte jen, že prvním pramenem blahobytu jest práce, z níž veřejné i soukromé bohatství, i důmyslné vynálezy pocházejí. Kdo však práci, nechť pozorujeme její nižší druh, práci ruční, anebo její druh ušlechtilejší, studium přírody, aby její síly byly vyzkoumány a pro potřeby životní upotřebeny, kdož práci více povznesl nežli náboženství Ježíše Krista, jež v církvi čisté a neporušené se uchovává? Prací vždy bylo pohrdáno, a ještě i nyní tam se jí pohrdá, kam křesťanství svého blahodárného panství nerozšířilo. Aristoteles nazýval ji věcí otroků (), a totéž jméno dával jí Plato. ()  Řemeslníci, kterým církev vždy věnovala svou láskyplnou péči, byli u Řeků považováni za nehodné jména občanů, ale na roveň stavěni s otroky. () Svobodný muž, požívající všech práv, nepracuje, i proti krásnému umění má odpor; on má jako muž svobodný ukazovati se v divadle,  v obcování se svobodnými  tím, že ve shromážděních planou výmluvností se blýská. ­– Od těchto obyčejů Řecka neodchylovali se mnoho Římané. Ten tak slavný filosof a řečník Marcus Tullius tak pohrdal prací, že dělníky a řemeslníky k barbarům a lidem bezvýznamným počítal. () Terencius, dobrý svědek toho, jaké názory v Římě za jeho doby oblíbeny a rozhodující byly, dává nám na srozuměnou, že považován byl za hodna vážnosti a cti ten, kdo svůj život v nečinnosti trávil, a nikoliv ten, kdo si živobytí prací vydělával. ()  Nejpříjemnějším zaměstnáním svobodných Římanů, jak nás poučuje Juvenal, () bylo: „podlízavostí anebo hrozivým počínáním pohnouti boháče, aby dali chléb a krvavé hry  (panem et Circenses).“ – Takovým, nejmilejší, byl osud  práce u dvou nejvzdělanějších národů pohanstva, a u ostatních nebylo nikdy lépe a není ani nyní. – Jako staří Němci, dle líčení Tacitova, () pohrdali prací, tak vidíme také za našich dnů u národů, jimž nedostává se světla evangelia, totéž pohrdání. V Indii pokládal by se bramín, příslušník nejvyšší kasty, za poskvrněna,  kdyby se ho paria jenom dotknul. Divoši severoameričtí štítí se práce a ukládají ji  své ženě, s níž jako s otrokyní zacházejí. Ano, chceme-li mínění proslulého časopisu přisvědčiti, musili bychom tvrditi, že i u nás, ač dospěli jsme k tak vysokému stupni vzdělanosti, práce téměř jenom slovy ctěna bývá. Uklánějíce se na pozdrav před boháčem, nevěnujeme v pravdě ani přívětivého pohledu tomu, jehož ruka od nástrojů jeho práce mozoly ukazuje. (10»)

Tento stav věcí změnil se, jakmile duch křesťanského náboženství po širém oboru společnosti lidské vanouti počal. Dle něho má práce nadpřirozenou důstojnost, neboť Ježíš Kristus, pravý Syn Boží, ráčil chudému tesaři galilejskému býti poddán, a On sám nepokládal sobě nedůstojným, v dílně nazaretské svých požehnaných rukou ku práci přikládati. Prací rukou svých volili Ježíšem Kristem poslaní apoštolové vydělávati si výživu, aby nebyli svým bratřím za obtíž, ano naopak, aby sami nuzné podporovati mohli. (11») – Co pak sv. Otců se týče, zdá se, že nenalézají ani dosti slov k vyslovení svého vroucího přání, aby práci zvelebili a jí u všech ke cti a i vážnosti dopomohli. Sv. Ambrož (12»)  i sv. Augustin(13») velebí práci pro její užitečnost. Sv. Jan Zlatoústý zvláště připomíná, že práce, nám jako pokuta za hřích uložená, zároveň také prostředkem se stává ke zvýšení mravní síly přirozenosti naší. Práce konečně uzpůsobuje člověka, nejen aby co pro sebe potřebuje, vyzískal, ale také aby i jiné podporoval. (14») Toť jsou vznešené a pravé názory o práci, všecky kestřanské, všecky rázu církevního a církev, jak jest jejím obyčejem, mocný vykonává vliv, aby také ve skutečnosti prováděny byly.

Mnišství, kteréž přímo ku práci a zvláště ku vzdělání polí určeno bylo, vyplňovalo své místo ve společnosti lidské a skvělým způsobem mocně přispívalo k obecnému blahu. My, kteří od tohoto velkolepého díla třinácti zatím uplynulými stoletími jsme odděleni a na svůj průmysl, a svůj pokrok nemálo jsme domýšliví, přehlédli jsme a zapomněli, za jakých časových poměrů povstalo, jak velké věci vykonalo a jak velice právě jemu vzdělanost díkem povinna jest. Jaká chvála přísluší  oněm chudým mnichům, kteří tak mocný popud dali ke šťastnějšímu i krásnějšímu utváření života? – My žijeme nyní v době, kdy práce všude jest podporována; kdy majitel velkých kapitálů v práci hledá prostředků k jejich rozmnožení; kdy nemajetný tytéž cesty nastupuje, aby touženého bohatství dosáhl. Onino svatí mužové, kteří se pod kázní církevní ke společnému životu sjednocovali, žili naproti tomu za časů barbarských vpádů, v dobách zmatků, kdy nikdo pro práci nadšen nebyl, a každý, kdo silné měl rámě, myslil, že ho nemůže lépe použíti než někde ve službě nějakého lupu chtivého dobrodruha ku vraždění a pustošení. Nedbajíce  tak nepříznivých poměrů, rozdělili se po Evropě, v poušť proměněné, aby tvářnost její změnili a ji kvetoucí vzdělaností obohatili. Přenesme se, nejmilejší,  v duchu do oněch dob, a uvažme, jak působivý a i prospěšný mužové tito dávali tehdáž příklad. Spokojujíce se s chudobným oděvem a potravou, která právě jen k udržování života postačovala, vstávali k modlitbě, aby pak odebrali se na pole, pluhem brázdili zemi, svěřovali jí símě, jehož žeň měla dostatek chleba  poskytnouti chudým, poutníkům, ano celým krajům – anebo činili si úkolem, s velikým namáháním stavěti silnice, budovati mosty, aby tak spojení zemí mezi sebou pohodlnějším a obchod i styk lehčím a bezpečnějším učinili. – Jaký prospěch asi čerpala společnost lidská ze zkušeností oněch mužů, kteří mnohými pokusy s trpělivostí a společnou silou i důmyslem konečně dovedli vysoušeti bažiny, hraditi řeky, shromažďovati rozptýlené prameny, aby jich k zavodňováni půdy využili; a to vše způsobem tak důmyslným, že dle svědectví známého dějezpytce i lidé moderní, přese všechen pokrok věd přírodních, od těchto starých klášterníků lecčemus by se přiučiti mohli. (15»)

Avšak nejen ta prostá, od vzdělávání rolí téměř nerozdílná umění  získala vzrůst i život prací mnichů, kteří od církve ducha i vedení měli, ale také  řemesla a umění svobodná nenalézala jistějšího útulku ani lepší půdy, jako v kostelích, na biskupských dvorech a v klášteřích. Tam byla  řemesla ze svého hrubého stavu vybavena a zjemněna, svobodná umění počala  zde nejprve metati jiskry, které později v podivuhodně jasný plamen vzrostly. Když tedy práce pramenem bohatství, a bohatství země známkou vzdělanosti jest, pokud tak člověk vzhledem ke svému fysickému a  zevnějšímu blahobytu zdokonalen bývá, není žádné pochybnosti, že má církev dějinně nepopíratelná práva na vděčné uznání lidské společnosti, a že boj proti ní, jménem a v zájmu vzdělanosti, jest pravě tak nesmyslný jako nespravedlivý.“

VIII.

„Tato zjevná nesmyslnost a nespravedlivost zřejmější jest tomu, kdo si práci dává, ptáti se dějepisu, jehož však nepřátelé církve, plni stranické vášně a předsudků, buďto nečtou, anebo příliš rychle zase zapomínají, co byli četli; a oni vědí dobře, proč chtějí se odtrhnouti od církve, o níž se tvrdí, že jest neschopnou, vzdělanost a vznešený pokrok, pro něž horují, šířiti. – Avšak dokud dějinné památky naší vlasti plamenům nevydají, musí doznati, že lidská společnost v Itálii nikdy k tak vysokému vzletu vzdělanosti se nepovznesla, jako  za časů, kdy duchem křesťanským, oživena a atmosférou katolickou obklopena byla. Rádi bychom vskutku věděli, zdaž přese všecku honosivost a přepjatost naší doby rozumní lidé, osmělili by se tvrditi, že vzhledem k politické a průmyslové velikosti dnes nad naše slovem i skutkem katolické a víře věrné otce vynikáme! Benátky, Janov, Pisa, Lucca, Florencie i jiná italská města a krajiny, když autoritě svaté církve ochotně se podrobovaly a byly plny víry, kteréž trvalou památku ve velkolepých basilikách a v bohatě nadaných ústavech křesťanské lásky zanechaly, rozvíjely

takovou  moc, že převyšuje dnešní moc národů a v největším rozkvětu jsoucích když tehdejší dobu a nedostatečné prostředky uvážíme – Moře ionické i černé, Afrika i Asie byly jevištěm obchodu  i válečných činů našich předků; tam činili důležité a  užitečné výboje, a zatím co v cizině vlál jejich obávaný i ctěný prapor, nezůstávali doma nečinnými: pěstovali umění i obchod a množili na každý možný a počestný způsob soukromý i veřejný blahobyt. Průmyslová odvětví, jako zpracování vlny  a hedvábí, zlatnictví, sklářství a výroba papíru, tvořila ve Florencii, Pise, Bologni, Miláně, Benátkách, Neapoli velmi výnosnou živnost pro tisíce a tisíce dělníků, a stahovala k sobě proudy zlata a cizinců. Tak povstal potom přepych, jejž ostatně Alighieri, Villani, Varehi a skoro všickni dějepisci, ostře odsuzují, byl ovocem bohatství vzrostlého obchodem. – Tak vzrostl i rozvoj a lesk krásných umění, která z pravidla dostavují se, aby prázdeň mohovitého a příjemného života oslazovala.

Jména Giotto,  Arnolfo, Brunellesco až po Pietra Perugina, Rafaela, Tiziana, Vignolu, Palladia  a nesčetná jiná tvoří důstojný rám k obrazu, který nám představuje podivuhodný pokrok té vzdělanosti, která  nepotřebovala se vyzouti z podrobení se církvi a státi se nevěreckou, aby bez překážky po dráze vzdělanosti kupředu kráčela a životu líbeznost a kouzlo propůjčovala.“

IX.

„Avšak církvi náleží nejen nepopíratelná zásluha, že práci zušlechtila a posvětila, jí náleží nejen čest, že lidská společnost, kterou ona vedla a oduševňovala, činila  na dráze vzdělanosti rychlé pokroky; jí patří ještě vznešenější zásluha a ještě skvělejší sláva, která v tom záleží, že lidi na rozumném středocestí drží a tak brání  výstřednostem industrialismu, jimiž pramenem barbarství a utiskování stává se to, co při moudré umírněnosti jest prostředkem k docílení želaných prospěchů a poctivého blahobytu. Moderní, nevěrou nakažené školy národohospodářské pohlížejí na práci jako na nejvyšší cíl člověka a cení jej jako více neb méně cenný stroj, podle toho, zdaž více neb méně k výrobě schopným se ukazuje. Odtud plyne úplné nedbání mravní ceny člověka, odtud to hrozné zneužívání chudých a malých lidí těmi, kdož jen na to myslí, jak by jich ke svému prospěchu vykořistili. Jak trpký a hlasitý nářek musili jsme slyšeti i z těch zemí, které myslí, že dospěly vrcholu vzdělanosti, na přehnaný počet pracovních hodin, které ukládají se dělníku, jenž v potu tváři chléb svůj vydělávati musí! – A ubohé dítky, které do továren posílány jsou, aby tu jejich síly přesahujícím namáháním hynuly,  nemusí-li křesťanského pozorovatele naplniti bolestí, a z každého šlechetného srdce vynutiti slova ohnivá a vládám i sněmovnám uložiti povinnost, aby vydaly zákony, které by takovému nelidskému obchodu zabránily? – Kdyby křesťanská, v dobročinění neúnavná láska opatrovnami a útulky dítek nepřispívala ku pomoci, jak mnoho dítek bylo by sobě samým ponecháno za našich časů, kdy práce nejen muže, ale i matku od domácího krbu odtrhuje. Ach, nejmilejší, když vidíme tyto věci, nemůžeme zadržeti pocit nevole proti těm, kdož osudy vzdělanosti, od nich, jak tvrdí, vřelé milované, svěřili tak nehumanním rukám! – A to není ještě to nejhorší; neboť ona přemíra práce, vysilujíc tělo a trávíc jeho síly, ničí také duše, zahlazujíc v nich ponenáhlu obraz a podobenství Boží. Když jest člověk úplně ku hmotě upoután a v ní  ponořen a podroben, bývá duševní život udušen v těch ubohých obětech práce, která zase pohanskou se stala. Vše, co člověka povznáší, co jej činí tím, k čemu jej ustanovil Bůh, totiž králem stvořeného světa, dítětem Božím, dědicem království nebeského, zatemňuje se před očima jeho a klesá v zapomenutí; naproti tomu vše, co v člověku ze smyslných a zvířecích pudů jest, beze všeho krocení zůstává. – Hledíce na tyto, ziskuchtivostí a nemilosrdnou tvrdostí tak znetvořené bytosti, tážeme se právem, zdaž tito šiřitelé vzdělanosti bez církve a bez Boha, na místě vedení ku pokroku, nevrhají nás spíše o mnohá století nazpět, přenášejíce nás do oněch smutných dob, kdy otroctví tak velikou část pokolení lidského ničilo, a básník Juvenal zkormoucen zvolati musil, že pokolení lidské jest tu jen pro ukrácení chvíle několika málo osob?

Kdož ale nemírný ten shon, jaký za našich časů se jeví, lépe krotí, než-li katolická církev, která na jedné straně všecky ku práci vybízejíc, na druhé straně s nadpřirozenou moudrostí také nejvhodnějších prostředků používá, aby zneužívání práce zabránila? Anebo ať o tom pomlčíme, že jí slova humanita a bratrská láska nejsou prázdným, bezvýznamným zvukem – kdož by nevěděl, jak důležitý vliv  ke zmírnění tvrdosti práce a na přerušení trvající námahy, mají neděle a křesťanské svátky, které týden jako týden náboženskou radost v lůně veliké rodiny všech věřících šíří?

Ano, krásní dnové tito přicházejí,  aby tělo odpočinkem a duši nevýslovnou útěchou občerstvovali. Tu setřásá „malý muž“ prach pole i dílny s beder svých a oddychuje si ve svátečním oděvu volněji. Připomíná si, že nestvořil ho Bůh, aby věčně zapřažen byl ve jho hmoty, ale aby panoval nad ní. Pro něho jest to slunce, které mu své život budící paprsky vysílá; pro něho jsou  ty hory, se kterých opojná vůně vstříc mu vane; pro něho ty lučiny, po nichž se svou ženou a milými dítkami se prochází; pro něho jsou ty dary Boží, jimiž skromný jeho stůl dnes více než jindy jest pokryt. – A vstoupí-li do kostela, kam jej hlas náboženství volá: nalézá tam oblažující radosti, jichž nikde jinde nalézti nemůže; harmonie posvátných písní blaží jeho sluch, oko se kochá pohledem na vzácné umělecké výtvory a vážné architektonické linie domu Božího. Především však dojímají a tříbí srdce jeho slova sluhy Božího, která na paměť mu uvádějí vykoupení, jeho povinnosti, jeho nesmrtelné naděje; o takových dnech přestávají nevinné radosti rodinné býti pouhým přáním, a stávají se skutkem! Po boku své ženy a obklopen svými dítkami, vykonává muž v pravdě nejvznešenější a nejmilejší suverenitu; zná své poddané, kteří v srdci jeho tak velké zaujímají místo, a oni také dobře znají jej; jejich potřebám věnuje se patřičná pozornost, a láska ku práci šetrností bývá roznícena, aby se jim vyhověti mohlo. Tak prýští z nedělního klidu, jak v ohledu fysickém tak i mravním, zotavení, a co obyčejně zavržení hodným lenošením se nazývá, jest posilujícím pokojem, neboť když ho člověk užije, chápe se opět práce i s větší silou a bez onoho odporu, který provází práci, když se za přisouzený trest považuje.

Co však, nejmilejší, měl bych tu říci o tom špatném zvyku, který všude a také u nás vždy více se šíří, tyto dny znesvěcovati, které sice dny Páně, ale právě tak i dny člověka nazvány býti mohou! Jak bolí nás srdce, když pozorujeme, že k politováníhodnému pohoršení krámy zůstávají otevřeny, živnostníci jdou po svých obvyklých výdělcích, továrny neodpočívají, obchody se nepřerušují, aby lidé nekonečně důležitější práci, totiž duši své, pozornost věnovati mohli; aby si známost zjednali těch pravd, které nás zde na světě po cestě pravé vedou a náš osud na věčnosti zabezpečují!

Nikoliv, nejmilejší, práce, která na újmu slávy Boží a svatých povinností se vykonává, nikdy nemůže veřejný ani soukromý blahobyt rozmnožiti. Právě naopak nastane, a pravdou jest, co napsal slavný nevěrec minulého století: „Lid potřebuje času, nejen aby si chléb svůj vydělal, ale potřebuje rovněž tak času, aby ho v pokoji požívati mohl; jinak nebude moci trvale si ho vydělávati.“ (Rousseau.)

X.

„Čeho jsme se dosud jen letem dotekli, jest velmi málo vzhledem k tomu, co jsme mlčením pominouti musili. Ale již z toho poznáváte, nejmilejší, že boj proti církvi od sektářů a nevěrců jménem vzdělanosti vedený, pokud vzdělanost jest vyplněním podmínek, kterými člověk v ohledu fysickém i mravním se zdokonaluje, jest bojem nespravedlivým a naprosto neodůvodněným, ano spíše jasně vysvítá, že není vzdělanosti, když národové mateřské kázni církvi se  nepodrobují a strhnouti se dávají  vášněmi, které vždycky příčinou záhuby a zkázy bývají, i toho, co samo o sobě dobrým a blahodárným  by bylo. Abychom však předmět, který, jak řečeno, má význam otázky životní, ještě lépe osvětlili, zdá se nám příhodným pokročiti ještě trochu dále, bychom v duši vaší ještě lépe upevnili přesvědčení, že vzdělanost nejen ničeho od církve obávati se nemůže, ale spíše od ní a její pomoci všeho nadíti se může. – Bylo by jistě pošetilostí, chtíti popírati věc očividnou, že věda dlouhým bádáním moudře vypočítanými pokusy  zmocnila se mnohých sil přírodních, které člověku dříve buďto byly neznámy aneb v jeho služby nebyly podrobeny. Použivši důvtipně sil těchto k nejdůmyslnějším strojům, ulehčila výrobu, způsobila i zlevnění výrobků; důsledkem toho učinila též uspokojení potřeb lehčím a život i těch, kdož málo spotřebují, pohodlnějším. Nic krásnějšího než vynálezy tyto! Ale nevěrci chtějí těchto pokojných a chvalitebných vymožeností vědy nad přírodou používati jako zbraní proti církvi, zrovna jako by jí na vzdor a proti jejímu přání byly získány. Záminku, by hanebnou tuto pomluvu uvěřitelnější učinili, z to berou, že církev jen a jen posvěcení duší se věnuje a do srdce hluboké pohrdání pozemskými věcmi vlévá. Z toho se uzavíralo, bylo-li něco dobrého těmi pokroky dosaženo a ještě dosaženo bude, že za to vše jen vzepření se moderního ducha, času proti vlivu církve dlužno děkovati. Opravdu, pošetilejšího a chatrnějšího obvinění těžko lze si vymysliti! – Není pochyby, že církev nepřestává a nemůže přestati, jasným hlasem a všem výroky Ježíšovy opakovati, že duše a věčná spása jest nejdůležitější věcí, o které pracovati máme; že by nám zisk celého světa nic neprospěl, kdybychom na duši škodu trpěli (16»); že nám jediná noc uloupiti může vše, co jsme dlouhým namáháním získali. (17») A jest zajisté velikým, neocenitelným štěstím, že mezi lidmi takové učení opět zaznívá; proto však nesmí se tvrditi, že církev jest nepřítelkyní  zkoumání přírody, zpytování  sil přírodních a jejich používání  k potřebám a službám života. Nikoliv, kdo nechce lehkovážně věc tuto přejíti, pozná, že nemůže církev býti nepřítelkyní oněch bádaní a vynálezů, poněvadž přirozenou povahou věci jest puzena tytéž podporovati. – Uvažujte a suďte sami: může-li církev něco toužebněji si přáti než slávu Boží a lepší poznaní nejvyššího Mistra, k němuž zkoumáním  jeho děl se dospívá? Je –li vesmír knihou, na jejímž každém listě jméno i moudrost Boží jest psána, tuť samozřejmo, že láskou Boží více naplněn a pro Boha více nadšen býti musí ten, kdo dále a jasněji v této knize dočetl. Postačí-li míti dvě oči, aby člověk poznal, že hvězdami poseté nebe slávu Tvůrce svého vypravuje, postačí-li míti uši, aby člověk slyšel slova chvály, jež den dni vypravuje, i tajemství moudrosti Boží, jež noc noci, oznamuje (18»): oč více bude moc i vědění Boží tomu  bíti do očí, kdo zrakem badatele pohlíží vzhůru k nebi aneb dolů do hlubin země, na zářící hvězdy i na atom, na byliny i kře, což mu důkazy dává, že vše od Ducha Nejvyššího u míře a počtu a u váze spořádáno jest? (19») Měli bychom věřiti, že církev ze zásady jest proti bádaní a zkoumání jež tak vzácné plody přináší, anebo že jen s chladnou lhostejností k nim přihlíží a tvrdošíjně knihu přírody zavřenou drží, aby nikdo čtením z ní hlouběji nevniknul? Kdo by mohl dáti víru takovým nechutnostem?“

XI.

„Než vedle horlivosti o čest Boží plane v církvi ještě jiná, neméně mocná  láska: láska k člověku, vřelá touha dopomoci mu ku všem právům, která propůjčil mu Tvůrce. Nuže, člověk obdržel od Boha jako úděl svůj časný tuto zemi, na níž žije a jejímž pánem byl učiněn. Slovo, které zaznělo za jitra stvoření: „Naplňte zemi a podmaňte ji!“ (20») nebylo nikdy odvoláno. Kdyby byl člověk zůstal ve stavu nevinnosti a milosti, byl by své panství bez obtíže vykonával, poddanost tvorstva byla by dobrovolná, kdežto nyní opanování namáhavým jest, a tvorové jen z donucení hryží uzdu tohoto panství. V podstatě však mu zůstalo a církvi, matce jeho, nemůže nic více ležeti na srdci, než aby se stalo skutkem a aby člověk jevil se tím,  čím skutečně jest, pánem tvorstva. Tohoto pak práva tento pán všech stvořených věci používá, když obal, jenž jeho majetek pokrývá, roztrhává, když tím, co leží před očima a co dosahuje rukama, se nespokojuje, nýbrž do nitra přírody vniká, tam odpočívající poklady plodných sil shromažďuje a jich ke svému i bližních svých prospěchu používá. – Jak krásným a velebným, nejmilejší, jest člověk, když pokyne blesku a jej beze škody ke svým nohám padnouti nechává; když jiskru elektrickou vyvolává a ji jako posla s rozkazy svými vysílá propastmi okeánu, přes strmé řetězy hor i rovinu nepřehlednou! – Jak vznešeným se jeví, když rozkazuje páře, by mu křídla propůjčila a jej rychlostí blesku přes vodu i zem nesla! Jak mocným se jeví, když svými důmyslnými přístroji sám tyto přírodní sily vzbuzuje, je poutá a je připravenou cestou k tomu vede, aby pohyb a téměř rozum poskytovaly mrtvé hmotě, která místo člověka nastupuje a zaň nejtěžší namáhání převezme! Anebo není-li v něm zrovna jiskra jeho Tvůrce, když  světlo vyvolává a jemu ukládá osvěcovati temnotu v ulicích našich měst a leskem svým zdobiti rozsáhlé paláce a sály? – Církev, láskyplná matka, která to vše vidí, daleka jest toho, aby tomu všemu překážky činila, spíše z pohledu toho se raduje a plesá!“

XII.

„Proč také měla by církev býti žárlivou na podivuhodné pokroky, které za naší doby v bádání a vynálezech učiněny byly? Je v nich  něco, co by je zdaleka právům Boha a víry, jejichž zástupkyní a neomylnou učitelkou ona jest, škodu přinésti mohlo? Baco z Verulamu, slavný pěstitel věd přírodních, napsal ,že „věda, když jí člověk jen okusí, Bohu  odcizuje,  ale když ji hlouběji pronikne, naopak k Bohu přivádí“  Zlatý tento výrok potvrzuje se vždy stejně pravdivým, neboť když církev obavu chová vzhledem, ke spoustám, jež by mohly způsobiti snahy oněch domýšlivců, kteří všeho povrchní známost si získavše, myslí, že také všemu rozumějí, úplně bezpečí se na ty, kteří k vážnému a hlubokému  studiu přírody ducha svého obrátili;  neboť ona ví, že na konec bádání svého naleznou Boha, jenž nám v dílech svých nepopíratelné vlastnosti své moci, své moudrosti a své dobroty poznati dává. – Když učenec, který po celý život svůj přírodu zkoumá, Bohu se odcizí, jest to známkou, že srdce takového nešťastníka bylo nakaženo jedem nevěry, který dveřmi zlých náruživostí vniknul; není bezbožcem proto, že vědu pěstuje, ale přese všecku svou vědu, která k jiným,  nekonečně šlechetnějším účinkům ustanovena jest.– Vskutku byla všem těm mužům, kteří v přírodních vědách veliké a trvalé jméno si získali, podniknutá bádání a důmyslné vynálezy řebříkem, po němž k Bohu vystoupili, aby jeho chválu hlásali. Koperník, veliký astronom, byl hluboce zbožným: Kepler, onen druhý otec astronomie, děkoval Bohu za radosti, kterých mu dal pocítiti v nadšení, k němuž pozorování díla rukou jeho jej strhlo. (21») Galileo Galilei, od něhož experimentální filosofie nejmocnější obdržela popud, dospěla v bádání svém k výsledku, že písmo sv. i příroda stejně od Boha pocházejí – ono jako vnuknutí Ducha sv., tato jako nejpřísnější vykonavatelka jeho zákonů. (22») Linné studiem přírody tak byl nadšen, že pronesl slova, jež na žalmy upomínají: „Věčný, nesmírný, vševědoucí, všemohoucí Bůh zjevil se v dílech stvoření a já jsem užasnul! Jaká moc ve všech dílech jeho ruky, i v nejmenších a nejnepatrnějších – jaká moudrost a nevýslovná dokonalost. Užitek, který nám z nich plyne, dokazuje dobrotu toho, jenž je stvořil; jejich krása i harmonie jeví jeho moudrost; jejich zachovávání a nevyčerpatelná plodnost hlásají jeho moc. (23») – Fontanelle, v němž jako by encyklopedie jeho doby byla vtělena, neváhal ve století 18. ani ve Francii, která dechem nevěry již otrávena byla, vyznati, že význam studium fysiky neleží tak velice v ukojení naší touhy po vědění, jako spíše v povznesení k méně nedokonalému pojmu Tvůrce všehomíra a  v oživení v duši naší citu obdivu a úcty, jež mu přináleží. – Alexander Volta, nesmrtelný vynálezce sloupu po něm pojmenovaného, byl skrz naskrz katolíkem, a chlubil se za času víře nepříznivého, že katolíkem jest, a nestyděl se  za Evangelium. – Faraday, proslulý a oslavovaný chemik, nalézal ve vědě, kterou náruživě pěstoval, pomocný prostředek dospěti k Bohu; –  nevěrci byli mu nesnesitelní. – Snadno bylo by uvésti i jiné, jak žijící tak zemřelé přírodozpytce, kteří v náboženském smýšlení svém od uvedených se neliší;  ale byla by to práce zbytečná a vedla by nás příliš daleko. (24») – Vizte, co působí v každém upřímném duchu pravda důkladná věda, od níž tak mnohé, pro umění a průmysl užitečné vynálezy pocházejí; poznejte z toho také, že nikdo myslící nedá se svésti k nedůvodnému obviňování a nedá se strhnouti k domnění, že církev nedůvěřivě hledí na studium  přírody a že šťastnými vynálezy, které z tohoto studia obecnému blahu vyplývají, pohrdá aneb jejich nepřítelkyní jest. Toto obecné  blaho, i když  samo o sobě není  nejvýbornější částí  vzdělanosti, přece jest částí takovou, že mu náležitá pozornost. věnovati se musí. – Nikoliv, nejmilejší, vy nahlížíte, že vskutku nebylo potřebí počínati boj proti sv. církvi, aby zájmy vzdělanosti byly chráněny. Tato vzdělanost spíše by dobře a stále pokračovala, kdyby nenamáhali se ji z rukou dobré a pečlivé matky vyrvati a rukám kazitelů ji svěřovati, kteří s ní tak špatně zacházejí, že každé šlechetné srdce útrpností pohnuto jest.“

XIII.

„Obhájivše církev proti nanejvýš nespravedlivému obviňování, nevyčerpali jsme tím ještě úplně předmětu svého, nýbrž zbývá nám ještě promluviti o  zásluhách, které na každý způsob skvělými jsou a kterých jí ani zloba nebude moci nikdy upříti. Nebylo v skutku na tom dosti, nejmilejší,  že práce podporována, zušlechtěna a posvěcena byla, že rozšířilo se panství člověka nad silami přírodními a  je ke své službě donutilo; nesmělo také puštěno býti ze zřetele, že jest velká část našich bratří, kteří buďto již původem svým anebo neštěstím postiženi, nejsou s to, aby živobytí své prací si vydělali. – Jak nesnesitelný byl by pohled, kdyby všickni  tito pozadu zůstati  musili, nemajíce podílu v pokroku, jejž vzdělaností nazýváme, pokud tato jest uskutečněním oněch podmínek, jimiž člověk v hledu fysickém ve styku s lidmi se zdokonaluje. Nechť napínají obraznost sebe více, aby si vybájili svět, z něhož by zapuzeny  byly všecky nedostatky života, jenž by vábil oko jako věčný svátek radosti: skutečnost vezdy přinášeti bude nejtrpčí zklamání, a uprostřed slavnostních hodů a radovánek  vždy jako strašidlo stávati bude neštěstí, by falešný lesk zaplašilo. – Nemoci, které ničí síly, fysické nedostatky, obmezenost ducha, války, uváznutí obchodu, rozmanité a mnohé prameny neštěstí, a jak veliký jest počet obětí, jež vyžadují! – Jak mnozí lidé vyvrženi jsou na ulici, – jaké řady sirotků, jak  mnoho opuštěných, kteří hlasitě o pomoc volají! – S těmi se všemi nedělalo pohanství mnoho  okolků: méně hřmotícím a  nepokojným svobodným dal se chléb a krvavé hry (panem et  circenses); děti, které stavu rodiny zdály se býti přespočetnými,  byly zardouseny aneb jiným způsobem  usmrceny; starci, nemocní a slabí byli na nějaký ostrov aneb vůbec na venkov vyvrženi, aby  poznenáhlu  námaze podlehli.–Bylo by dobře kdyby moderní velebitelé pohanské kultury sobě i jiným tyto věci připomněli. V tomto směru dalo křesťanství a církev katolická, v níž toto jediné v celé čistotě své se zachovává, vzdělanosti nejen popud, ale tak vysoký vzlet, že ho „ani jazyk ani péro sledovat nemůže.“– Přikázání lásky k bližnímu, dané naším láskyplným Spasitelem, přijato bylo se svatým nadšením a jeho příkladu s  nevyrovnatelnou věrností následováno. Hned  od prvopočátku byli nejen bohatí vřele vybízeni, aby přebytek svůj rozdíleli, ale také ti, kdož prací rukou svých živobytí si vydělávali, byli vyzýváni, aby s celou silou práci se věnovali, by z výdělku nuzných se ujímati mohli a tak toho blahoslavenství dosáhli, které zaslíbeno jest všem těm, kdož raději štědře ze svého udílejí, než by z cizího brali. (25») Daleko by vedlo a zbytečnou prací by bylo již tisíckráte napsané dějiny ještě jednou psáti, aby se ukázalo, jak velice církev hned od prvních století pracovala o zmírnění losu nešťastníků. Tyto dějiny za našich časů s jiné strany sepsány byly. (26») – Proslulý moderní apologeta nerozpakoval se tvrditi, že kdo by dějiny milosrdenství psáti chtěl, mimovolně dějiny církve by psal. (27») Nepostačilo jí útulky, chudobince, asyly zřizovati, ona činila mnohem více: do duše dítek svých vtiskla božskou ctnost oběti; k tomuto nejvznešenějšímu cíli směřuje její napomínání, její vznešená bohoslužba a přede vším mše sv., k níž nás církev volá, stůl Páně, na němž účast béřeme. – Pokud by se jednalo jen o to, aby drobty se stolu boháčova padajícími nasycen byl ranami pokrytý Lazar, tu by ještě, ovšem s velkou námahou, mohlo se dospěti k takové štědrosti, buďto  pomocí přirozené dobroty srdce, anebo šlechetností mravů, anebo také občanskými zákony. Ale nikdo by toho  nedokázal, co dokázáno, jak vidíme, vedením svaté katolické církve: přinášeti v oběť sebe sama, svou svobodu, své pohodlí, svůj  majetek, své zdraví, ano často i život svůj potřebám a blahu všech nešťastných. Něco takového vnuknouti může jen křesťanství, něco takového jen v církvi se uskutečňuje. Není žádné končiny na zemi, není nejmenšího místečka, kde bychom nenalezli takových osob, které pohodlí zábav a příjemností života se vzdaly, by radostně věnovaly se nejvýš namáhavé službě: ve dne v noci ošetřovati nemocné, ujímati se sirotků, i vyvrhelů společnosti, vyhledávati nuzné v jejich chatrčích, ano choditi i do temných žalářů ke zločincům, jež společnost ze svého středu vyhostiti musila – I za těchto našich dnů, kdy víra v srdcích tak velice vychladla, kdy křesťanské pravdy ustavičným a prudkým odporem nepřátel v očích tak mnohých vždy více se zatemňují, kdy nezdá se nikdo nalézati důstojnějšího a důležitějšího zaměstnání, než – jak by se obohatil a  jakkoliv nabyté poklady v sybaritské hýřivosti promarnil, kdy slovem všecko se spojuje, aby duch obětavosti a obětavá láska byla udušena, potřebujete, nejmilejší, jen očima svýma, kolem se ohlédnouti, byste se přesvědčili, že kvetou díla křesťanské lásky, že dobročinný smysl nevyhynul, že životodárný dech Boží proniká od jednoho konce církve ke druhému, aby vzbuzoval mocného ducha obětavosti i neuvěřitelnou činnost ve službě nešťastných a potlačených všeho druhu!

XIV.

Ano, nejmilejší, když slyšíme, pozorovavše s nevýslovným zalíbením tento skvělý důkaz božského původu církve i jejího dobročinného působení, o nepřátelství, které ve jménu vzdělanosti proti ní se zdvihá, – jest nám doznati, že nemůžeme ubrániti se hlubokému zármutku, a že nemůžeme zapuditi z mysli své zlé předtuchy trestů, jež toto bezbožné a zlomyslné zneužívání obdržených dobrodiní na nás přivolati musí. – Boj proti církvi! praví se, nejmilejší. – Ale proč a k čemu tento boj? – Aby nechali lidi beze stínu pomoci hynouti prací, která za cíl nejvyšší se rozhlašuje a které jako prostředku bývá používáno, aby jiní přes sehnuté hlavy svých bratří a přes jejich rozšlapaná těla nahoru vystupovali. – Boj proti církvi! – ale proč, tážeme se opět, a k čemu tento boj? – Aby národové bezmocné humanitě odevzdáni byli, když byli vyrváni z klínu náboženství, jež k divům božské lásky k bližnímu nadšení dává a ji stále živou udržuje. – Boj proti církvi! Ale proč a k čemu tento boj? – Aby vymazány byly slavné dějiny vzdělanosti křesťanské a v život zase uvedena byla vzdělanost, která žádného lesku a žádného živoucího paprsku neměla, na nejvýš že v jejím světle tím otevřenějšími jevily se rány, jež ona prsoum člověka zasadila!“

XV.

„Ale církev katolická ústy své nejvyšší hlavy prohlásila, že vzdělaností naší doby nemůže se smířiti! (28») – Tak zní volání, jež z nepřátelského tábora proti nám se pozdvihuje, a to má býti důvodem, kterým proti nám započatý boj ospravedlniti chtějí. Ale jaká pak jest, nejmilejší, tato moderní vzdělanost, kterou církev odsuzuje, o které vznešená vrchní hlava její  rozhodla a opakuje opět, že církev s ní nic společného míti nemůže? – Jistě není to ona vzdělanost, kterou člověk v naznačeném trojím směru zdokonaluje, nikoliv, ta to není, nýbrž ta vzdělanost, která chce podvrátiti křesťanství a s ním zároveň oloupiti o všecko, čím jsme, dík jeho působení byli obohaceni. – Kdyby pamatovali ti  kdo chytrácky Syllabus světu jako strašáka před oči staví, že nepostačí jen chytrým býti, ale že člověk, a to ještě více, také býti poctivým, nebyli by se odhodlali jednu ze souvislé řeči vytrženou větu vydávati nenávisti bližních, nýbrž byli by se snažili její pravý smysl z celého obsahu spisu, v němž se nalézá a jenž pro pohodlí přesně uveden jest, pochopiti. Tak jednajíce, byli by se lehce přesvědčili, že nebyla papežem odsouzena ta vzdělanost, která jako květ a ovoce z kořene křesťanství vyrůstá; ale ta nepravá, která nemá ze vzdělanosti nic více než  jméno, a která jest vzdělanosti pravé zapřísáhlou a nesmířitelnou nepřítelkyní.“

XVI.

„Neméně pomlouvačnými jsou námitky, které čerpati chtějí z domnělého odporu církve proti umění, vědám, studiu přírody a jejích sil. – Pokud by nepostačovaly důvody, jež jsme uvedli, a faktum, že nejbystřejší duchové a nejznamenitější pěstitelé věd náleželi také k nejvzornějším křesťanům a nejvěrnějším synům církve, aby se mysli bludu zbavily a všecka pochybnost byla odstraněna, jako na zavolání přicházejí nejnovější rozhodnutí církve, aby lháře zahanbila. Otcové sněmu vatikánského pronesli o tom slova, která kdyby protivníci četli a uvažovali, velmi dobře  by učinili. Prohlásivše totiž Otcové, že mezi rozumem a vírou nemůže býti odporu, ale že spíše se navzájem vznešeně podporují, volají: »Proto daleko jest církve, aby pěstování lidských  umění a věd rušivě na odpor se stavěla, ale spíše jim prospívá a je  podporuje. Neboť dobře zná a nepohrdá prospěchy, které z nich pro život plynou, naopak uznává, jakož ony od Boha, Pána všech věd pocházejí, když jsou pěstovány pravým způsobem, že s pomocí milosti Boží k Boku zpět přivádějí.« (29»)

Ta obvinění tedy nepadají na církev, nemají pražádného významu a jsou spíše výrazem nenávisti proti ní i přání, strhnouti ji ve prach. – Ale když věda jako věda od církve není odsuzována, nýbrž podporována, tu ovšem jest asi věda, která  vším právem od ní jest zavrhována, totiž věda, jejíž matkou jest ona filosofie, která ve své démonické pýše tvrdí: „lidský rozum beze všeho ohledu na Boha jest jediným soudcem o pravdě i lži o dobrém i zlém; jest sobě samému zákonem a jest s přirozenými silami postačitelným, aby ku blahu člověka i národů  základ položil.« (30») To  jest  tato věda, která ve hmotu se ponořuje, by nesmrtelnost se jí přiřkla; která na nebe vystupuje i do vnitra země vniká, by marně pátrala po důvodu k potírání biblické zprávy o stvoření; to jest ta věda, která člověka staví na stejný stupeň se zvířetem, a ve zločinném šílení otřásá základy mravního i domácího i občanského řádu – Nemůže tudíž žádný rozumný člověk stěžovati si do církve, ale musí pln díků ruce k Bohu zdvihati, že neomylný učitelský úřad na zemi ustanovil, který nám všecko požehnání v přítomnosti i v budoucnosti nejprve přináší, a také každé požehnání nám zachovává, ochraňuje je proti rukám těch bezbožníků, kteří nám je uloupiti chtějí.“

XVII.

„Ach, kéž by nikdo z vás, nejmilejší, nedal se svésti od těch, kteří lichotivými slovy lidi lákati hledí, by ku provedení svých záhubných úmyslů přívržence si získali! – Milujete-li, jak na vznešené a šlechetně smýšlející duše přísluší, chvályhodný pokrok a rozvoj vzdělanosti, buďte o tom pevně přesvědčeni, že nemůžete bezpečněji pokračovati a lépe ku rozvoji vzdělanosti přispěti, než když myslí i srdcem ke snahám církve katolické se připojíte. Jednu část pravdy této již držíte, a snadno bychom osvítiti mohli tímtéž jasným světlem i druhou část, která se týká ušlechtilosti člověka jako bytosti mravní a politické, kdybychom si byli úkolem učinili místo pastýřského listu napsati dlouhé pojednání, a kdybychom nezamýšleli zachová-li nás Bůh naživu jindy ku předmětu tomuto se vrátiti. – Ostatně jest věcí skutečnou, všem jasně patrnou, kam zavedl nás tento neblahý, ve jménu vzdě1anosti proti církvi podniknutý boj: od nejposlednějšího řemeslníka až vzhůru k těm, kdož rodem a majetkem svým v čele stojí, není nikoho, kdo by nemusil doznati, že od prvních počátků tohoto boje nezažil leč trpká zklamání.- A snažíme-li se okem dále proniknouti, bychom vyzkoumali, co nám tyto bezbožné snahy ještě přinesou, cítí každý, kdo hlavu i srdce má, jak mu hrůza i zděšení všemi údy probíhá. – Zde velké massy, kterým všecka naděje v lepší budoucnost, všecka podpora víry v strastech vzata jest; které za to nemohou nalézti žádné náhrady v rozkoších této země, pro jejich přání příliš chudé, na bídu a odpory přebohaté; tam několik málo, na něž sice štěstí se usmívá, ale kteří ani jiskřičky lásky k bližnímu v srdci nemají a jenom na to myslí, jak by si pokladů nashromáždili a požívali. Na jedné straně zoufalé výbuchy rozhořčenosti, které v divý čin přejíti hrozí, na druhé straně nemravná rozkoš a radostná pohanská rozmařilost, které rozhořčenost odmítnutých chuďasů rozpalují a tresty Boží svolávají. Hleďte, jakých výsledků jsme získali, vizte co nám slibuje tento boj, který vypověděn byl církvi ve jménu vzdělanosti, a který na konec hrozí uvrhnouti nás nazpět do děsného barbarství. Je-li nějaký prostředek k odstranění přítomného zla, a k odvrácení budoucích nebezpečenství, nemůže to býti nic jiného, než věrná vaše oddanost přikázáním Božím i jeho církve, kterou dokážete neohroženým jich plněním, i vzorným křesťanským životem. A který může býti příhodnější čas ku podniknutí tohoto, vzdělanost v  pravdě šířícího díla, než tento, do něhož právě vstupujeme? Ti, kdož se honosí býti zástupci našeho století, chtějí vzdělanost bez Boha a proti Bohu –  ale nedosáhnou jí. Vy však, nejmilejší, musíte slovy se toho zastávati a skutkem dokazovati, že s Bohem a ochotnou poslušností k jeho hlasu, který nám ve hlasu jeho církve zaznívá, vše dobré, co nám předkové naši zanechali, nám za chováno zůstane a se rozmnoží. S Bohem a za vedení jeho svaté církve budou národové v pravdě a skvěle vzděláni. – Klesáte-li někdy na mysli při této hrozné vzpouře člověka, států, vědy proti Bohu a Pomazanému jeho, nezapomínejte, že máte ke své obraně nepřemožitelnou, všemohoucí zbraň: modlitbu. Této zbraně používejte v kostele i doma; k Bohu, nejvěrnějšímu pomocníku a záštitě každého, kdo se mu důvěřuje, nechť vystupuje vaše úpěnlivé volání o pomoc. – Proste ho za  naše město, za sebe, za své rodiny, za církev. V tom smyslu žádáme, aby skrze naše pastýřské požehnání božská milost se všemi svými nebeskými statky a útěchami hojně na vás všecky vylita byla.“

Perugia, 6. února 1877.
            Joachim, kardinál - biskup.

Jen s několika nepatrnými  změnami jsme tuto podali jsme tuto překlad pastýřského listu bývalého biskupa perugijského, nynějšího sv. Otce Lva XIII. Laskavý čtenář dosvědčí, že oprávněna jsou slova, jež pronesli jsme na počátku. Bohatý jest obsah tohoto pastýřského  listu a vytříbená jeho forma, takže příjemně se čte. Jakož nepovažuje překladatel za ztracený čas, který překladu věnoval, tak zajisté nebude zbytečným čas, který čtenář věnoval jeho četbě, ale přinese užitek nemalý. V této naději a s tímto přesvědčením podáváme také překlad druhého pastýřského listu, který pojednává o thematě: Církev a vzdělanost mravní.

Poznámky:

(1) Bedřich Bastiat.
(2) Montesquieu, Esprit des lois, XXIV., 3.       
(3) Polit. III. 3. VIII. 2.
(4) De republ. 2.
(5) Polit. II. l.
(6) Quaest. Tusc. V, 36
(7) Eunuch. II, 2.
(8) Satir. X, 81.
(9) German. XIV., 15.
(10) Revue des deux mondes, tom. 61, p. 70
(11) Sk. ap. XX., 34. 35.
(12) De vita beata I., 6.
(13) De opere monach., 3.
(14) Constit. Apost. VII. 12.
(15) C. Cantu, Storia degl´ Italiani.
(16) Mat. 16,26.
(17) Luk, 20, 2.
(18) Ž. XVIII.
(19) Moudr. 11. 21.
(20) I. Moj. I, 28.
(21) Myster. cosmgr.
(22) Galilei, opere tom. 29.
(23) Syst. natur.
(24) Cf. Eugenio Alberi, H. prob. del. dest. um. App. al lib. I.
(25) Sk. Ap. 20, 35.
(26) Cf. F. de  Champigny, La Charité chrét. dans les prem. Siècles de l‘ Englise
(27) F. Hettinger, Apol. Des Christ. 2 Bd, 2 Abdt. S. 673.
(28) „Papež může a musí s pokrokem, liberalismem a moderní civilisací se smířiti a shodnouti“ – 80. věta Syllabem zavržená.
(29) Conc. Vatit. Cap. IV. de fide et ratione.
(30) Třetí věta Syllabu.

> Dokumenty / Církev a vzdělanost I