Sedm stupňů pokory

Ctihodný Arnošt z Pardubic

NA HLUBINU ročník XV. číslo 9 (1940)

První stupeň jest: poznati, že jsem opovržení hoden. Pokora jest totiž, jak praví Bernardus, ctnost, jíž někdo sám sebe z opravdového sebepoznání zlehčí; a to jest první stupeň. Jsou však mnozí, kteří sice své viny a nedostatky rozumem poznávají, ale v citu nemají žádný nebo jen nepatrný pocit bolesti nad tím;

a proto druhý stupeň jest; srdcem zkroušeným a pokorným pociťovati bolest nad svou nepravostí (ta vlastně činí člověka opovržení hodným).

Z toho vyplývá stupeň třetí: neboť kdo je opravdu zkroušený a zlo má v nenávisti a ošklivosti, ten spěchá, aby je rychle vyvrhl a sebezpovědí očistil. Ale jsou mnozí, kteří sice své poklesky v skrytu vyznávají, ale na veřejnosti tají;

proto čtvrtý stupeň jest: před jinými vystupovati a chovati se tak, jak sebe vnitřně hodnotím. Ale zase jsou někteří, kteří přede všemi často říkají, že jsou ubozí a opravdu opovržení hodní, že jsou k ničemu; ale kdyby se jim řeklo: „to máte pravdu“, byli by uraženi na smrt;

pátý stupeň tedy jest: trpělivě vyslechnouti, jak jsem nazýván špatným. Neboť opravdu, jak praví Bernardus, pokora jest vznešená věc, jíž se i sama pýcha přikrývá, a tak se snaží, aby nebyla zlehčována; vždyť někteří svoje hříchy rádi vyznávají a trpělivě vyslýchají, jen aby pro tu pokoru došli větší cti. Podivuhodné bláznovství: nemůžeš být považován za svatého, leč když se ukážeš zločiným;

proto šestý stupeň jest: trpělivě snésti, když tebou pohrdají.

Stupeň sedmý však jest: když nejen trpělivě snáší, ale i s láskou touží, aby byl za opovržení hodného považován.

To jest dokonalá pokora srdce. To jest pravá chudoba duchem.

Ctihodný arcibiskup Arnošt z Pardubic, který je ve starých listinách a knihách nazýván blahoslaveným nebo někde dokonce i svatým, na jehož kanonisaci se ve století XVIII. vážně pomýšlelo, a který byl považován vždy za jednu ze světeckých postav Čech (Bohuslav Balbín praví, že v jedné vsi viděl na oltáři obraz svatých patronů českých, mezi nimiž stál i Arnošt z Pardubic) – byl opravdu vynikající zjev na pražském biskupském stolci.

To, co o způsobu jeho života víme, dokazuje, že jeho zbožnost byla opravdu příkladná a obdivuhodná. ani jeho učenost nebyla všední (dlouholetá studia v cizině, přátelské styky s Petrarcou a jinými slavnými muži té doby...). Ale Čechové už téměř zapomněli, že Arnošt z Pardubic byl i spisovatelem. Arnošt napsal knihu modliteb a rozjímání (stálo by za to aspoň něco z toho přeložit a vydat). Kniha je věnována hlavně Panně Marii, neboť Arnošt byl vroucím ctitelem mariánským a má titul: Liber Marialis. Na jedné rytině ze století XVII. je znázorněn Arnošt, klečící před oltářem, na jehož stupních leží jeho plášť a odznaky arcibiskupské. Arnošt hledí upřeně na sochu P. Marie s Ježíškem, z níž jde k němu jakási zář; v ruce drží rozevřenou knihu, na níž jest nápis: Liber Marialis. Tuto rytinu s několika jinými uveřejnil Balbín, který napsal dosud nejdůkladnější životopis Arnošta z Pardubic: „Vita Venerabilis Arnesti“ (450 stran, vyšlo v Praze r. 1664), v němž něco z Arnoštovy knihy cituje a odkud jsou vzaty i ony řádky o pokoře (str. 337). – K. Otýpka.

Článek byl převzat v autentické podobě bez jakýchkoli stylistických či pravopisných zásahů ze strany redakce Vendée.

> Osobnosti a světci / Sedm stupňů pokory - Ctihodný Arnošt z Pardubic